Jeden irácký umělec právě dokončil bronzovou skupinu svalnatců s disproporčně velikou hlavou a silnými vestami, připomínajícími neprůstřelné vesty - zbraně jim visí od pasu. Skupina figurín se jmenuje Nájezdníci. "První tři jsou Američané, čtvrtý je mongolský bojovník," říká autor, pětačtyřicetiletý Karim Khalil. "Všichni z nich okupovali Irák a zničili jeho kulturu. Ale zatímco Mongolové byli primitivní divoši, kteří spalovali knihovny, Američané, kteří si říkají civilizovaný národ, stáli v nečinnosti při rabování iráckých muzeí".

Na dvoře svého malého domu v chudé bagdádské čtvrti, kde se děti hrají kolem otevřených stok a elektřiny je tak málo jako bezpečnosti, sedí Khalil na spodním schodě schodiště a maluje další svou válečnou scénu: hořící tank, obklopený červenými, oranžovými a zelenými plameny. Jiný obraz, na němž je letadlo, které shazuje bomby, a který se jmenuje Fallúdža, leží vedle mramorových kvádrů a nedokončených soch.

Uprostřed veškerého tohoto domácího chaosu vytvořil Khalil své nejlepší dílo: Muž z Abu Ghraib: je to série dvanácti mramorových a bronzových figurín asi 20 - 30 cm vysokých. Mramorová postava muže, klasicky vytvarovaná, v první chvíli diváku připomíná Michelangelova Davida - teprve později si uvědomíte, že má na hlavě pytel. Jiná, bronzová figurína, znázorňuje známý fotografický záběr z Abu Ghraib - muže s pytlem přes hlavu, jak stojí na krabici a k prstům má připojeny elektrické dráty. "Jsem umělec, který se snaží zdokumentovat tragedie v mé zemi," říká Khali. "Rád bych maloval květiny a šťastný život, ale vyjděte na ulici a řekněte mi, kde je mohu najít."

Na rozdíl od mnoha jiných umělců, kteří se měli za Saddáma dobře, Khalil nikdy nevytvářel "prezidentské umění". Raději žil v chudobě: "Pro režim jsem nikdy nic nedělal a jak vidíte, dávám přednost této práci, než abych prodával svou duši jako jiní."

Po pádu Saddámova režimu se umělcům v Iráku žilo relativně dobře - spousta západních novinářů a pracovníků nevládních organizací měla množství peněz a kupovala od iráckých umělců jejich umělecká díla. Ale nyní se všechno rozložilo - po teroristických útocích všichni ze země odešli a umělci se bojí i vystavovat svá díla v galeriích, protože se obávají útoků od náboženských extremistů. Mnoho iráckých intelektuálů nyní zastrašují příslušníci mahdistické povstalecké armády.

Jiný umělec, Ahmad al-Thair, zdůrazňuje: "Mnoho z nás bylo optimisty, když jsme viděli Američany. Mysleli jsme, že cenzura skončila a že budeme mít demokracii, ale s Američany přišly jejich tanky a ostnatý drát a znovu máme pocit, že jsme ve vězení." Pak se nahne a začne šeptat: "A je to ještě horší, všichni ti fundamentalisté, co tu pobíhají, mě obvinili z kacířství, protože jsem řekl, že Mohammed byl marxista, a teď mi žádný šéfredaktor neotiskne nic. Dostali jsme svobodu, kterou jsme chtěli, ale tato svoboda vytváří monstra. Spousta autorů, co psaním oslavovali Saddáma, nyní píše pro nové politické strany."

Nejvíce prostoru mají v současnosti autoři televizních seriálů. Za posledního půl roku vzniklo půl tuctu satirických televizních seriálů. Mají podobné, velmi populární příběhy o obyčejných Iráčanech, kteří se snaží přežít ve městě, kde neustále vybuchují bomby v automobilech. Milenci se často setkávají ve stínu amerických tanků.

"Irák je plný záporných historek: všechno je špatné: zdravotnictví je špatné, elektřina nefunguje, voda je špinavá, policie je zkorumpovaná a to je všechno materiál pro satiriky," říká jeden televizní herec.

"Umění satiry je v této zemi něčím novým," zdůrazňuje Džalal Kamil, čelný irácký herec a režisér, "a potenciál je obrovský. Poprvé můžeme pracovat beze strachu z cenzorů." Hovořil dál o tomto velkém potenciálu, o velkém dramatu, které je možno v těchto dnech nalézt v Iráku kdekoliv. Pak, když odcházel, obrátil se a řekl: "Zkušenost mě však poučila, že si nesmíme dělat v televizi legraci z Američanů ani kritizovat okupaci."

Kompletní článek v angličtině ZDE