24. 1. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
24. 1. 2005

Jan Palach: Kam až lze zajít v úsilí o vlastní fyzické přežití?

Vloni na jaře jsem v Praze hovořil s jedním starším kolegou z Holandska. Mezi jiným se zmínil, jak ho překvapilo, když nedaleko sochy Sv. Václava – místa, kde se upálil Jan Palach – uviděl stát dvě nahé nerezové ženské nohy. Domníval se, že jde o zhanobení Palachovy oběti. Já ale nevím o tom, že by v České republice někdo přemýšlel podobným způsobem, případně proti umístění zmíněného výtvarného díla protestoval, sepisoval petice a podobně. Na Olšany se navíc letos k uctění Palachovy památky dostavilo jen asi padesát lidí. Takže si vůbec nemyslím, že by to s "orientálním kultem sebeupalování, o němž píše Filip Sklenář, bylo tak "žhavé", jak nám autor sugeruje.

Podstatnou část dnešní české společnosti Palach patrně nezajímá a není tedy zapotřebí jeho vliv nějak přeceňovat, natož pak podvracet.

V diskusi o se na Britských listech v podstatě objevily dvě perspektivy: Sklenářovi se jeví jako politováníhodný případ atavismu, ne-li rovnou jako psychiatrický případ, který se neprávem stal předmětem uctívání, zatímco pro Ivana Davida představuje politicky motivovaného sebevraha. Pokusím se tu načrtnout perspektivu třetí – s rizikem, že budu zatracen oběma stranami, pochopitelně. Třeba i proto, že alespoň zpočátku budu na tragický případ smrti mladého člověka "jen aplikovat" teorii.

Sociologická teorie sebevraždy zná – kromě jiného – také anomickou sebevraždu. Tou se u Durkheima míní dobrovolný odchod ze života motivovaný selháním v oblasti kolektivního vědomí, z nějž pramení přesvědčení, že se sociální řád docela rozpadl a další setrvávání v nefungující společnosti může být pouze pramenem utrpení plynoucího z absurdity. Jak napsal Ivan David, Palach byl intelektuál, a já dodávám: idealistický intelektuál věřící v "socialismus s lidskou tváří". Situace vyvolaná invazí a počínající normalizací ho hluboce zasáhla a narozdíl od ostatních z ní neviděl jiné východisko než odchod ze života. Je třeba si všimnout, že i mnozí zkušenější lidé v době normalizace toužili po smrti – dokonce i milovník života Dominik Tatarka se k ní v "Sám proti noci" vrací snad na každé druhé straně. Jestliže Sklenář Palachovi vyčítá, že neměl sílu riskovat nejednoznačnost každodenního normalizačního života, pak prostě napadá celou skupinu (byť relativně nepočetnou) těch lidí, kteří každodennost prožívají jako něco bytostně nesamostatného a služebného. Nikdo zajisté Sklenářovi neupírá právo s tímto druhem lidí nesouhlasit, ale měl by pochopit, že a jak s nimi ztroskotání jejich přesvědčení dokáže zatočit.

Pokud jde o mě, nesouhlasím tedy se Sklenářem – ale nemohu přijmout ani Davidovu tezi o sebevraždě motivované "politicky". Pak bychom totiž "politiku" v tradičně českém stylu chápali velmi široce, buditelsky – zkrátka tak, že do ní patří málem i psaní vlasteneckých básní. Avšak Palachův čin byl zoufalým apelem na společnost, která jako garant smyslu ležela v troskách a pouhá politika ji naprosto nemohla scelit. Elity, v něž "Pražské jaro" skládalo své naděje, s výjimkou Františka Kriegla zcela selhaly a od jejich nástupníků se nedalo očekávat nic dobrého. V politické rovině se po podpisu Moskevských protokolů a nástupu Husáka nedalo dělat prakticky nic. (Zdeněk Mlynář alespoň sám odstoupil, aby nedělal kompars – ale zastavit normalizaci nemohl.) Tehdejší krize nebyla jen krizí politickou. Byl to začátek konce "socialismu", začátek epochy, v níž být "spolehlivým" posléze znamenalo nikoli být subjektivně přesvědčen o správnosti společenského zřízení, ale mít spolu s ostatními máslo na hlavě a nemoci si vyskakovat. Z nedostatku jiného výraziva tedy nezbývá než napsat, že v Palachově případě šlo o krizi víry, zapříčiněnou stavem společnosti. Palach se cítil povinen tuto krizi překonat, obnovit společnost jako garanta smyslu za cenu vlastního zániku. Jeho sebevražda byla současně sebevraždou altruistickou.

Předhazovat v této souvislosti odpor k nejednoznačnosti každodenního obstarávání neznamená jen nebrat ho jako člověka vážně. Je to i uhýbání před otázkami: "Kam až jsem ochoten zajít ve své snaze o fyzické přežití? V které chvíli bych už sám před sebou ztratil důstojnost?" A někde taková hranice přece ležet musí – protože kdyby neexistovala, jaké výhrady bychom pak mohli adresovat třeba koncentráčnickým kápům? Jak bychom vůbec mohli pochopit pocit viny těch, kdo přežili holocaust? Právě tyto otázky tvoří podle mne skutečný Palachův odkaz. Tradice sebeupalování takový odkaz nepředstavuje, protože vzhledem k dochovaným písemnostem není pochyb, že v méně zoufalé situaci by Jan Palach volil život.

Jenže čtyřiadvacetiletý Sklenář už nepamatuje ani relativně bezbolestný tlak na vstup do SSM, nemluvě už o dalších "vymoženostech" skomírajícího starého režimu. Neví už, jak málo stačilo k tomu, aby člověk získal nálepku "nepřítele socialismu" a co to v praktické rovině znamenalo. Vlastní zkušenost s tlaky na osobní integritu mu tedy nemohu zprostředkovat ani já ve svých třiatřiceti, natož pak Ivan David. Sytý hladovému nevěří.

Zbývá se vyjádřit k formě, kterou Palach pro svůj čin zvolil. Zde bude nejspíše pravda, co tvrdí životopisy - inspiroval se u vietnamských buddhistických mnichů. Právě u nich nalezl prostředek, o němž si bohužel myslel, že mu umožní překročit meze normálních lidských možností. Je to zvláště drastická a šokující forma sebevraždy, s jakou se Evropa předtím prakticky nesetkala. A dnes je evidentní, že jako prostředek společenské nápravy nefunguje. Ti, kdo chtějí Palacha a Zajíce na jejich cestě následovat, to už vědí. Narozdíl od svých předchůdců mají úplnou jistotu, že jejich čin k žádoucímu cíli nevede.

Shrnuji: vysvětlovat Palachův čin psychiatricky nebo politicky nestačí. Souvisí totiž s tím, co i sebevíce sekularizovaná společnost nemůže označit jinak než jako víru – že život má smysl, že svět je stabilní a nehroutí se. A Palachův odkaz nespočívá v tradici sebeupalování, ale v palčivém tázání se, kam až lze zajít v úsilí o vlastní fyzické přežití. Tato otázka není o nic méně naléhavá jen proto, že dnešní situace se onomu beznadějnému lednu ani zdaleka nepodobá. Právě naopak.

                 
Obsah vydání       24. 1. 2005
24. 1. 2005 V Praze "dojde k reformě komunismu až v květnu 1990" Jan  Čulík
24. 1. 2005 Šlo o lidskou důstojnost, i když to většina už zapomněla Vilém  Prečan
24. 1. 2005 Rychtář - filantrop Bohumil  Kartous
24. 1. 2005 Filipov: Nic se nepohne do května 1990
24. 1. 2005 Blacková: Nechte Fojtíka jet do USA
24. 1. 2005 Proč se v Praze pořád nic neděje
24. 1. 2005 Klaus: Z Občanského fóra se stává politická strana
24. 1. 2005 Jan Palach: Kam až lze zajít v úsilí o vlastní fyzické přežití? Karel  Dolejší
24. 1. 2005 The Greatest Czech? Jan  Čulík
24. 1. 2005 Proč literární věda k ničemu není Boris  Cvek
24. 1. 2005 O lásce, protože té není nikdy dost… Štěpán  Brodský
24. 1. 2005 Rozrůzněnost, nikoliv segregaci
24. 1. 2005 Britští muslimové obětí globálního konfliktu
22. 1. 2005 Představa, že lze exportovat demokracii, je "nebezpečnou iluzí"
24. 1. 2005 Nezáviďme jim - přece kdo obohacuje sebe, obohacuje i stát Petr  Miller
24. 1. 2005 Škromach příštím lídrem ČSSD Robert  Vašíček
24. 1. 2005 Veřejné finance vyžadují veřejnou kontrolu Michal  Rusek
24. 1. 2005 Firma Petr  Plaňanský
21. 1. 2005 Barbaři už čekají na hranicích? Vlastimil  Vondruška
21. 1. 2005 Čelní islámští duchovní apelují na poutníky, aby odmítli terorismus
21. 1. 2005 Koupíte si šest airbusů, anebo na vás uvalíme evropská ochranářská cla
21. 1. 2005 V kleštích etikety Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
21. 1. 2005 K čemu je podivné myšlení o takových věcech, jako je například literatura Pavel  Janoušek
19. 1. 2005 Obludárium humanitních věd a arogance přírodních vědců Štefan  Švec
21. 1. 2005 „Obludárium věd“ z druhé strany Marian  Kechlibar
22. 1. 2005 Hospodaření OSBL za prosinec 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
24. 1. 2005 Proč literární věda k ničemu není Boris  Cvek
24. 1. 2005 Nezáviďme jim - přece kdo obohacuje sebe, obohacuje i stát Petr  Miller
24. 1. 2005 Jan Palach: Kam až lze zajít v úsilí o vlastní fyzické přežití? Karel  Dolejší
22. 1. 2005 Představa, že lze exportovat demokracii, je "nebezpečnou iluzí"   
21. 1. 2005 Koupíte si šest airbusů, anebo na vás uvalíme evropská ochranářská cla   
21. 1. 2005 Nájemní smlouva se Zemí Josef  Šmajs
21. 1. 2005 K čemu je podivné myšlení o takových věcech, jako je například literatura Pavel  Janoušek
21. 1. 2005 „Obludárium věd“ z druhé strany Marian  Kechlibar
21. 1. 2005 V kleštích etikety Zdena  Bratršovská, František Hrdlička
20. 1. 2005 Šmelinářů bývá víc než partyzánů Ivan  David
20. 1. 2005 Prodej českých zbraní mimo veřejnou kontrolu pokračuje   
20. 1. 2005 Podle iDnes je ODS usměvavá... Bohumil  Kartous
20. 1. 2005 Smutek, rozptýlený v esejích František  Hrdlička
20. 1. 2005 Palachova oběť byla velká a hrozná, dnes by možná stačilo jen trochu ochoty spálit si prsty Jiří  Škuba

Jan Palach RSS 2.0      Historie >
24. 1. 2005 Jan Palach: Kam až lze zajít v úsilí o vlastní fyzické přežití? Karel  Dolejší
20. 1. 2005 Palachova oběť byla velká a hrozná, dnes by možná stačilo jen trochu ochoty spálit si prsty Jiří  Škuba
20. 1. 2005 Šmelinářů bývá víc než partyzánů Ivan  David
19. 1. 2005 Je Palachova oběť hodná následování? Filip  Sklenář
13. 9. 2004 Definitívny koniec československej jari Peter  Greguš
20. 8. 2004 Pražské jaro 1968 z pohledu dnešního třicátníka Boris  Cvek
19. 8. 2004 Skandální cynismus Stanislava Grosse Martin  Mařák
11. 5. 2004 Do Evropy bez řetězu Jaroslav  Hutka
23. 2. 2004 Kde to žijem !?! Tomáš  Koloc
4. 12. 2003 Ano, buďte aktivní Petr  Jánský
22. 10. 2003 Znovu: Jsou myšlenky, za které je záhodno umřít?   
21. 8. 2003 O mentalitě svlačce Jan  Čulík
11. 8. 2003 Nedožitých 55 let Jana Palacha Jaroslava  Čajová
18. 4. 2003 Byl vstup Václava Havla do politiky v roce 1989 pokrytecký? Kathryn  Murphy
18. 4. 2003 Was Václav Havel’s entry into the political sphere in 1989 hypocritical? Kathryn  Murphy