Trochu s obavami sleduji aktuální debatu na BL, týkající se uveřejněné karikatury Michaela Marčáka. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že jedna karikatura zastínila všechny události a převzala vládu nad písemným elementem. BL jsou bezpochyby na české mediální scéně nezastupitelné, už proto, že nezastoupené, ale rozhodně to není díky takto hypertrofované debatě, kde se médium stalo zprávou...

Jako někdo, kdo BL běžně sleduje hlavně jako primární zdroj informací, jsem trochu otráven, když se musím nejprve prokousat sporem o jakési mediální univerzálie ve chvíli, kdy v důsledku seismické aktivity zemské kůry zahyne tolik lidí. Číslo neuvádím schválně, neb jej nikdo nezná a bohužel znát nemůže. A také proto, že je mi instinktivně proti srsti zaokrouhlovat počet objetí a ohromovat absolutními ciframi.

Karikatur na stránkách BL si velmi cením a vzhledem k dlouhodobě dobrému dojmu, který jsem jejich prohlížením o autorovi samém nabyl, jsem tuto inkriminovanou pochopil jako sice kontroverzní, ale stále jen jako karikaturu - která lapidární formou se satirickým nábojem předá čtenáři paradoxní postřeh, informaci, nahého císaře (nebo co vlastně?...) -- a ten může beze ztráty času číst dál. Karikatura je především lakonicky otextovaný obrázek, který vyvažuje v médiu ostatní literárně komplexněji pojaté zprávy (což samozřejmě neznamená, že nemůže obsahovat v ten den to nejdůležitější vůbec!...). Nahuštěnost takové informace a schopnost autora vyjádřit srozumitelně a navíc vtipně svou myšlenku v tak krátkém čase, je u tohoto žánru obdivuhodná.

A právě čas, který čtenář stránkám média každý den věnuje, je pro mne určující veličina, kterou mohu omluvit třeba i trochu nevhodně načasovanou karikaturu. Stojí-li mne to 5 vteřin času a já se mohu věnovat dalšímu, nemám absolutně důvod si stěžovat. Stojí-li mne to ale času podstatně více a jsem nucen hledat dalším čtením zprávy, které se naopak týkají něčeho jiného, někde se stala chyba. Že by sublimoval náš niterný pocit provinilosti vůči postiženým?...

Přijde mi, že základní civilizační principy porušujeme spíše my všichni, kdož se účastníme masivní debaty o vhodnosti karikatury ve chvíli, kdy některým lidem nebude k přežití pomoženo třeba jen proto, že armády si musejí zachovat svou bojeschopnost a nemohou plýtvat svými kapacitami na pomoc postiženým oblastem. I přes samozřejmou otupělost populace na neštěstí jiných se nehodlám smířit s tak ležérním přístupem ke katastrofě, která zabíjí právě teď a ještě bohužel zabíjet bude. A tak mě spíše zajímá, jak vlastně funguje politická reprezentace vlivných zemí a jak se k problému postaví "ředitelé Zeměkoule". Snad nejsem jediný... Lidský, respektive nelidský rozměr byrokratizované politiky se totiž v takových situacích vyjevuje nadmíru zřetelně.

A když už jsem v rozporu se svými tezemi zmnožil kritizovanou materii, neodpustím si tyto poznámky:

Není naše vina, že z ČR můžeme jako jednotlivci udělat jen velice málo prospěšného. Ale odeslat tu jednu obligátní SMS mi přijde jako dobrý nápad. Že jsou SMS standartně zdaněny, se nám sice líbit nemusí, ale alespoň se na stránkách BL může následně rozjet kampaň, která by mohla vládu ČR přesvědčit, že příslušný daňový výnos (v současnosti zhruba 600 000,-Kč) je vhodné vyčlenit jako bonus k finanční pomoci již vyčleněné. A zároveň bych se přimlouval, aby ta původní pomoc odpovídala trochu více možnostem desetimilionového státu ve střední Evropě.

A že je kampaň dárcovských SMS (DMS) příležitostí k výdělku i pro mobilní operátory? Kdo nikdy nepochyboval o jejich apriorním humánním smýšlení, ať zdvihne ruku! Přinejhorším jsme jim zaplatili za možnost nějak pomoci z pohodlí domova -- já si takové služby cením. Že to mobilní operátoři nepovažují za prestižní záležitost, která se nezpoplatňuje, to vypovídá o jejich firemní kultuře víc než dostatečně.

Když se ale toto naše rozhořčení nějak promítne do vytvoření nějakého efektivnějšího způsobu sběru humanitární pomoci do budoucna, bude to dobrý výsledek.