Výzkumy volebních preferencí jsou ve svých výsledcích odlišné. Počátkem týdne hlásala ale Gallup Organisation, že kandidát Republikánské strany George Bush vede nad svým protivníkem z Demokratické strany Johnem Kerrym o osm procentních bodů. Přepočteno podle států, kde se vybírají volitelé (elektoři), kteří v prosinci zvolí prezidenta USA, je rozdíl mezi dvěma hlavními kandidáty podobný.

Ve sboru elektorů zasedne celkem 538 volitelů, z nichž například sedm států má tři volitele, zatímco Kalifornie volí 55 elektorů. Vítěz tedy potřebuje 270 volitelů. Na začátku týdne výzkum sliboval Bushovi 222 elektorů, zatímco Kerry měl mít na své straně 207 volitelů. 109 elektorů z 9 států se zdálo nejistých a sem byla soustředěna největší pozornost kandidátů.

Boj o Kongres

Zápas o Bílý dům ale není jedinou podobou boje o nejmocnějšího muže. I kdyby se výzkumy nemýlili a současný americký prezident svůj post uhájil, ještě to neznamená, že si zachová svou moc v nezměněné podobě. O rozsahu jeho možností budou v úterý rozhodovat voliči i na jiných bitevních polích. Hlasovat se totiž bude i o třetině senátorů a o všech poslancích v Kongresu USA. Pouze tehdy, když se republikánům podaří udržet většinu v těchto dvou komorách zákonodárného sboru, zachová si Bush dosavadní prostor pro legislativní aktivity, které ukazují skutečný rozsah prezidentské moci.

V Senátu amerického Kongresu disponují republikáni nyní velmi těsnou většinou. Ze stohlavého tělesa -- za každý stát Unie jsou do Senátu voleni dva zástupci -- je 51 republikánů, 48 demokratů a jeden mandát patří nezávislému senátorovi, který inklinuje k demokratům. Republikáni se ovšem mohou spolehnout i na hlas viceprezidenta, který je podle ústavy USA předsedou Senátu a může hlasovat v okamžiku, kdy dojde při hlasování k rovnosti hlasů.

Stranická charakteristika Senátu je mimořádně důležitá, neboť tato komora Kongresu disponuje celou řadou významných pravomocí, a to zvláště v oblasti zahraniční politiky. V předvečer voleb demokraté oplývají optimismem v přesvědčení, že se jim podaří získat kontrolu nad Senátem. Opírají se při těchto úvahách hlavně o pokles popularity prezidenta ve srovnání se situací po 11. září 2001.

Republikáni ovšem také vyjadřují naději, že se jim podaří posílit svoji většinu. Jejich očekávání se opírá o fakt, že z 34 senátních křesel, o nichž se bude v úterý rozhodovat, jich v tuto chvílí patří 19 demokratům a 15 republikánům. Z této skutečnosti lze vyvodit, že volební riziko demokratů je větší než republikánů. Odborníci ale upozorňují, že prognózy jsou velmi obtížné, neboť i výzkumy názorů veřejnosti mají nízkou vypovídající hodnotu. Je tomu tak proto, že voliči před samotným dnem voleb věnují Senátu malou pozornost a tak jsou výzkumy preferencí v říjnu málo významné pro první listopadové úterý.

Volby poslanců do dolní komory Kongresu USA se letos týkají 435 křesel. V současné chvíli republikáni drží 229 křesel, zatímco demokraté pouze 205. K těmto údajům je nutné přidat ještě jeden: pouze 34 poslanců se neuchází o znovuzvolení. A zkušenost praví, že o tato tak zvaná otevřená křesla je sváděn nejlítější boj. Podle některý dalších charakteristik proběhnou skutečně konkurenční zápasy o poslanecká křesla v 35 obvodech -- ve srovnání se 108 v roce 1994.

Demokraté shlížejí k volbám poslanců jako k naději, že si obnoví většinu ztracenou v dolní komoře Kongresu již v roce 1994. Pozoruhodné analýzy ale naznačují, že splnit toto předsevzetí bude velmi obtížné. Důvodem je skutečnost, že technika voleb dává velkou naději těm poslancům, kteří se ucházejí o opětovné zvolení.

Stabilita složení dolní komory Kongresu je dána možnostmi tzv. volební geometrie. Každých deset let probíhá sčítání lidu, které určuje počet poslanců za daný stát. Zároveň jsou nově nakresleny hranice volebních obvodů. Existuje gentlemanská dohoda mezi republikány a demokraty kreslit tato hranice tak, aby se tyto strany podělily o úspěch a vyhověly stávajícím poslancům. Tedy pokud možno soustřeďovat tradiční voliče republikánů a demokratů do oddělených volebních okrsků. Podle analýz, které cituje CNN, v posledních deseti volebních cyklech, byla úspěšnost poslanců usilující o znovuzvolení více než 95 %.

Volba guvernérů

V úterních volbách se ovšem bude hrát i o možnosti prezidenta USA spolupracovat s jednotlivými státy Unie. V jedenácti státech USA totiž proběhnou volby guvernérů. Bude se rozhodovat o tom, zda v těchto státech bude prezident komunikovat s guvernérem z vlastní strany či ze strany opoziční. V současné chvíli republikáni vládnou v 28 guvernérských palácích, zatímco demokraté ve 22. Ve volební den vsadí demokraté do hry šest guvernérských křesel, zatímco republikáni pět.

Pohyb na postech guvernérů může být velký. Od prosince roku 2001 proběhlo 42 voleb guvernérů (v Kalifornii dokonce dvakrát). Při nich ve 25 případech došlo ke změně stranické příslušnosti na postu guvernéra. Rozbory upozorňují, že rozhodujícím tématem na této úrovni bude spor o rozpočet. Už proto, že se v příštím roce očekává růst výdajů států o 2,8 %. To je hluboce po úrovní posledního čtvrtstoletí, kdy v průměru ročně vzrostly výdaje států o 6,2 %. Tady by mohla demokratům svitnout naděje. Jak posílit svého prezidenta či krotit prezidenta z konkurenční strany.

Bushova volební základna

Problém Kerryho a Demokratické strany obecně je si skutečnost, že dnes je slovo "liberalismus" ve Spojených státech neoblíbené. Této skutečnosti se Kerryho štáb přizpůsobil a v řadě hesel napodobuje konzervativce. Takováto situace příznivá pro konzervativní kandidáty se v USA začala vytvářet v polovině 60. let, kdy se o Bílý dům uházel Barry Goldwater. Ten sice tehdy utržil zdrcující porážku, ale vytvořil základ pozdějšího vítězství nejen Reagana, ale i obou Bushů. Goldwater totiž v Republikánské straně a kolem ní položil základy nového konzervativního bloku sil -- o kterém informovaly Britské listy 21. října v překladu prvního dílu seriálu BBC v pozoruhodném článku s názvem Jak neokonzervativci a islamisté vytvořili nový "svět globálního terorismu".

Tehdy se začal politicky spojovat tradicionalisticky konzervatizmus lidí jako byl Russell Kirk dovolávající se tradic a náboženských hodnot s Hayekovým a Freiedmanovým librtarianismem hájícím ideály volného trhu. Přicházelo období televizních kazatelů jako je reverend Jerry Falwell. Pod jejich vlivem i mnozí politici začali hovořit o svém znovuzrozením. Také Reagana oznámil, že je "born again", že se v dospělém věku znovu a opravdově obrátil ke křesťanským hodnotám. Navíc evangelíci začali hovořit o židovsko-křesťanské tradici -- judaismus už nebyl nepřátelské náboženství, ale spojenec proti komunismu a atheismu. Součástí konzervativního bloku se stala i tzv. nová pravice složená z nejrůznějších radikálních skupin, které v duchu teorií Jamese Burnhama od konce 40. let kritizovali politiku zadržování komunismu a hlásali aktivismus -- zatlačování komunismu.

Proces zařazování se americké veřejnosti za politika Reagana, který ač guvernér Kalifornie stále vypadal jako sólista, byl završen v druhé polovině 70. letech. Tehdy se proti liberalismu obrátily vlivné skupiny intelektuálů z prestižních univerzit, které pomáhaly prezidentu Lyndonu Johnsonovi vytvářet koncepci velké společnosti. Strůjci a obhájci nejrůznějších sociálních programů se změnili na ostré kritiky sociálního státu -- vznikl neokozervatimus, za jehož otce je pokládán Irving Kristola. Příslušníci druhé generace tohoto ideového směru patří k největším radikálům i v současné Bushově administrativě.

Druhá proměna americké politiky 70. let má podobu migrace. Tehdy začalo stěhování na jih. Najednou největší část voličů již nebyla v liberálních oblastech východu, ale v tzv. biblickém pásu Spojených států, v jižních oblastech USA, kde i v politice dominuje představa o starých dobrých amerických hodnotách.

Co se spojenci?

Do Bílého domu si v roce 1981 Reagan přivedl celou řadu radikálů z konzervativního bloku. Mnohé z nich po pár měsících propustil, neboť radikální likvidace sociálního státu byla tehdy politicky neúnosná. Přesto je tzv. reagonomika program, který vyznává i současný americký prezident -- a to od snižování daní po vytváření velkého deficitu rozpočtu. Teď ale prosakují informace, že by v případném druhém volebním období měl dát Bush ještě více prostoru pro neokonzervativní radikály.

Bush se s pýchou hlásí k Reaganovu odkazu. Mnohé Reaganovy zahraničně-polické kroky se dodnes jeví jako neuvěřitelně principiální -- nebo také jako amatérismus diktovaný ideologickými předsudky. Raganova mobilizace pro armagedon, biblickou závěrečnou bitvu dobra a zla, mohla uvrhnout lidstvo do války. Vedla ale k vítězství ve studené válce. Stalo se tak v historicky neopakovatelné situaci. Riskovat dnes ve stejném stylu v křižáckém tažení proti muslimské či konfuciánské civilizaci by mohlo dopadnout mnohem hůř.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom