Letos ovšem při volbách do krajských zastupitelstev ODS získala rekordních 36,35 % odevzdaných hlasů. Tuto skutečnost doprovází i pokles volební účasti. Při volbách v roce 1990 byla v České republice účast 96,8 % oprávněných voličů. Letos jsme si připsali opačný rekord -- v druhém kole senátních voleb byla účast pouze 18,4 %.

NEBÝVALÝ ÚSPĚCH ODS v sobě skrývá jeden neúspěch, který byl v pozadí smutných tváří některých vítězů. Stačilo získat ještě pět senátorských křesel a vítězství by bylo totální: ODS by měla absolutní většinu v Senátu. A tento cíl byl reálný, neboť ODS neuspěla v druhém kole v osmi obvodech, a to řádově pouze o stovky hlasů. Zisk senátní většiny by znamenal částečné blokování zákonodárných iniciativ vládní koalice, což je bezesporu výhodný politický kapitál. Teď může ODS hlídat jen iniciativy na úrovni ústavních zákonů. A nárokovat si post předsedy horní komory parlamentu. To v souhrnu rozhodně není málo.

V tomto relativním neúspěchu ODS skrývá i zdravá výzva, které občanským demokratům umožní neusnout na vavřínech. Bude je nutit pokračovat v dohodách s ostatními stranami či senátními uskupeními, a to především s lidovci. Představa, že by ODS získala ve volbách do Poslanecké sněmovny většinu křesel, je nereálná, proto je nutné učit se jednat. Orientace na koaliční vládu by navíc umožnila částečnou kontinuitu, což by po případném sestavení vlády v čele s ODS mohlo umožnit vyhnout se některým nerozvážnostem plynoucím z nezkušenosti.

KOMUNISTÉ PROŽÍVAJÍ po volbách do Senátu zklamání. Rozpaky byly patrné už po krajských volbách, kdy KSČM sice zaujala druhé místo v celkovém pořadí a první místo na levici, ale poklesl jim počet krajských mandátů. V případě voleb do Senátu pronikli komunisté do druhého kola sice v devíti volebních obvodech, ale získali pouze jeden mandát. Horší než samotný výsledek jsou pro ně některé unáhlené reakce funkcionářů. Malý úspěch KSČM je maximem toho, čeho lze pro levici v současné chvíli dosáhnout.

Nejde pouze o neoblibu Senátu, a to zvláště u levice, či o malou účast ve volbách obecně. Problémem je, že se většina české veřejnosti se stále hlásí k pravici. Posun směrem k levici, který signalizovaly výzkumy agentury CVVM na konci vlády Miloše Zemana, se s příchodem nového vedení ČSSD změnil. V poslední době sice kolísal příklon k levici, ale rostla prestiž pravice -- a klesal zájem o střed. V takovéto situaci je ve většinovém volebním systému úspěchem komunistů postup do druhého kola. Větší úspěch v druhém kole by mohla přinést pouze náhoda.

Naopak není náhoda, že ODS zaznamenala v některých obvodech porážky od kandidátů, kteří jsou emotivně vnímání jako pravicovější než kandidáti ODS. Příkladem může být Praha 6, kde zvítězil kandidát Unie svobody-DEU a ODA Karel Schwarzenberg. Nebo Praha 10, kde zvítězil Jaromír Štětina za Stranu zelených, který se v politice proslavil mnohem více protimoskevskými komentáři než jako enviromentalista. Právě tak není náhoda, že se v obou případech jednalo o kandidáty, které podpořil bývalý prezident.

SPOKOJENOST LIDOVCŮ se opírá o fakt, že jsou jedinou vládní stranou, která nezaznamenala výrazný pokles přízně. V případě krajských voleb se jejich umístění na třetím místě rovnalo zisku více než deseti procent hlasů. V senátních volbách sice tratili čtyři mandáty, ale obsadili druhé místo mezi politickými stranami. Jsou konstantou české politické scény, která je - v důsledku politiky sociální demokracie vylučující dohodu s komunisty - nenahraditelná.

Problém lidovců je však právě v tom, že jsou konstantou. Jejich úspěch je dán víc chybami konkurence než rozšiřováním vlastní volební základny. Nejde pouze o to, že ztrácí mandáty. To může být dočasné vzhledem k mimořádné prestiži ODS v důsledku chyb vládní koalice, především sociální demokracie. Tabulka číslo 1 ukazuje ještě jiný problém: když vydělíme počet získaných hlasů v krajských volbách počtem členů KDU-ČSL, zjistíme, že lidovci vykazují nejnižší efektivnost stranické práce. Je to vleklá choroba - obdobné údaje lze vypočítat i ve vztahu k výsledkům předcházeních voleb.

Tabulka číslo 1:

EFEKTIVNOST POLITICKÝ STRAN V KRAJSKÝCH VOLBÁCH V LISTOPADU 2004

Pramen: ČSÚ, sekretariáty politických stran

Je zřejmé, že na jednoho člena KDU-ČSL připadá méně voličů než na člena kterékoli jiné ze čtyř životaschopných parlamentních stran. Tradičně se uvádí, že největší krize čeká na komunisty, a to vzhledem ke stárnutí jejich členské a volební základny. Jenže přinejmenším stejné riziko je skryto v řadách lidovecké strany. Určitou šanci by mohlo nabídnout výraznější vyprofilování strany v duchu tradičních sociálně-křesťanských hodnot. Třeba i s ohledem na skutečnost, že bezprizorný volič není momentálně na pravici volebního spektra, ale v jeho středu. Navíc v Česku chybí strana, která by byla schopna vnímat pozoruhodnou orientaci zahraniční politiky Vatikánu například k válce v Iráku. Je s podivem, že právě lidovecký ministr zahraničí se stal symbolem odlišného postoje k některým z nejdůležitějších problémů světa.

VE VEDENÍ sociální demokracii si jistě nedokázali představit horší výsledek pro ČSSD než je ten, který tato strana zaznamenala v krajských a senátních volbách. Nejen že se nenaplnila očekávání odvozovaná od šetření renomovaných agentur pro výzkum veřejného mínění. Popravdě řečeno ani žádný expert či komentátor neočekával tak výrazný debakl ČSSD. Ukazuje se, že "Grossův efekt" je velice rozporuplný:

• Při poklesu prestiže ČSSD a po neúspěchu ve volbách do Evropského parlamentu se velká část aktivu i funkcionářů -- a to včetně mnoha z těch, kteří byli pokládáni za tzv. zemanovce -- upnula na Grosse jako na spásnou naději. Grossova nesporná schopnost získat na svou stranu většinu při nejrůznějších vnitrostranických klání -- ať již v poslaneckém klubu, na sjezdech ČSSD či na výkonném výboru -- se zdála zárukou schopnosti získat si i veřejnost.
• Na voličskou veřejnost Gross nezapůsobil. Propad prestiže sociální demokracie u voličů se nepodařilo zastavit. Ukazuje se, že při kontaktu s celospolečenskými politickými úkoly jako byla volba prezidenta, výběr eurokomisaře či listopadové volby jsou zapotřebí jiné schopnosti než ty, které nabízí Gross.

První reakce z Lidového domu na prohrané volby se přirozeně neopíraly o věcné analýzy. Protože ale pocházejí od hlavy sociální demokracie, zaslouží si připomenout -- třeba i proto, že budou orientovat budoucí analýzy. Především tvrzení, že za neúspěch může Miroslav Kalousek, neboť rozvířil diskusi kolem zvýšení platů policistů. Je pravda, že toto téma patřilo k neplánovaným dominantám předvolebního období. Vinu za to však nenese Kalousek, ale ten, kdo ono nešťastné zvýšení platů policistů v nejméně vhodnou dobu navrhl a obhajoval -- tedy Stanislav Gross. Učinil to jako člověk, který představoval ústřední postavu kampaně ČSSD.

Samotné personifikaci nelze příliš vytýkat -- volební kampaň potřebuje jednu tvář. Politik ale musí umět tuto roli zvládnout s jinou dikcí než je ta, kterou Gross nasadil. Prohlášení typu "JÁ zruším komisi", která zpracovala nevhodný podkladový materiál o zdravotnictví, či obhajoba rozšiřování odposlechů nemohou získat masovou odezvu. Nelze zapomínat, že pro mnoho lidí nejsou na demokracii nejcennější volby, ale tolerance k jiným názorům a svoboda slova.

OBDOBNĚ AUTORITÁŘSKY zněly i Grossovy reakce na senátní volby -- výzva podporovat komunisty a návrh zrušit Senát. V obou případech lze jistě nalézt v řadách sociální demokracie a jejich voličů příznivce těchto návrhů. Problém je, že obě tyto reakce představují změnu dosavadní strategie sociální demokracie. K takovémuto přeorientování stany je nutná diskuse. Ne proto, že si tak žádá demokratický charakter ČSSD, k němuž vedení strany nezavazují pouze stanovy, ale i zákon o politických stranách. Je to i politický úkol. Změnit orientaci stranické práce vyžaduje přípravu a čas. Když úřadující předseda strany od pasu vystřelí novou strategii, zanáší do stranických řad zmatek. Sebe pak představuje jako nevěrohodného politika, který je ve změněné situaci ochoten zapřít jakýkoliv princip.

Tam, kde kandidovali ve druhém kole komunisté, jejich zisk se jen zřídka přibližuje součtu hlasů KSČM a sociální demokracie v prvním kole. Obdobně nelze očekávat, že se prosadí výkřik o potřebě zrušit Senát. Tato idea má dlouhodobě podporu značné části veřejnosti a mnohého experta i politika. Jenže k úpravě politického systému je mimo jiné potřeba hlas tří pětin senátorů. A v politice se stává jen výjimečně, že by někdo chtěl zrušit své vlastní dobré bydlo jen kvůli abstraktnímu obecnému blahu. Bude-li někdy zrušen senát, stane se tak po větší krizi než je krize uvnitř sociální demokracie. V této chvíli má Grossům návrh význam jen jako pochopitelný pokus odvrátit diskusi od výsledků voleb.

ARGUMENT úřadujícího předsedy sociální demokracie, který spojuje potřebu zrušení Senátu s malou volební účastí obsahuje bezesporu racionální jádro. Tím jádrem ale není pokles účasti. Tabulka číslo 2 ukazuje, že volební účast klesá ve volbách do Poslanecké sněmovny, ale i při volbách do regionálních samosprávných orgánů. V případě výkyvů účasti v prvním a druhém kole senátních voleb je nutné vzít do úvahy, že se jedno z těchto kol zpravidla spojuje s místními či krajskými volbami. Tato skutečnost svědčí ve prospěch návrhu ODS konat do Senátu jen jednokolové volby, což by umožnilo technicky zajistit větší voličskou angažovanost.

Tabulka číslo 2:

VOLEBNÍ ÚČAST V ČESKÉ REPUBLICE

Pramen: ČSÚ

Pokles volební účasti je problém ve většině zemí Evropské unie. Teorie nedokáže jednoznačně odpovědět na otázku, jaká je příčina. Podle některých autorů jde o zklamání z demokracie, rezignování na možnost pozitivních změn pomocí voleb. Jiní autoři - například s dovoláním na volby ve Výmarské republice - upozorňují, že vysoká volební účast bývá spojena se společenskou krizí a může předznamenávat velké politické problémky.

ZACHOVÁNÍ SOUČASNÝCH TRENDŮ ve vývoji volební účasti a přízně jednotlivým stranám může vézt k výrazným sociálně-politickým změnám v Česku po volbách do Poslanecké sněmovny za rok a půl. Pravděpodobně se před námi rozevírá slovenská cesta radikálních liberálních reforem. Zvrátit tyto trendy může pouze změna situace v sociální demokracii. Zatím se ale zdá, že přípravy březnového sjezdu této strany mají podobu příprav oficiální korunovace Stanislava Grosse. I když volby do Sněmovny mají jiné zákonitosti než krajské či senátní volby, je velmi sporné, zda za těchto podmínek byla ČSSD schopna nástup ODS zastavit.

Součástí slovenské cesty byla i sebevražda Strany demokratické levice. Ta se z vládní strany a členky Socialistické internacionály změnila na malé uskupení, jenž dnes vstupuje do jiné politické strany. Není divu, že se i v kuloárech Lidového domu stále častěji šeptá, že by mělo být vysláno poselstvo na Vysočinu.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom