Podstatu postmoderního snu lze nejlépe vyjádřit na základě jeho rozporného vztahu k modernímu snu (jenž je ovšem sám rozporný). Vztah je to někdy až prudce odmítavý, zároveň ale potvrzuje hlavní intence toho, co zavrhuje.

Modernita byla snem o tom, že lidstvo setřese břemeno mýtů, jimž doposud "tmářsky" věřilo a jejichž vypravěči byli nedotknutelnými (a svévolnými) autoritami, a obrátí se ke "světlu rozumu", které lidstvu zajistí svobodu a osobní štěstí, ony pokrokářské "lepší zítřky". Postmodernisté o dvě staletí později pranýřovali modernisty za to, že jejich sen se sám stal ujařmujícím mýtem, ničícím v podobě všemožných --ismů a ideologií lidské životy. Universalismus, vtištěný do osvícenských projektů, včetně např. myšlenky lidských práv, se postmodernistům jevil jako nové ospravedlnění útlaku a nadřazenosti bílé západní kultury jiným. Přiklonili se k pluralismu, založenému v popření možnosti nahlížet "skutečnost samu": vždy realitu zaplétáme do svých jazykových kolovrátků, staronových mýtů, jejichž stýkání a potýkání nelze nahlížet jako souboj dobra a zla, ale prostě jako koexistenci různých verzí světa, z nichž každý má právo na existenci.

Je zřejmé, že za tímto požadavkem paradoxně stojí sen být ještě modernější než moderna: ještě svobodnější a šťastnější, ještě procitnutější z nesplnitelných snů mýtického věku. Ačkoliv postmodernisté opakovaně napadali novověké zbožnění rozumu jako svého druhu víru, právě jejich důraz na to, že nemůžeme nikdy zcela vědět a znát, byl tou nejrafinovanější formou vítězství vědění nad vírou. Je to stará Sókratova lest, že věděním vlastní nevědomosti stáváme se ze všech lidí těmi nejmoudřejšími...

Bushovo znovuzvolení potvrdilo, že postmodernismus byl snem v obou svých hlavních bodech: jak ve svém proti-modernismu, tak ve svém modernismu. Postmoderní důraz na to, že nikdy nepopisujeme "věc samu", ale vždy ji pouze stopujeme v jejích víceméně neprůhledných reprezentacích, byl založen ve zkušenosti tvorby a čtení textu. Text -- a v tom je ještě "jazykovější" než mluva -- vždy nabízí jen znaky, které sice odkazují k "realitě", ale právě jakožto znaky činí tuto realitu nepřítomnou, nekonečně vzdálenou ("odloženou", jak říkal Derrida): skrývají ji za své vlastní "tělo", jež ji "ztělesňuje". Žádný výklad toho, jak se věci mají, tedy není jediný legitimní. Vše je třeba hodnotit v kon-textu, což si osvícenští modernisté uvědomovali jen velmi neochotně. (V kon-textu ovšem zároveň znamená: nikoliv libovolně!)

Bushova éra je érou mediálního obrazu. Není tedy érou čtení a obtížného vykládání textu (vyžadujícího vyjednávání, střet diskurzů), ale přímočarého vidění věcí "tak, jak jsou". Klíčové pravdy jsou v této éře e-videntní. E-vidence, které jsme všichni vystaveni, je projevem všudypřítomného oka. Oslavuje se politik s vizí. Skutečnost se vměstnává do tele-vize, jež je re-vizí, vymazáváním paměti v nekonečném toku obrazů. Skutečnost se již neskrývá za své zobrazení, ale splývá s ní, tj.: mizí v ní, asi jako když pornografie pohlcuje erotično, neboť tím, že ukazuje vše a nic neskrývá, přestává být svůdnou. (Tím, že pornografie vše ukazuje, samozřejmě nakonec neukazuje vůbec nic, neboť to, co ukazuje, se naprosto vyprazdňuje, mění se v pouhé klišé; naproti tomu erotika, právě tím, že umí skrývat, nám ukazuje něco skutečného. A zlomyslná pointa postmodernisty: hranice mezi erotikou a pornografií je věru křehká.)

Postmodernita je však v Bushově éře zasažena nejen ve svém proti-osvícenském momentu, kdy kritizuje universální a (rádoby) objektivní vědění; je zasažena i tam, kde se k modernitě hlásí -- totiž v důrazu na možnost kritického smýšlení jako projevu svobodného jednotlivce, čtenáře (požadavek, který je ovšem nesporně universální). Bushova éra je érou vůdců, kteří o své pravdě nepochybují ani tváří v tvář důkazům (resp. jejich absenci). Je to éra oslavující "pravdu mýtů", jež nespočívá v otevření se zpochybňujícím zkušenostem, ale právě naopak v síle ustát tlak těchto zkušeností a neustoupit "zpátky ni krok". Argumentace a kritické otázky se jeví jako slabošské, ba sabotérské praktiky intelektuálů/liberálů, rozvolňující vlastenecké šiky.

Nutno ale přiznat, že toto vše je do značné míry sklízením ovoce, které sami postmodernisté pomáhali zasít. Jejich tepání osvícenské iluze o definitivním vědění, jež nám zaručí světlé zítřky, zpochybňovalo všechny myslitelné avantgardy (předvoje umělecké i revoluční), tj. osvícené elity, přinášející masám to pravé poznání. Někdy až svéhlavé vyzdvihování plebejství (PLAYBOYství -- jeden z manifestů postmodernismu byl publikován právě v tomto časopise) a hledání rovnosti mezi "nízkým" a "vznešeným" dnes ukazuje svoji temnou stránku ve volebním vítězství průměrnosti, ignorance a prvoplánového mediálního chlapáctví, které i zřejmé neúspěchy umí prodat jako vlastní výtečnost.

Provokativní postřehy o tom, že pravda se nenalézá, ale konstruuje, se v hrůzné podobě vrací jako bezostyšná manipulace veřejným míněním a výroba "tajných" informací na politickou objednávku. Skutečnost se v tomto ohledu stala "postmodernější" než samotný postmoderní sen...

Jiný projev postmoderní mentality, totiž kritika příliš neosobního, byrokratického a v důsledku pak nelidsky odcizeného osvícenského rozumu (chápání zvířat jako strojů atd.) pomohla otevřít cestu k návratu "přirozených autorit", náboženských a politických vůdců, jejichž osobní charisma je pádnější než argumenty. Postmodernisté kteří se snad chtěli dostat někam dál, za modernu, teď čelí fenoménům bezmála před-moderní, archaické povahy.

Klasičtí filosofové hovořívali o vzniku svého oboru jako o přechodu od "mýtu k logu" (od vyprávění k rozumu). Postmoderní filosofové rádi a trochu neuctivě vtipkovali o tom, že v kořenech logu stále dlí předfilosofický mýtus. Nyní zděšeně pozorují, že ten mýtus (jakoby je slyšel!) se probudil, rozbujel, vyrostl - a zastínil snad až příliš rozvětvený strom logu.

A co bude dál? Je zjevné, že i přední myslitelé (pokud ještě žijí) postmoderní filosofie jaksi zvážněli. Už nemají takovou chuť hrát si s jazykem a skutečností. Možná prostě zestárli. Možná ale opravdu došli k tomu, že legrace skončila. Jestliže tu po konci studené války byla naděje na svět, v němž postmoderní lehkost bytí nalezne svůj ráj, je v posledních letech nabíledni, že z ráje jsme opět byli vyhnáni. Ideologické střety se vyhraňují jako málokdy předtím. Zdánlivě okrajová témata jako manželství homosexuálů nebo násilí na zvířatech jsou jen zástupnými spory za daleko globálnější souboj. Jeho aktéry možná ještě neumíme pojmenovat, i když verbální střet mezi morálními fundamentalisty a liberály může leccos naznačit.

Co přinese zítřek? To v tuto chvíli nikdo z nás neví. Jediné, co máme, je dědictví. Budeme z něj muset vybírat, aniž bychom k tomu výběru měli nějaký návod. Existuje nicméně důvod k optimismu. Dědictví, které přijímáme, v nás vždycky už zanechalo své stopy, ještě dříve, než si je začneme uvědomovat. Hovoří-li se dnes o konci postmoderny, říká se tím také, že její ideály zapustily v našich myslích a knihovnách kořeny; mnohé z nich jsme si natolik osvojili, že se o nich už nemusíme hádat. Často podle nich jednáme, aniž bychom je znali. Někdy se nám o nich zdá, abychom se pak znovu a znovu probouzeli.

Sen může být ale skutečnější než skutečnost. Tak tomu bývá zejména tehdy, když část svého já chceme potlačit, nepřiznat si ji -- a ona se vynoří jinde, asi jako noční můra, přízrak. Přízrak je pak zpravidla zdémonizován, ztělesněn v někom odlišném či neloajálním a exemplárně potrestán. Obávám se, že doba, která přichází, bude takových přízraků plná.