Co je skutečnou trivializací zla? Není jí především představa, že zlo můžeme ztotožnit s tím či oním netvorem, který s "normálními lidmi" nemá nic společného? Nepovstala Hitlerova zvěrstva právě z brutální trivializace, kdy byl kořen vší světové špatnosti hledán v genech jedné inferiorní rasy?

Jsou to aktuální otázky. Celá dnešní kampaň v Iráku totiž vycházela a vychází z přesvědčení, že zlo je třeba připsat "padouchům". Ty dopadneme, postavíme před řádný (plus minus) soud, případně je rovnou zabijeme v boji -- a vše se v dobré obrátí. Někdo by mohl říct, že Bush a spol. se příliš dívají na westerny. Nesouhlasím. Myslím si, že se dívají na špatné westerny. V těch, které opravdu stojí za pozornost, je totiž realita daleko složitější. Ne že by tu nebyli zjevní padouši. Problém je, že hranice mezi nimi a strážci zákona je povážlivě křehká. Western prostě není pohádka. V Iráku je to nadmíru dobře vidět.

Trivializovat složitost tohoto světa především znamená potlačovat a vytěsňovat nepohodlnou paměť. Složitost věcí je identická s jejich historií. Pouze její znalost a schopnost reflektovat vlastní úlohu v ní může vést ke správnému jednání v přítomnosti, aspirujícímu na dlouhodobý úspěch -- tedy takovému jednání, které přesáhne krátkodobý efekt typu svobodných voleb (při vší úctě k těm, kdo se jich v Iráku právě zúčastnili).

Při pouhém letmém zamyšlení nad iráckou historií ve všech relevantních kontextech nemůžeme nevidět křehkou sekularizaci, dlouho neřešené napětí mezi sunnity, šíity a Kurdy (jež se tu a tam leckomu hodilo), nemůžeme nevidět Saddáma ve službách Reaganovy Ameriky a její vojenské moci, ale také arabský nacionalismus a antiamerikanismus, dobře živený izraelsko-palestinským konfliktem; nemůžeme nevidět sankce zbídačující irácké obyvatelstvo až na samou hranu závislosti na diktátorově vládě, nemůžeme nevidět polovičatost válečného řešení z první války v zálivu, jež se spokojilo se zajištěním kuvajtské ropy (bude se ta polovičatost opakovat?), přičemž černé zlato vždy dávalo zelenou politickému banditismu.

Hlavní poučení z přehmatů dosavadní západní politiky by ale mělo znít: Lidé, které využíváme k našim cílům, mají ve skutečnosti své vlastní cíle, své vlastní cesty a své vlastní mapy; jsou svéprávní, ačkoliv bychom je rádi viděli jako outsidery civilizace. Jednat bez ohledu na dialog s nimi, unilaterálně, je totéž jako střílet s klapkami na očích. Unilateralismus není prostě nežádoucí; je nemožný. Je neznalostí vlastních mezí, vzpupností, jakou známe ze starých řeckých dramat. Je to sen o nesvéprávnosti světa, kterou my napravíme.

Kde je dobro a kde je zlo irácké války?

Zlo na prvním místě nespočívá v desítkách tisíc obětovaných životů, v poničené zemi a promrhaných miliardách, v rozněcované nenávisti všech vůči všem, ba ani v imperialismu amerických firem. Spočívá na prvním místě v tom, že komplexní problémy současného světa a jeho historie jsou redukovány na báchorku o "protizápadním" diktátorovi, jehož svržením bude dosaženo (prozápadní) "irácké svobody".

Čím to, že Iráčané vraždí Iráčany a muslimové muslimy, když padouch je dávno v poutech? Není to tím, že dějiny, které jsme chtěli popřít, se hlásí s o to větším fanatismem o své místo? Tím největším zlem tady je, že operace Irácká svoboda měla být oslavou Západu a jeho dějinné nadřazenosti coby šiřitele světla demokracie do temnot arabského barbarství. Právě proto se Irácká svoboda stává hrůznou parodií na příběh, jímž chtějí být, ale nejsou dějiny Západu.

Nedlouho po Dnu paměti, kdy jsme si připomínali holocaust, je před námi další výročí. Jaltská konference -- únor 1945. Notoricky známá fotografie "velké trojky": rtuťovitý Churchill, neduživý Roosevelt a ledově klidný Stalin, který ví, že ať zvítězí kdokoliv, zvítězí on. A v pozadí těchto tří světel protinacistické koalice na první pohled neviditelný stín, jež k nim o to neoddělitelněji náleží: malý nenápadný muž, který Chaplinovi ukradl knírek i tulácký motiv vykořenění ze všech sociálních vazeb; chyběl mu ale smysl pro humor a soucit.

Západ vždycky potřeboval nějakého Stalina, aby si poradil s Hitlerem. Nebo nějakého Hitlera, klonem jehož vůle se stala atomová zbraň, aby si poradil se Stalinem. A potřeboval oba dva, aby si poradil sám se sebou: zaplombovaný vlak, v němž Němci "vyvezli" do Ruska Lenina, aby zde způsobil pacifistickou revoluci -- vzpomínáte? Shovívavé poplácávání po fašistických (a o desítky let později islamistických) ramenech, jež měla čelit rudému nebezpečí -- vzpomínáte? I takové jsou dějiny Západu, historie známá a přesto zapomenutá -- a právě proto obrácená proti sobě samé, když se v jedné arabské zemi pokusila stát něčím, čím není.

Jediným myslitelným dobrem irácké války totiž může být to, že se skutečná irácká svoboda vymkne svým plánovačům z rukou. Snesou to tito plánovači? Nebo zase budou běsnit nad nevděkem osvobozených ("My jsme za vás umírali...")? Až nějaká opravdu irácká vláda začne třeba znárodňovat -- povedeme novou intervenci?

Otázka viníků je otázkou paměti. Viník svou vinu vždycky popírá; nepamatuje se na ni. Co si budou vyprávět budoucí Američané a Evropané? A především: co si budou vyprávět Iráčané? Budou ještě Iráčany, nebo je jejich svoboda rozmetá v jakýsi arabský Balkán? Nebudou chtít raději zapomenout?