10. 1. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Milenci a vrazi,  foto  2004, Miloš Schmiedberger
9. 1. 2005

Polesného Milenci a vrazi

Vcelku slušná televizní inscenace

Před Vánocemi měla premiéru filmová verze klasického "trockistického" románu Vladimíra Párala Milenci a vrazi (1969) od zkušeného televizního režiséra Viktora Polesného. Vznikla z toho celkem kompetentní verze klasického literárního díla, který se většinou vyhnul úskalím, jež mu připravila známá literární předloha. Divák odchází z kina víceméně uspokojen. Polesného přepis neuráží: určitá roztříštěnost filmu v prvních dvaceti třiceti minutách ustupuje, když se divák konečně řádněji seznámí s postavami, a zejména v druhé polovině Polesného ztvárnění Páralovy předlohy dosahuje až pozoruhodné dynamiky a intenzity.

Film však skončí a člověk z kina odchází s dojmem, že nejde o nic moc než o slušnou televizní inscenaci, s pietou, inteligentně a profesionálně vytvořený televizní přepis, který však svou původní literární předlohu nijak nepřesahuje. To je možná docela škoda, protože natáčíme-li filmovou verzi klasické knihy o pětatřicet let později, nová doba by měla přinést i novou interpretaci a nové myšlenky. Přesto však je tento film podivně aktuální, zřejmě v důsledku překvapivě obecného významu Páralova původního románu.

Páralovi Milenci a vrazi jsou, díky tehdy dlouhým výrobním lhůtám komunistického tiskařského a nakladatelského průmyslu, ještě úplně posledním zášlehem reformních a podvratných šedesátých let v Československu. Dílo jaksi naznačuje, jak "kontroverzním", otevřeně provokativním směrem, by se možná vydala česká literatura a kultura, kdyby nebyla velmi krátce poté, co na poslední chvíli vyšli Milenci a vrazi, zadušena normalizační cenzurou.

Jako starý pamětník vás teď budu na okamžik nudit zážitky z historie: vzpomínám na tu chvíli, kdy ta knížka vyšla, jako by to bylo včera. Bylo mi šestnáct let: v době, kdy jsem jí četl, začínaly normalizační čistky. Hovořil o ní tehdy velmi slavný komentátor pražského rozhlasu Sláva Volný, který nedlouho předtím přešel do Svobodné Evropy. Vzpomínám na jeden jeho raný, velmi poslouchaný pořad "Listy přátelům", v němž se hájil, že kdyby z Československa neodešel, byl by umlčen - nemohl by ke svým spoluobčanům v rozhlase svobodně mluvit, nemohl by si ve svobodě na plovárně v Mnichově číst Páralovy vynikající Milence a vrahy a hovořit o nich.

Páralova kniha tak tehdy skutečně nabyla, myslím, dobového politického významu jako poslední vzdorný, svobodný projev Pražského jara a mnoho lidí ji tak také četlo. Pak byla desítky let zakázána a nebyla součástí veřejného kulturního diskursu. Je zajímavé ji objevit po letech, kdy existuje už zbavena tehdejšího - balastního - politického konextu.

Michal Šobr, recenzent časopisu Cinema, se mýlí, když tvrdí, že "Milenci & vrazi [jsou] daleko spíše portrétem rozporné doby nežli smutných hrdinů." Šobr dále píše: "[Páralovi hrdinové se tuto dobu] ani nesnaží změnit, neboť mají dost práce s tím, aby v ní (asi)milovali a (pře)žili." - A copak je to dneska jiné? Copak se dnes lidé snaží dnešní dobu změnit? Mají dost práce s tím, aby se v ní (asi)milovali a (pře)žili...

Po letech toto Páralovo dílo vyvstává jako kniha obecné platnosti, vůbec to není dobová kritika politických poměrů. Naopak je překvapivé, jak silně aktuální i pro dnešní Českou republiku je základní teze Páralovy knihy, kterou výstižně sděluje i Polesného filmová verze.

Svými pesimistickými "analýzami ze života hmyzu" (Veletrh splněných přání, (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), vytvořil Páral charakteristický obraz československé společnosti v polovině dvacátého století. Literární vědec Igor Hájek to charakterizoval takto:

Pronikavý rozbor současnosti, psaný prózou, která se podobala laboratorní zprávě, podnikal výzkumník a chemik Vladimír Páral (nar. 1932). Jeho prvním výrazným dílem byl Veletrh splněných přání (1964). V této knize, stejně jako v řadě románů, jež následovaly, Páral klinicky zkoumal životní jevy, které byly dotud výlučně připisovány Západu: »mechanizaci člověka, automatizaci jeho každodenních úkolů, dehumanizaci a hmotařství způsobené rytmem práce na běžícím pásu a spěchem konzumní společnosti« (Květoslav Chvatík). Fascinující na Páralově díle byl způsob, jakým jsou tato všeobecně se vyskytující zla spojena se specifickými rysy československé existence: v Páralově próze lze jasně vystopovat první náznaky zpodobení socialistické společnosti jako svébytné civilizace.

(Jan Čulík, Knihy za ohradou, Praha 1991, úvod Igora Hájka)

Z dnešního hlediska se zdá, že Vladimír Páral prostě definoval základní potřeby většiny obyvatelstva na této planetě: mít kde bydlet, mít co jíst a mít pravidelný přístup k sexu. A doplnil to trockistickou myšlenkou permanentní revoluce: na světě neustále zuří boj mezi "rudými" a "modrými".

Podle Párala je lidským údělem, že paradoxně, je-li člověk mladý, plný sexuální i všeobecné jiné energie, je bezmocný, bez vlivu a nemajetný: snaží se dosáhnout pravidelného sexu, majetku a postavení. Patří mezi revolucionářské "rudé" - jenže během středního věku se většinou všeho domůže a zbaví se existenční i vztahové (sexuální) nejistoty. Přejde od revolucionářů do establishmentu, k utlačovatelům, k "modrým". Mezitím, paradoxně, "vstanou noví bojovníci" další mladí lidé, plní sexuální i pracovní energie, kteří chtějí vzdorně rebelovat proti unaveným "starcům v establishmentu".

Překvapivě z Páralova díla po letech vyvstává, že je to zároveň dílo o pomíjivosti a o smrti. A tento obsah má i Polesného filmová verze. Veškeré snažení, ať už jde u někoho o "vysoké cíle", anebo u jiných (většiny?) jen o ten žvanec, místo, kde bydlet, a sex, velmi rychle končí - život je krátký. Pokud byl v mládí člověk posedlý bojem proti nejistotě a vedl zuřivou válku proti "zazobaným starcům" (tímto působí Páralovo dílo na české poměry poněkud nepřesvědčivě: ani mladí Češi, plní energie, nebývají zuřivými revolucionáři, spíš si svého společenského postavení dobývají nenápadně bokem), jakmile se "revolucionáři, plní mladých šťav, stanou sami zazobanými starci, začnou bojovat stejně zuřivě a manicky proti přízraku blížící se smrti: dokazují si milostným poměrem se stále mladšími partnery či partnerkami, že na to "pořád ještě mají", že jsou stejní jako kdysi - ale nejsou - čas je neúprosný. Hlavní hrdina Páralových Milenců a vrahů Borek Trojan umírá ve středním věku na infarkt při sexu s mladou sekretářkou - přesto, že ho kolegyně lékařka varovala, aby se tomu vyhnul. V Páralově díle jsou - možná neobvykle - i stárnoucí ženské postavy, které se manicky zoufale snaží zastavit čas milostnými aférami s muži, podstatně mladšími, než jsou ony. Je to přesvědčivé?

(Problematiky stárnutí se kupodivu dotkl nedávno i Michal Viewegh: i na něho už, zjevně, doléhá vědomí smrtelnosti. Hlavní myšlenkou Vieweghovy nejnovější knihy Vybíjená je uvědomění, že pokud zredukuje člověk smysl života jen na sex - což je většinou - jistě především z komerčních důvodů - hlavním námětem Vieweghových předchozích románů - , s nezadržitelným postupem do středního věku a do stáří takto redukovaný život pozbývá smyslu.)

Páralova analýza lidského hemžení na úrovni poživačného hmyzu má pozoruhodně nadčasový a všeobecný význam.

Ovšem zejména ona skutečnost, že Páralovi Milenci a vrazi obsahují onu dost (určitě pro české prostředí) neživotnou, apriorní tezi o trockistické permanentní revoluci, o mladých, zuřivých bezmocných, sexuálně potentních revolucionářích, připravila režiséru Viktoru Polesnému dost perné chvíle. V důsledku této schematické apodiktičnosti Páralovy literární předlohy mají jeho postavy zejména v první části Polesného filmu tendenci působit papírově. Pro Párala totiž - obdobně jako pro Milana Kunderu - jsou jeho literární hrdinové spíš zosobněním ideje, typu, než skutečně přesvědčivé postavy z masa a kostí. Musím říci, že se Polesný s tímto problémem vyrovnal velmi kompetentně, i když v určitých chvílích, zejména v úvodních částech filmu, působí některé postavy svou nekompromisní křečovitostí jako karikatura.

Víme například, že Julek Serafin je pro Párala v Milencích a vrazích zosobněním ideálního dobra, v kontrastu s nímž má vyvstávat obsesivní sobectví, brutalita a živočišnost všech ostatních postav. To je sice krásné a Ondřej Vetchý dobrotivého Julka, snažícího se pomáhat a odstraňovat nezištně všechny problémy jiných lidí, hraje velmi pěkně, jenže tato postava, i její biblické výroky, stojí opravdu na hranici uvěřitelnosti. Obdobně je nepřesvědčivé, když Julka v knize i ve filmu zavraždí nožem mladý zhrzený Roman Graf (Jakub Prachař), jen proto, že mu jeho bývalá milenka Madda, nově posedlá živočišným sexem se skupinou drsňáků montérů, namluví, že s ním už nebude souložit, protože jí sex s ním "svatý křesťan Julek Serafin zakázal". Udělal by to skutečně normální mladík v takové situaci?

Stejně nepřesvědčivá je pak například i postava Julkova bratra Alexe Serafina (hraje ho Mako Igonda) mondénního svůdce stárnoucí lékařky. Je-li Alex takový erotický symbol, proč se tak zajímá o starou, ošklivou lékařku? Jen proto, aby ji mohl terorizovat?

Tuto počáteční nepřevědčivost, tato rozevlátá, až přehnaně dramatická gesta v ostře nastříhané mozaice několika rozvíjejících se dějů dokáže docela úspěšně integrovat ono trvalé, zpočátku nenaplněné "erotické dusno", jímž se Páralův klasický román přiřazuje k explicitně sexuální atmosféře dneška (v médiích) a mnohým divákům bude jistě touto až obsedantní expozicí sexu - jistě neférově, protože v tomto kontextu nejde o komerční manipulaci - připomínat Michaela Viewegha.

Režiséru Polesnému slouží ke cti, že se mu podařilo, jak film pokračuje, docela úspěšně zvítězit v boji nad všemi nedostatky a spornými místy Páralovy literární předlohy, které se vyjeví, když ji člověk začne měnit ve filmový scénář. Někdy tak v druhé třetině vrcholí Polesného filmový přepis skutečně intenzivní atmosférou. Vzniká až závratně děsivá spirála bezvýchodných, manických mezilidských vztahů.

Polesný dost úspěšně vyřešil i jiné úskalí Páralova textu: Páralův román, vydaný v roce 1969, pokračuje se svým dějem daleko do budoucnosti, bezvýchodná spirála ukájení a poživačnosti a opakujících se bojů mezi rudými a modrými pokračuje dál a dál. Ve filmové inscenaci z roku 2004 nebylo přirozeně možno předstírat Páralovu "budoucnostní" utopii, příběh musel být veden podle milníků skutečné historie, která se mezitím odehrála. A tak poté, co se většina základního děje ve filmu i v knize odehrála v roce 1965, film pak pokračuje v další etapě "bojů o moc", v konkrétní historické době, na sklonku reálného socialismu, v roce 1985, kdy někdejší nemajetní bouřliváci, zejména někdejší mladý "bojovník o byt" pro svou těhotnou manželku, Bogdan Tušl (Marek Taclík), z něhož se stal obtloustlý pražský komunistický papaláš, i někdejší amibiciózní inženýr Borek Trojan (Jiří Langmajer) jsou sice nyní zazobanými členy establishmentu, ale stojí na pokraji smrti.

A pak film obsahuje ještě jedno zastavení v další konkrétní situaci, těsně před pádem komunismu, v létě 1989, kdy se z vězení po letech vrací někdejší mladistvý vrah Julka Serafina Roman Graf, s rozhodnutím, že převezme jeho někdejší nezištnou práci v místním ústavu pro choromyslné. Film končí jemně, když Romanovi zdravotní sestra předá dvě tři osobní věci, které v ústavu zůstaly po smrti jeho matky, někdejší mocné manželky ředitele velké ústecké továrny. Celý film je vlastně ve stínu smrti - skoro barokním způsobem nám připomíná naši pomíjivost.

Film vcelku přesvědčivě evokuje dobovou atmosféru šedesátých let, především tím, že používá jako hudební doprovod dobové pop hity a známí čeští zpěváci se objevují i dobové televizi - v dnes absurdně vyhlížejících černobílých klipech ze šedesátých let. Avšak písně ze šedesátých let se v ČR dodnes hrají - i zdůrazňování této vazby (v šedesátých letech se pop muzika nehrála v televizi tak často a třeba i během dne, jak to ukazuje tento film) je jen dalším způsobem, jíž režisér aktualizuje Páralovo hlavní téma a spojuje ho s dneškem.

Rušivé jsou některé podružné aspekty reálií: údajně v roce 1965 kdesi na pláži u rybníka poslouchají místní krasavice hudbu z ruského tranzistorového rádia tuším značky Orbita, které se ale v Československu začalo prodávat až někdy kolem roku 1975. Když si kupuje Borek Trojan u kiosku noviny, žádá o "Právo a Hospodářky". Nejsem si jist, zda se už v šedesátých létech říkalo Hospodářským novinám "Hospodářky", ale Rudému právu se zcela určitě říkalo Ruďas.

V létě 1989 říká ve filmu Romanovi jeho bývalá milenka Madda, že "tenhle režim je na spadnutí, do půl roku to skončí" a vysvětluje, že s manželem plánují dům číslo 2000, kde se odehrály všechny pohnuté děje románu, koupit a zřejmě z něj udělat bordel. To je ahistorické. Nikdo v Československu v létě 1989 netušil, že se režim do půl roku rozloží a většina lidí ještě mnoho měsíců po pádu komunismu neměla představu, že bude možné zahájit něco jako soukromé podnikání.

oficiální stránky filmu ZDE

                 
Obsah vydání       10. 1. 2005
10. 1. 2005 Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje Rudolf  Převrátil
10. 1. 2005 Jak pomáhá obětem asijské katastrofy Oskar a Český telecom Bohumil  Kartous
10. 1. 2005 Zbabělci na levici
10. 1. 2005 Klausův projev Václav  Žák
10. 1. 2005 Vyřeší vážné problémy českého vysokého školství skutečně zavedení školného? Jan  Čulík
9. 1. 2005 Vcelku slušná televizní inscenace Jan  Čulík
10. 1. 2005 Compassion begins at the border Jan  Čulík
8. 1. 2005 Jak přispěly podniky v ČR obětem jihoasijské katastrofy? Bohumil  Kartous
8. 1. 2005 Podle výdajů lze soudit priority Petr  Kužvart, Ivan  David
7. 1. 2005 Oběti tsunami platí cenu války v Iráku George  Monbiot
9. 1. 2005 Michael  Marčák
10. 1. 2005 Stát studenty nepodporuje. Naopak
10. 1. 2005 Na českých vysokých školách je nutno zavést školné
10. 1. 2005 Chceme různorodost názorů a polemiku autorů
10. 1. 2005 Michael  Marčák
10. 1. 2005 Je dosažitelná jediná pravda?
10. 1. 2005 Filozofie očima přírodního vědce Boris  Cvek
10. 1. 2005 Francie: Další unesená novinářka v Iráku
10. 1. 2005 Sporné počty ve "Zpravodajství iráckého odboje"
10. 1. 2005 Kapři si sami svůj rybník nikdy nevypustí Petr  Sláma
9. 1. 2005 Schengenské země zavádějí kontrolu otisků prstů
9. 1. 2005 Sledovanost veřejnoprávní BBC nezadržitelně klesá
10. 1. 2005 Občan o ní může rozhodnout, i když jí nerozumí Pavel  Urban
10. 1. 2005 Dejte peníze na referendum raději Asii
10. 1. 2005 Neobyčejný silvestr Hynek  Hanke
8. 1. 2005 Co asi přijde zítra ?
7. 1. 2005 Referendum o Evropské ústavě: chybí étos i důvěra Josef  Brož
6. 1. 2005 Síla nočních můr v Nostickém paláci
8. 1. 2005 Zápis z Valné hromady Občanského sdružení Britské listy
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
9. 1. 2005 Vcelku slušná televizní inscenace Jan  Čulík
7. 1. 2005 Beránek versus Štěpánek -- ochočená revoluce? Pavel  Pečínka
7. 1. 2005 Asociace mezi idejemi Davida Huma Stanislav  Heczko
6. 1. 2005 Jak to, že tsunami nezasáhlo americkou základnu na ostrově Diego García v Indickém oceánu?   
6. 1. 2005 Jak přispějí české banky obětem asijské katastrofy? Bohumil  Kartous
6. 1. 2005 Jak Adam Curtis bourá mýty prostřednictvím šokujících vizuálních souvislostí Marta  Svobodová
6. 1. 2005 O pocitu svobody Bohumil  Kartous
6. 1. 2005 Perníková chaloupka: od vyhnání z ráje k apokalypse Jan  Stern
5. 1. 2005 Křesťané a demokracie Milan  Valach
5. 1. 2005 Volná soutěž idejí v boji o moc končí, rozhodovat napříště budou jen peníze Jan  Paul
5. 1. 2005 Je Bůh terorista?   
5. 1. 2005 Výstražný systém, který mohl varovat před tsunami, existoval   
5. 1. 2005 A který Bůh je vinen? Bohumil  Kartous
4. 1. 2005 Rok 2004 na Slovensku -- nezáujem o veci verejné Ľubomír  Andrassy
4. 1. 2005 Poslanci, platy a bída české žurnalistiky Stanislav  Křeček

Český film RSS 2.0      Historie >
9. 1. 2005 Vcelku slušná televizní inscenace Jan  Čulík
8. 12. 2004 Jak se v Jihlavě opět myslelo filmem Petr  Šafařík
29. 10. 2004 Český sen: Podstatný film aneb Zklamání z kritiky Jana Čulíka Petr  Šafařík
10. 10. 2004 Bezesné noci: Studium postojů, nikoliv fakta Jan  Čulík
22. 9. 2004 Hřebejk filmy točit umí Jaroslav  Krupka
17. 9. 2004 "Češi, uvolněte se a zbavte se defenzivních předsudků" Jan  Čulík
9. 8. 2004 LFŠ: Skvělá akce, mizerné provedení Ondřej  Čapek
9. 8. 2004 Co dluží česká kultura komunismu Milan  Černý
5. 8. 2004 Několik poznámek na téma LÁSKA Igor  Chaun
5. 8. 2004 O filmové klasice: stačilo by uvolnit autorská práva   
4. 8. 2004 České klasické filmy by měl na DVD vydávat stát prostřednictvím Národního filmového archivu   
3. 8. 2004 Otakar Vávra: Umělec s malým u Milan  Černý
3. 8. 2004 O tvůrčí integritě v dobách útlaku Jan  Čulík
3. 8. 2004 Morální integrita patnácti milionů lidí, kteří jen žili své životy Štěpán  Kotrba
2. 8. 2004 Non Plus Ultras: další neúspěšný pokus, který se snaží být filmem Jan  Čulík