|
17. 2. 2005
Červená Karkulka na tisíc způsobůNa Britských listech vyšel nedávno velice zajímavý psychoanalytický rozbor pohádky O červené Karkulce. Autor v něm podle freudovského schématu analyzuje psychiku Karkulky jako "tichou hysterku", jejíž cesta je jednak cestou od náboženského dogma k atheismu a ve druhé rovině je prvotním setkáním s vlastní sexualitou. Poněkud střízlivější analýzu stejné pohádky si můžete přečíst zde. Autorem je Erich Fromm. |
|
Většinu symboliky této pohádky lze pochopit bez obtíží. "Červená sametová čepička" je symbolem menstruace. Malé děvče, o jehož dobrodružství slyšíme, se stalo zralou ženou a je konfrontováno se svou sexualitou. Výstraha "nesejít z cesty" a "nerozbít láhev" je zřetelné varování před nebezpečím sexuality a ztrátou panenství. Sexuální touha vlka je vyvolána pohledem na děvče a vlk se ji snaží svést tím, že jí říká: "Vidíš, Karkulko, to krásné kvítí, které tady všude roste? Proč nenatrháš babičce kytičku? Ničeho si nevšímáš, neposloucháš, jak krásně zpívají ptáci." Karkulka "zvedla oči" a řídila se radou vlka a "zachází hloub do lesa". Přitom používá význačné racionalizace: aby se sama přesvědčila, že nekoná nic nepravého, říká si, že babička bude mít z květin, které přinese, radost. Ale toto odchýlení od přímé cesty ctnosti bude krutě potrestáno. Vlk se převleče za babičku a spolkne nevinnou Karkulku. Když utiší svou chuť, usne. Potud se zdá, že pohádka pojednává o mravním tématu, o nebezpečí sexuality. Ale je to složitější. Jakou roli v ní hraje muž a jak je sexualita podána? Muž je předveden jako bezohledné lstivé zvíře a pohlavní akt jako kanibalský čin, kdy muž ženu spolkne. Ženy, které muže milují a ze sexuality se těší, tento názor nesdílejí. Takový názor je výrazem hlubokého nepřátelství vůči mužům a sexualitě. Nenávist a předsudek vůči mužům vystupují na konci pohádky ještě zřetelněji. I zde -- jako v babylonském mýtu -- si musíme vzpomenout na to, že nadřazenost ženy spočívá ve schopnosti rodit děti. A jak je vlk zesměšněn? Tím, že je ukázán, jak se snaží hrát roli těhotné ženy, která má ve svém těle živou bytost. Karkulka nastrká kameny, symbol neplodnosti, do jeho břicha a vlk se zhroutí a zemře. Podle primitivního zákona odplaty je čin potrestán dle zločinu: vlk je zahuben kameny, symbolem neplodnosti, čímž je zesměšněna jeho opovážlivost hrát roli těhotné ženy. tato pohádka, jejíž hlavní postavy jsou tři ženy tří generací (myslivec v závěru je konvenční otcovskou postavou bez skutečné závažnosti), pojednává o konfliktu mezi mužem a ženou; je to příběh o triumfu žen nenavádějících muže, končící jejich vítězstvím. Je to opak mýtu o Oidipovi, kde muž z boje vychází jako vítěz. Z knihy Mýtus, sen a rituál, Aurora, Praha, 1999 Pozn. B.K. Fromm se úplně neshoduje ani s Freudovým libidem, ani s Jungovým nevědomím, přičemž s nimi při psychoanalýze polemizuje. Fromm tvrdí, že mýtus či sen nemusí vyjadřovat pouze potlačené pudové touhy individua a že nemusí být jen projekcí archetypálních představ uložených v nevědomí. Zastává názor, že v těchto schématech lze nalézt sice potlačené touhy, představy, ambice či dojmy, jejich původcem je ovšem celé spektrum lidské duše. Tato analýza je střízlivější v tom smyslu, že se nesnaží udělat z Karkulky za každou cenu neurotičku, která je zmítána biologickým vývojem a ztrátou víry zároveň. Tomu by odpovídal i fakt, že tato pohádka je pohádkou mnoha kultur (tedy i náboženství) a každá má svůj vztah k sexualitě na jiné úrovni. Anebo tato dichotomie vypovídá o "vymýšlení" v psychoanalýze?:) |
