Od doby, kdy došlo v mešitě ke střelbě, mě pronásleduje, že jsem nebyl schopen vám říci přímo, co jsem viděl, ani vysvětlit proces, v jehož rámci to pak uviděl i svět.

Jak víte, nejsem žádný turista [cestující ze zvědavosti] do válečné zóny s kamerou, který nerozumí tomu, je v bojích dochází k ošklivým věcem. Nikdy ve své kariéře jsem nebyl reportérem, který by chtěl lidi při něčem chytit - že bych doufal, že lidé něco spáchají, abych je při tom mohl přistihnout.

Tento týden jsem byl šokován, že jsem byl vylíčen jako nějaký protiválečný aktivista. Všichni, kdo kdy viděli mé reportáže v televizi anebo četli mé zpravodajství na webu, si jsou plně vědomi, že jsem si vždy dával velký pozor, abych zůstal uprostřed - abych se nestal propagandistickým nástrojem ani levice, ani pravice. Ale stal jsem se hromosvodem pro kontroverzi za to, že jsem informoval o tom, co jsem viděl, že se stalo před mýma očima, když natáčela kamera.

Je načase, abych vám sdělil fakta, svými vlastními slovy, ohledně toho, co jsem viděl, aniž bych vnucoval onomu příslušníku námořních jednotek vinu či nevinu či cokoliv mezi tím. Chci, abyste si přečetli mé svědectví a rozhodli se sami. Tady je.

Je sobota dopoledne a my jsme ještě stále v našem opevněném místě z předchozí noci, je to prostor mezi řadou budov na jižním okraji města. Armáda postupovala vpřed rychle, ale enklávy odporu stále ještě existují. Střílejí na nás ostřelovači zepředu i zezadu.

Ozbrojená rota používá jednaosmdesátky (dělostřelecké granáty) - střílejí jimi tam, kde vidí záblesky u ústí hlavní. Také střílejí i tanky.Uprostřed dopoledne je nám sděleno, že se zase přesunujeme směrem na sever. Budeme se vracet a budeme čistit část oblasti, kudy jsme prošli předchozího dne. Taky přicházejí zprávy, že mešita, kde bylo v pátek usmrceno 10 povstalců a 5 jich bylo zraněno, byla zřejmě přes noc znovu okupována.

Rozhodl jsem se opustit vás vojáky a přidat se k jedné jednotce pěšáků, jejíž příslušníci se přesunovali dům od domu směrem k mešitě. Mnoho těchto budov je prázdných, nejsou v nich žádní lidé, ale jsou plné zbraní. Před jednou rezidencí hodí jeden člen jednotky tříštivý granát přes zeď. Všichni se kryjí, včetně mě.

Když pak vstupují námořní jednotky do domu, jdu za plameny, které na dvoře způsobil granát. Když se rozplyne kouř, vidím hledáčkem, že oheň hoří vedle velké hromady protiletecké munice.

Řvu na poručíka, že se musíme pohnout. Téměř okamžitě po vyčištění domu začínají explodovat malé výbuch, jak se munice začíná péci v ohni.

V tuto chvíli slyšíme, jak tanky střílí ze svých kulometů do mešity. Rádiem přicházejí informace, že povstalci uvnitř zřejmě budou palbu opětovat. Tanky přestanou střílet a my procházíme otvorem ve vnější zdi.

Slyšíme střelbu, která, jak se zdá, přichází zevnitř mešity. Voják z mé jednotky volá: "Jsou tady příslušníci námořních jednotek?"

Když dorazíme k hlavnímu vchodu, vidíme, že už do mešity vstoupila před námi jiná jednotka.

Poručík se jejích příslušníků ptá: "Jsou uvnitř lidé?"

Jeden voják zvedne ruku a dává najevo, že pět.

"Zastřelili jste je?" ptá se poručík.

"Ano, pane," odpovídá voják.

"Byli ozbrojeni?" Voják jen pokrčí rameny a my všichni vejdeme dovnitř.

Okamžitě poté, co jsme vešli dovnitř, vidím tytéž černé pytle z umělé hmoty, rozložené po mešitě. Jsou to mrtví z předchozího dne. Ale více překvapující je, že tu také vidím těchže pět mužů, kteří tady byli raněni v pátek. Zdá se, že jeden z nich je teď mrtvá a třem hrozí vykrvácení z nových střelných ran.

p> Pátý je částečně pokryt přikrývkou a je na stejném místě a ve stejném stavu, v jakém byl v pátek, nedaleko sloupu. Nebyl tentokrát znovu zraněn střelbou. Podrobně si prohlížím mrtvé i raněné. Zdá se, že tu nikde nejsou žádné zbraně.

"Toto jsou titíž ranění ze včerejška," říkám poručíkovi. Rozhlédne se a pak vyjde z mešity se svým radiooperátorem - chce o situaci informovat velitelství praporu.

Vidím, jak u zadní zdi mešity leží stařec v červeném muslimském obleku. Jiný muž leží vedle něho tváří k zemi, ruku má v klíně starého muže - jako kdyby se pokoušel skrýt před střelbou. Snížím se do podřepu vedle nich a začnu je natáčet. Pak si povšimnu, že krev, která teče z nosu starce, bublá. Je to známka toho, že ještě dýchá. Dýchá i muž vedle něho.

Dál filmuju kamerou a v tuto chvíli přistoupí voják k druhým dvěma tělům ve vzdálenosti asi 5 metrů, která také leží proti téže zdi.

Potom ho slyším, jak říká o jednom z těch mužů:

"Do prdele, ten předstírá, že je mrtvý. Do prdele, předstírá, že je mrtvý."

Hledáčkem kamery vidím, jak voják zdvíhá ústí své střelné zbraně směrem k zraněnému Iráčanovi. Nedochází k žádným náhlým pohybům, Iráčan se nesnaží na nic náhle dosáhnout ani se po nikom nevrhá.

Avšak je legitimní, aby voják usoudil, že ten člověk zosobňuje nějaké nebezpečí. Třeba se na něho svou zbraní zaměří a jiný voják raněného Iráčana prohlédá, jestli nemá nějaké zbraně.

Namísto toho, ten voják zmáčkne spoušť. Proti zadní zdi něco tiše pleskne a mužova noha zmrtví.

"No, tak teď už je mrtvej," říká jiný voják v pozadí.

Stále ještě natáčím. Cítím, že je mi špatně od žaludku. Voják, který střílel, se nyní rychle otočí a kráčí pryč, kolem pátého raněného povstalce, který leží vedle sloupu. Ten je stále ještě velmi živý a dívá se na všechno zpoza své přikrývky.

Pohybuje se, dokonce se snaží mluvit. Ale z nějakého důvodu, jak se zdá, tento povstalec nezosobňoval totéž zjevné "nebezpečí", jako ten druhý muž - i když zjevně mohl pod svou přikrývkou skrýt zbraň nebo výbušninu.

Avšak pak dva druzí vojáci v místnosti zvedají své zbraně, když se tento muž snaží promluvit.

Na okamžik jsem zcela ochromen a dál natáčím starce v popředí. Pak vstavu a řeknu znovu vojákům to, co jsem řekl poručíkovi - že tento muž - všichni tito ranění muži, jsou titíž, jsou to muži ze včerejška. Byli odzbrojeni, byli ošetřeni a byli tam zanecháni.

V tuto chvíli si voják, který vystřelil, uvědomí, že jsem byl v místnosti. Jde ke mně a říká mi: "Já jsem to nevěděl, pane - já to nevěděl." Hněv, který se zdál být přítomen jen před několika okamžiky, se nyní změnil v strach a hrůzu.

Zraněný muž se pak znovu snaží mluvit na mě arabsky.

Říká: "Včera jsem byl postřelen ... prosím ... včera jsem byl tamhle postřelen - a mluvil jsem s vámi všemi na kameru - jsem jedním z mužů z celé této skupiny. Dal jsem vám informace. Mluvíte arabsky? Chci vám poskytnout informace."

(Od té doby tohoto muže vyhledala Námořní trestní vyšetřovací služba, která se případem zabývá.)

Po celé té scéně člověku napadá první otázka, proč byli ti ranění muži ponecháni v té mešitě?

Na tu otázku odpověděl soudce advokát plukovník Bob Miller - který provedl pohovory s vojáky, kteří se incidentu účastnili. Poté, co byli ranění v pátek ošetřeni zdravotníkem americké armády (osobně jsem viděl armádní obvazy) měli být povstalci dopraveni do zázemí, až to bude časově i vzhledem k okolnostem možné.

Oblast však byla stále ještě nebezpečná. A nejprve bylo nutno odvézt americké raněné.

p> Také, jednotka která vstoupila do mešity v sobotu, byla jiná než jednotka, která vedla útok na mešitu v pátek.

Je rozumné předpokládat, že příslušníci této jednotky nevěděli, že tito povstalci už byli poraženi o den dříve.

A přesto, když tato nová jednotka začala střílet na raněné povstalce v sobotu, možná si skutečně myslela, že ti lidé bojovali anebo nějak zosobňovali nějakou hrozbu - vojáci v mešitě věděli na základě svého výcviku, že mají povstalce zkontrolovat, zda nemají zbraně a výbušniny, a mají je zneškodnit, namísto toho, aby je nechali tam, kde jsou, a čekali před mešitou, než přijde jednotka, s kterou jsem přišel i já.

Během průběhu těchto událostí existovala celá řada polehčujících okolností, jako jsou ty, o nichž jsem se právě zmínil a které jsem citoval i ve své reportáži. Voják, který vystřelil, prý byl předchozího dne sám střelen do tváře.

Také jsem si dobře vědom z mnoha let působení jako válečný reportér, že se častokrát stalo, zejména v tomto konfliktu, že mrtví a ranění povstalci byli napojeni na bomby, údajně se to stalo i v incicentu jen o několik bloků dál od této mešity, kdy jeden voják byl zabit a pět dalších jich bylo zraněno. I tato podrobnost byla jasně uvedena v té televizní zprávě.

Nikdo, zejména nikdo jako já, kdo žije ve válečné zóně, nemůže popírat, že za těchto okolností je legitimní, aby udělal voják v zájmu své bezpečnosti raději chybu. Ve válce musíte zabít nepřítele dřív, než on zabije vás.

Za těchto konkrétních okolností, o nichž jsem dělal svou reportáž, mě však znepokojilo, že tento voják, jak se zdálo, nepovažoval ostatní povstalce za hrozbu - ani toho, který se zcela zjevně pohyboval pod přikrývkou, ani ony dva vedle mne, kteří ještě dýchali.

Nevím, co probíhalo hlavou toho vojáka. Ví to jen on sám.

Ale když jsem sledoval tohle všechno jako zkušený válečný reportér, který vždycky má na mysli nebezpečí tohoto konfliktu - i když si je vědom, že mohou existovat polehčující okolnosti - zdálo se mi zcela zjevně, že je něco v nepořádku. Podle plukovníka Boba Millera podle válečných předpisů ve Fallúdži musejí vojáci nejprve určit, že daná osoba proti nim má nepřátelské úmysly, než mohou použít smrtící síly. Nesledoval jsem je ze vzdálenosti třiceti metrů, byl jsem ve stejné místnosti. Kromě dýchání jsem nezaznamenal žádný jiný pohyb.

Chci se ujistit, abyste znali důvody, proč jsem po tom incidentu učinil určitá rozhodnutí. Je to pro mne tak důležité jako to vědět, jak byl ten incident přijat.

V žádném případě jsem neměl dojem, že jsem natočil nějaký "exkluzivní" materiál. Ve skutečnosti mi bylo docela špatně. Okamžitě po incidentu v mešitě jsem řekl veliteli jednotky, co se stalo. Předvedl jsem mu videozáznam a jeho dopad měl se rozšířil vlnovitě prostřednictvím hierarchie velení směrem nahoru. Velitelé námořních jednotek okamžitě přislíbili spolupráci.

Všichni jsme věděli, že je to složitý incident a že pokud se s ním nebude zacházet odpovědně, má potenciál dále rozdmychat plameny v už tak nestabilním regionu. Nabídl jsem že na videozáznam uvalím embargo až do domu, než začnou věc zkoumat a zahájí vyšetřování - čímž by mi poskytli informace, které by vyplnila určitá bílá místa.

Pro ty, kteří se nezabývají novinářskou prací profesionálně, je možná obtížné pochopit, proč vůbec musíme o takovýchto incidentech informovat - zejména, když se zdá, že jsou to netypické výjimky a že nejsou reprezentativní pro chování či charakter organizace jako celku.

Odpověd není zrovna jednoduchá.

Ve válce i v životě je mnoho příležitostí vidět kompletní spektrum dobra a zla, jehož jsou lidé schopni. Jako novináři máme úkol informovat o obojím - i když ani jedno nemusí být vždy plně reprezentativní ohledně těch lidí, o nichž informujeme.

Ale naše reportáže z takovýchto jedinečných situací, spolu s širší perspektivou, dovolí, aby pravda této situace, v celé své složitosti, začala vycházet najevo. To neznamená, že je rozhodnutí informovat o takovýchto událostech o nic lehčí. Pro mě to vedlo k úzkostlivému přemýšlení - byla to ona příslovečná dlouhá, temná noc duše.

Když o 48 hodin později odvysílala televize NBC tuto reportáž, udělali jsme to tak, abychom zdůraznili všechny možné polehčující okolnosti pro čin tohoto vojáka. Chtěli jsme, aby diváci získali jasné povědomí o okolnostech, jaké převládaly při bojích na této frontě. Mnoho z našich kolegů se zachovalo stejně odpovědně.

Jiné zahraniční televize učinily jiná rozhodnutí a proto jsem se stal zdrojem konfliktu za to, že jsem tuto informaci přivedl na svět.

Interviewoval jsem vašeho velitele, plukovníka Willyho Buhla, než bitva o Fallúdžu začala. Řekl tehdy něco velmi silného - něco, co se teď zdá prorocké. Bylo to toto:

"My jsme dobří lidé. My jsme Američané. Vedeme tady válku jako gentlemani - protože my neusekáváme lidem hlavu, nesnižujeme se na stejnou úroveň lidí, proti nimž bojujeme.

Je nesmírně obtížné pro mladého osmnáctiletého vojáka, který byl vycvičen k tomu, aby nalezl a zničil nepřítele střelbou a bojem muže proti muži. Je to velmi obtížné pro dvaačtyřicetiletého plukovníka s třiadvaceti lety zkušeností v armádě, který byl kdysi vycvičen k témuž a který nyní musí vést více než tisíc mužů a zajišťovat, abychom zůstali dobrými lidmi a udrželi si morální hodnoty." Poslouchal jsem pečlivě, když říkal tato slova. Věřil jsem jim.

Takže takhle to nakonec celé je: Když zosobňoval ten Iráčan v mešitě hrozbu, byl to váš nepřítel; když byl zneškodněn, byl vaší odpovědností; když byl usmrcen před mýma očima a před mou kamerou - příběh jeho smrti se stal mou odpovědností.

Text v angličtině ZDE