Na tomto shromáždění se dokonce prý mluvilo o "bombovém holocaustu" a nebylo to asi jediné, z čeho by člověku bylo nevolno (nutno dodat, že asi ještě více, než bylo hrdinovi stejnojmenné knihy od J. P. Sartra), kdyby se této seance zúčastnil.

Podle odhadů šlo až o 5 tisíc těchto holohlavých "chlapíků s vlasteneckou jiskrou v oku". To by údajně mělo být největší shromáždění takto smýšlejících Němců od porážky hitlerovského Německa. Radní města Drážďany se údajně pokoušeli nějakým způsobům této sešlosti zabránit, ale žádný zákon (demokratický) nenašli.

Není tak dávno, kdy si v této zemi podobně připomínali výročí Rudolfa Hesse (ano, toho pomatence,který se rozhodl uprostřed války zaletět si na pravý anglický čaj). Rovněž nedávno se jistá strana v německém parlamentu rozhodla neuctít památku skutečných obětí holocaustu (nebo spíše "šoa", jak říkají sami židé).

Obzvláště skutečnost, že se tak děje právě v Německu, je alarmující. Je bez diskuse, že drtivá většina Němců tyto postoje odmítá a v mnoha aspektech vyrovnání se s jejich minulostí by se Češi mohli od svých sousedů učit, ale přesto to všechno o něčem vypovídá. Totiž o tom, že současně nastavená demokracie si s podobnými excesy neví rady a to, prosím pěkně, mluvíme právě o Německu, kde jsou zákony proti propagaci těchto zhoubných myšlenek zdánlivě nejtvrdší, přesto to asi nestačí.

Ale netřeba mluvit pouze o Německu, i občané České republiky musejí být často svědky různých podobných shromáždění. Z tepla svých vyhřátých příbytků sledujeme na svých televizních obrazovkách reportáže ze zapadlých vesnic, kde se konají koncerty příznivců skinheads, jehož příznivci s oblibou koketují s myšlenkami extrémní pravice.

Slušný majitel hostince, kde je nabízena pravá česká kuchyně, jejíchž pochoutky servíruje milá obsluha, se jakoby omylem rozhodnepronajmout svůj sál, kde se po desetiletí konaly tancovačky a později vesnické diskotéky, témto skupinám.

Ty zde rozpoutají vskutku jiný druh zábavy, než na který jsou stařičké sály zvyklé. Majitel zjistí, koho pustil pod svou střechu, až poté, co přijedou na místo policisté. Ti zkontrolují občanské průkazy a s ledovým klidem sledují, jak fanoušci těchto skupin ve víru vášně zvedají své pravice.

Pokaždé je to stejné, vždy si ochránci zákona stěžují právě na špatné zákony. Bujaří holohlaví mladíci stráví v nejhorším případě noc na policejní stanici, druhý den dostanou čajík a jde se domů. V nejhorším případě k tomu ani nedojde a policisté lhostejně vysvětlují, že máme špatné zákony, které jim prostě nedovolují v těchto případech zakročit.

Jelikož nikoho nechci podezírat z lenosti a pohodlnosti, musím si myslet, že mají pravdu a i česká demokracie na tyto případy, stejně jako sousední německá, zkrátka a dobře nestačí.. Právo na jiný názor a tolerance k ní jistě patří, ale tolerovat toto v našich podmínkách, prostě nelze. Nejenom, že je z toho člověku opravdu nevolno, ale i demokracie musí občas ukázat, že není slabá a stojí ji za to se za určité principy a myšlenkytřeba i prát. Pokud se tak nestane, může být (jako se to v minulém století stalo mnohokrát) opět převálcována systémem jiným, který se na rozdíl od ní, síle a tvrdosti nebrání....

Na závěr snad ještě jedno číslo začínající "5", které má jisté souvislosti s předchozím textem. Nezaměstnanost v Německu dosáhla 5 mil., což je nejvíce od nástupu Hitlera k moci ve 30. letech...

Pozn. JČ: Lze však skutečně odstranit extremismus jeho zákazem?: