Britské univerzitní kluby jsou plné svatouškovských řečí učitelů anglické literatury, kteří kritizují Derridu za to, že se zajímal daleko více o abstraktní teorie než o řádnou, podrobnou analýzu textu. Derrida však interpretoval umělecká a filozofická díla s pozoruhodnou originalitou a složitostí, jíž většina jeho kritiků nedosáhla.

Derrida nikdy nebyl čistě akademickým teoretikem, píše dále Eagleton. Jeho první velké dílo vyšlo v Paříži v předvečer politické exploze v květnu 1968 v době, kdy měl blízko ke Francouzské komunistické straně, i když byl vůči ní kritický.

Zůstal vždy silným stoupencem politické levice. Jeho cílem bylo analyzovat a vystavit klasické levicové myšlenky, jako je marxismus, marginálním a nenormálním jevům. Derrida jednou poznamenal, že chce "psát jako žena". Pochází z tradice antifilozofů, od Kierkegaarda až k Wittgensteinovi, kteří vymysleli nový způsob filozofického psaní. Pochopil, že oficiální myšlení se pohybuje v černobílých protikladech: uvnitř/venku, muž/žena, dobro/zlo. Rozvolnil takovéto paranoidní antiteze energií svých textů a tím se postavil na stranu umlčených, z jejichž řad vyšel.

Kompletní text v angličtině ZDE