V čem tkví kouzlo pětistupňové numerické klasifikační škály? Mezi její přednosti jistě patří stručnost, přehlednost, nenáročnost a tradice. Tato "geniální" jednoduchost se ale změní ve zjednodušující hloupost tak, že ta číslice vyjadřuje znalostní, ale většinou spíše pojmovou úroveň zodpovězení kladených otázek.

Číslice na vysvědčení je výslednicí průměru vypočteného z jednotlivých známek rozhodnutých nejlépe na základě nějaké dodatečné zkoušky, která zaokrouhlí nevhodné desetiny. Poslední instancí zůstává učitelova afinita.

Rodič se tedy dozví - na inteligenční průměr populace dost náročnou - abstraktní hodnotu a kromě uvedeného subjektu hodnocení si z toho dále mají vydedukovat, jaké jsou dispozice jejich dítka v daném oboru (předmětu), jakou aspiraci v něm projevuje, je-li na něm zřetelná motivace nebo apatie, jinak je-li v hodinách aktivní či pasivní, dále jaký vztah má s učitelem, jak s ním komunikuje, jak dokáže v daném předmětu komunikovat vůbec, jak se dokáže připravit a jak připravené podat, jestli mu vyhovuje více písemný nebo ústní projev, jaký má přístup ke zpracovávání informací, jak je umí "číst", orientovat se v souvislostech, je-li více logický nebo intuitivní, jaký vztah projevuje ke skupině, kde je v ní zařazen, jak se to projevuje ve vzájemném kontaktu....Myslím, že tohle nedokáže nikdo, a to ze zcela prostého důvodu -- tyto informace daná číslice neobsahuje.

Pokud bychom tedy odmítli možnost z oblasti magie, pak rodičové dále podléhají "kouzlu" pěti absolutních čísel asi jen z lenosti. Nedokážu si představit, že někdo odmítne dozvědět se o svém dítěti množství cenných informací s tvrzením, že to tak bude lepší!

Potom se ale nelze divit, že rodiče považují školu (vzdělání) za nutnost, kterou je třeba stůj co stůj naplnit, to znamená získat o něm dekret. Na vlastní uši jsem slyšel příběh učitelův, kterýž musel žákovi lepší známku dáti, neb měl rodič telefonát s ředitelnou. Dítko bylo proneseno tímto způsobem i maturitou - bylo tak vzděláno. A rodič je spokojený, protože splnil svůj rodičovský závazek -- "dal" mu vzdělání.

Je zbytečné vinit jen rodiče. Podle článku v LN, čerpajícího data z průzkumu Ústavu pro informace ve vzdělávání, je inspirují sami učitelé. Čtyřicet procent vedení škol prý vůbec neuvažuje o změně metody hodnocení. Podle údajné ředitelky jedné ze základních škol v Ústí nad Labem (pravděpodobně) Běly Sklenářové "má jen klasické vysvědčení skutečnou vypovídací hodnotu". Bylo by dobré, kdyby paní ředitelka vysvětlila, jakou vypovídací hodnotu má na mysli, protože ten výrok vypadá naprosto neuvěřitelně -- zdá se, že kouzlo pěti cifer má opravdu hluboké fluidum, které zatemňuje mysl.

Jiný pan ředitel zase říká, že u nich jsou slovně hodnoceny jen děti se specifickými poruchami učení. Pokroková škola, kde vědí, že nemohou dát dítěti s dyslexií pětku z češtiny. Takhle ho "integrují" způsobem: Jsi blbej, proto máš povídání a ostatní známky.

Je jasné, že hodnotící škály si člověk tvoří proto, aby objektivizoval vysoce diferencovanou skutečnost a dokázal ji kvalitativně rozlišit. Ale proč tedy dělit skutečnost na buď, a nebo? To je snad možné jen známkovat nebo naopak slovně hodnotit? Proč tedy není možné sice známkování zachovat (pro rodiče, ředitele a učitele) a připojit slovní hodnocení (pro děti)? Mohli bychom tak vyhovět vskutku velice silnému působení kouzla tradice a zároveň se přiblížit tomu, kam údajně české školství už patnáct let směřuje -- od učení ke vzdělávání. Jde sice o děti, ale kdoví, jestli rodiče, ředitelé a učitelé budou chtít.