Pomoc vlády USA se nyní rovná částce, vynaložené na okupaci Iráku za jeden a půl dne.

Empatická vlna obyčejných lidí tváří v tvář takové tragédií v nás vzbuzuje otázku, jak dlouho by trvala válka v Iráku (nebo jakákoliv jiná), pokud bychom vídali více fotografií Falúdže srovnané se zemí, dětí narozených s defekty způsobenými ochuzeným uranem a lidí zabitých a zmrzačených leteckým bombardováním.

A korporace jsou zatím zaneprázdněny prodejem své vlastní verze globální solidarity. Třeba Starbucks, který měl v roce 2004 tržní hodnotu 15 milard dolarů, vydřených z některých z 25 milionů farmářů pěstujících kávu z celého světa, kteří nedostávají řádně zaplaceno -- včetně těch z Indonésie. Jeho příspěvek -- mikroskopické promile ze zisku -- není ani tak projevem štědrosti, jako spíše cynismu a vykořisťování.

To samé platí pro Coca-colu; její balená voda dovážená obětem sama o sobě způsobila devastaci a destrukci v Indii: v obydleném okolí závodů Coca-coly dochází k vysychání vodních zdrojů a otravám půdy. Pesticidy, včetně DDT, používané v továrně, proměnily úrodnou půdu v úhor a sebraly místním možnost obživy.

A co britské korporace? Převeliký dar Vodaphones ve výši jednoho milionu liber se rovná jeho zisku za necelý den; PR hodnota tohoto daru je však nevyčíslitelná.

Podezřelá pomoc

USA se chlubí, že postiženým regionům poskytuje vojenskou a finanční pomoc. Nezní to trochu podezřele i někomu dalšímu?

Jaké jsou vůbec politické souvislosti katastrofy? Reportáže samozřejmě ignorují zásadní události v postižených oblastech jako Aceh a Srí Lanka, i to, jak bude "pomoc" zneužita pro geopolitické cíle -- což potvrzuje skutečnost, že Bílý dům na místo ředitele koordinace pomoci vybral Jeba Bushe.

V nejhůře zasaženém regionu Acehu zemřely tisíce lidí v místech, kde již došlo k nesčetným vraždám a masovým přesunům díky akcím indonéské armády. Aceh je bohatý, co se přírodních zdrojů týče -- dodává většinu zemního plynu Japonsku a Jižní Koreji a Exxon Mobil zde těží ropu -- avšak stále zůstává chudý.

Před pěti lety se zde konala masivní pokojná demonstrace Acehanů, požadující referendum o vyhlášení nezávislosti na Indonésii. Zúčastnilo se jí milion lidí, což je čtvrtina populace. Indonéská armáda se rozhodla hnutí za nezávislost zničit, došlo na vraždy, "mizení" lídrů a znásilňování žen-aktivistek. Jafar Siddiq Hamsa, přední mezinárodní mluvčí Acehanů, se domů vrátil v roce 2000. Byl unesen a jeho tělo bylo vráceno zabaleno do žiletkového drátu, s několika bodnými ranami a s odříznutým obličejem. A Exxon utratil za poslední tři dekády miliony dolarů za nájem indonéských bezpečnostních složek na ochranu svých provozů, i když věděl, že se vojáci dopouští hrubých porušení lidských práv civilistů.

Allan Nairn, novinář, který byl vězněn indonéskou armádou, o budoucnosti říká: "Měli bychom na to nahlížet v perspektivě. Dnes se na Aceh poprvé dívá celý svět a pravděpodobně se na něj s podobnou intenzitou již nikdy koukat nebude. Ale i přes to, jak dramatická je tato přírodní katastrofa, nedosahuje ani zdaleka smrtelného účtu, který za pouhých pár let vystavil hlad, podvýživa a průjem. Většina úmrtí jde na konto chudých dětí z Acehu. Je také zastíněna vojenskými masakry spáchanými na různých místech Indonésie. V Timoru bylo zabito 200 000 lidí. Během konsolidace moci v letech 1965-1967 bylo po celé Indonésii zabito 400 000 až 1 000 000 lidí. Zájem, se kterým svět hledí na současnou katastrofu, je oprávněný, ale s podobným zájmem by se měl dívat pořád. Vždy, když lidé umírají, a to ne pouze díky tsunami, ale i policejními a armádními kulkami, často zaplacenými USA, nebo když umírají hlady. Existují tisíce Američanů, co se v tenhle moment mohou posadit a napsat šek na 50 milionů dolarů. Mohly by zachránit tisíce životů, ale k tomu, aby to udělaly, na ně není žádný sociální tlak -- protože žijeme ve světě, kde je pokládáno za normální, že lidé hladoví, zatímco dolar, který by je zachránil, hnije ve tvé kapse."

A nebo jak říká Jonathan Schell: "Můžeme se ptát, proč vedle ozbrojených sil téměř v každém státě neexistuje mezinárodní záchranný sbor -- proč nefunguje žádná dobře vybavená mezinárodní síla, připravená okamžitě pomoci v případě velké katastrofy? Počáteční náklady by mohly dosáhnout 100 miliard dolarů, pouhé desetiny toho, co svět ročně utratí za zbrojení. Proč, když je to nejvíce potřeba, je pomoc odkázána na improvizaci? Není důvod si myslet, že příroda chtěla světu překrytím tektonických desek a následné vlny tsunami uštědřit lekci za jeho nafoukanost, ve které neustále násobí své nukleární arzenály. Ale lidé jsou schopni vzít si z toho ponaučení: nechme hromadné ničení na přírodě. Naší prací má být ochrana a zachování života."

celý rozhovor s Allanem Nairnem ZDE