Když jsem uviděl Václava Havla na invalidním vozíku - z něhož tady mluvil -- napadlo mě, že teď ještě začne volat 'Na Bělehrad... `, a bude to úplné. On zde ale místo toho přednesl neslaný nemastný projev (zájemcům dostupný v češtině na jeho webových stránkách www.vaclavhavel.cz, na anglickou verzi zájemci stále marně čekají...), navíc přerušovaný boucháním odkudsi z ulice; je zřejmé, že politická kariéra jej připravila o humor.

Celá organizace jeho 'setkání z veřejností`, jak byl jeho projev navenek avizován, byla zvláštní: organizátoři mi Havla sice dovolili vyfotografovat, promluvit jsem s ním ale nesměl. Důležité na tom byly dvě věci:

• Toto střídavé dovolování a zakazování probíhalo bez konzultace s panem Havlem.
• Přitom bylo ale jasné, že Havel o existenci lidí, kteří bez konzultace s ním omezují přístup jiných lidí k němu, ví.

A protože je nemožné, aby tento omezujícího aparát existoval bez Havlova nejen vědomí, ale i souhlasu, a protože námitka, že by mohla být ohrožena Havlova bezpečnost, nepřichází v úvahu (člověk, který může jiného člověka fotografovat, mu může být fyzicky stejně nebezpečný jako člověk, který s ním může mluvit), nelze se ubránit dojmu, že Havel je obklopen aparátem, který je důsledně kafkovský: nebyl mu vnucen, ale on sám si ho vytvořil a vytváří.

Havel strávil velkou část svého dospělého života v podmínkách, které ho nepřirozeně omezovaly. Je tedy docela dobře možné, že si na takový způsob života natolik zvykl, že jej pokládá za normální. Je tedy možné, že pokládá za normální mít kolem sebe někoho, kdo by pro něj, a tedy za něj rozhodoval, kdo s ním smí mluvit a kdo ne, a tedy vlastně s kým on smí mluvit a s kým ne, kdo ho může fotografovat a kdo ne, a tedy vlastně kým on smí být fotografován a kým ne, kdo ho může fotografovat, ale nesmí s ním mluvit, kdo s ním smí mluvit, ale nesmí ho fotografovat, kdo s ním smí mluvit a smí ho i fotografovat, a kdo s ním nesmí vůbec nic, a tedy vlastně, s kým on nesmí vůbec nic.

Přiznávám, že tento můj dojem Havlova kafkovsky svobodně-nesvobodného života, tak paradoxní u člověka, pro kterého se svoboda stala životním tématem, byl podtržen i přítomnosti onoho invalidního vozíku -- protézy, která má člověku pomáhat, ale která jej současně i omezuje, a která -- stejně jako onen kafkovský aparát -- navenek zviditelňuje jeho indispozici vnitřní.

To předchozí setkání s Tomášem Halíkem bylo úplně jiné: Jedna z mých tehdejších spolužaček se od svého tchaj-wanského známého doslechla, že zde profesor Halík bude přednášet. V daný čas jsme se tedy my -- tehdejší zde studující česko-slovenští studenti - vypravili na příslušné místo, kde jsme k našemu údivu nalezli nejen pana profesora, ale i pana Pehe. Pozdravili jsme se s nimi, vyfotografovali se a vyslechli si přednášku. Když ta dvě setkání-nesetkání srovnám, nemůžu si nepomyslet, že Tomáš Halík, tehdy evidentně znechucen z průběhu volby hlavy českého státu, a snad i ze svého vlastního neúspěchu, patrně vůbec netuší, čemu všemu svým nezvolením unikl.

● ● ●

Nápadná je nepřítomnost českých politiků, zastávajících nějakou funkci. Tak si občas říkám, že by si někdo z nich -- třeba někdo ze strany, která o sobě tvrdí, že je pravicová -- mohl dodat odvahu a zkusit si to být, třebas jen na pár dní, ne-komunistou. Konec konců, zkusit by to mohl třebas i někdo ze strany, která o sobě tvrdí, že je levicová. I kdyby výsledkem mělo být prohlášení, ne nepodobné větě dobyvatele severního pólu z populární hry Divadla Járy Cimrmana: 'Teda pánové, upřímně řečeno, nic moc...` Za pokus by to stálo.