A vůbec neznamená, že jeden je horší nebo lepší, když používá více ústní či písemnou formu zkoušení." Jinak to, co on považuje za "výhody", já vesměs považuji za nevýhody. Např. jestliže si chválí představu, že učitel může studentovi při examinaci pomoci, neboť ten se "jen sekne", považuji to já za obrovskou nevýhodu. Je totiž jen na učiteli, jak tohoto instrumentu bude užívat, a tento instrument nelze odlišit od prostého napovídání, neboť učitel předem neví, zda napovídá, nebo zda jen pomáhá od "seknutí" se. Naopak písemný test případná "seknutí" eliminuje tím, že -- jak už jsem psal -- za jednu chybu ještě nechá jedničku (člověk, který se "sekne" šesti otázkách z dvanácti, se patrně "neseká", nýbrž neumí).

Pan Wagner toho zjevně o testech ví velice málo a je zřejmě zabydlen v tradiční představě ústního zkoušení, které již za první republiky skvěle parodovaly krásné filmy Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života.

Bohužel osvobodivou tendenci od typu výuky, jak byla běžná za císaře pána, přerušil nástup komunismu, který ze školství udělal ideologickou baštu (kdo z lidí ideologicky nespolehlivých mohl učit?, kdo z těch, kdo se odmítli veřejně přihlásit k sovětské agresi jako k bratrské pomoci, mohl učit?) a nástroj propagandy... díky tomu jsou "zkušenosti" s výukou, jak probíhala před rokem 1989, spíše na škodu než k užitku.

I. Pospíšil přímo píše, že se setkal s testem, který ho traumatizoval, a pod vlivem tohoto zážitku se staví proti testům jako nástroji zkoušení. Je třeba přiznat, že jako všechno v životě je možné i testy udělat špatně, že naopak vytvořit dobré testy, jejichž otázky se zaměřují na pochopení učiva a tvůrčí uchopení látky, může napsat jenom ten, kdo látku chápe a přistupuje k ní tvůrčím způsobem.

Je pravda, že to mnoho pedagogů neumí, a je nasnadě i důvod (jejž jsem výše naznačil). I. Pospíšil jinak úplně stejně jako pan Wagner považuje za přednost to, co je naopak výraznou chybou, a ukazuje, že nechápe, jak skvělý instrument mohou testy být.