Referentům na obvodních úřadech se nesluší odporovat, protože by nás mohli zkrátit na sociálních dávkách. Chirurgům je třeba připlatit, aby si na naší operaci dali záležet víc než na jiných. Redaktory je nutné pozvat na skleničku, aby náš příspěvek nevyhodili automaticky do koše. Nedostupnost lidí na vedoucích místech zajišťuje nadále vojsko s papírovými zbraněmi -- vrátní, sekretářky, zástupci, mluvčí atd. Pozastaví-li se občas některý politk nad tím, že se občané příliš nezajímají o politiku, že neznají své poslance a senátory a že se neumějí domáhat svých práv, měl by si zároveň položit otázku, zda se sám svým vlivem či svým jednáním nepodílí na atmosféře občanské nerovnosti, která způsobuje, že průměrný Čech dosud pohlíží na ředitele podniků, na vedoucí ústavů a na státníky jako životem ošlehaná ratibořská babička na kněžnu Zaháňskou. Průměrný občan navíc ví, že by si otevřenou kritikou mocných mohl vysloužit jejich trvalou nepřízeň, neboť se mezitím - vhodnou mediální taktikou -- postarali o to, aby byli nekritizovatelní.

"Při dialogu jsou si dva rovni ve své jinosti a odlišnosti", konstatuje rabín Karol Sidon ve svém knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou, a okruh informací, které si vzájemně vyměňujeme, označuje jako pole, jímž každý z nás disponuje. Jeho myšlenky se netýkají jen vztahů uvnitř židovdské obce; pokusíme se je rozšířit na celou společnost.

"Nejen s Bohem, ale i s druhým člověkem, přestože jej vidíme, slyšíme, hmatáme atd., se fakticky setkáváme jedině tehdy, když se snažíme pozorně naslouchat tomu, co říká, co od nás chce, a když mu klademe správné otázky, abychom mu porozuměli. Vyžaduje to ovšem skromnost, jíž se nám nedostává, když si myslíme, že ono pole je v nás. Tím polem jsme pro druhého. Neměli bychom pole toho druhého pokládat za svůj lovecký revír."

Je nasnadě, že mezi vrchností a mezi chasou v podzámčí nemůže takový druh dialogu fungovat -- už proto ne, že chasu nikdo nenaučil, jak by měla své poznatky a pocity sdělovat. Demokratický občan by to -- aspoň teoreticky -- umět měl, ale záleží-li mu víc na dodržování jistých morálních principů než na projevech loajality vůči státnímu zřízení, v němž žije, vyjde jeho sdělení beztak naprázdno: Jeho političtí zástupci mu dají dřív či později najevo, že nerespektuje jejich myšlenkovou soustavu, založenou na distribuci moci, a že je tedy se svými utopickými či existenciálními podněty zbytečně obtěžuje.

Úplná rezignace na politickou angažovanost ovšem není řešením, protože bezděčně prohlubuje propast mezi oběma stranami -- mezi občany a mezi těmi, kdo se pokoušejí zemi spravovat. Připusťme na chvíli, že kněžnu Zaháňskou prodchly v mládí osvícenské ideály, takže se -- dík babiččině návštěvě -- trochu zahanbeně zamyslí nad tím, jak žijí vlastně ratibořští poddaní; pravděpodobně se o tom poradí v nějakém dopisu se svým obdivovatelem knížetem Metternichem: Neměla by pověřit svého šafáře, aby vpustil do sýpek místní chudinu? Ovšemže ne, má drahá, odpoví kníže Metternich; snad byste nechtěla, aby se tam oddávali orgiím, nebo aby nakonec sýpku podpálili? Chudina se musí držet na uzdě, aby se neproměnila v nezvladatelnou lůzu. - Není vyloučeno, že podobná obava přežívá i v leckterém demokratickém politikovi, přestože by mu mělo být jasné, že český národ -- aspoň v moderních dějinách -- neřeší zpravidla svůj úděl rebeliemi. Průměrný Čech dává průchod své nespokojenosti nejradši v hospodě nebo před rodinným televizorem a reaguje teprv na nepokrytý útlak.

Opakovaná kritika či nevole není samozřejmě příjemná ani pro lidi s veřejnou pravomocí. Co může vyvolat v hlavě totalitního vládce zárodek paranoie, to dokládají jasně například dějiny stalinismu. Demokratický vůdce musí nejčastěji zvažovat míru své vstřícnosti, upřímnosti a ješitnosti. "Čím dál častěji se stává, že nedělám to, co bych dělat měl," přiznává se na jiném místě rozhovoru Karol Sidon. "Měl bych se umět zbavit zvědavých hostů z ciziny, kteří v rámci své dovolené nebo někým jiným placené cesty maří i můj čas, vyhazovat obtížné neurotiky, odmítat telefonické rozhovory s lidmi, kteří nedokážou jasně říct, co chtějí, nepřijímat neohlášené návštěvy, nebavit se s novináři o chronicky známých věcech, ale jedině k věci, kterou pokládám já za důležitou, neúčastnit se takzvaných kulturních událostí, a přitom nikoho neurazit, ale zato si dát čas na přípravu kázání, přednášek a důležitých rozhovorů, na studium a na psaní."

V podobném smyslu odpověděl osmdesátiletý režisér Bergman před několika lety na žádost společnosti Pangea, aby převzal v Praze její ocenění: Ať ho omluví; neopouští svůj ostrov Fârö, na němž žije, a nestýká se s lidmi, které nezná. Lidé, kteří vystoupili na politický, duchovní či umělecký Parnas, mají tedy rovněž dost pádných důvodů pro to, aby se netrmáceli na poli, které obdělávají občané z podhůří. Je to vlastně životní paradox: V mládí se můžeme klidně otevřít každému setkání, ale svým přátelům nemůžeme nijak výrazně prospět, protože ještě nic neznáme a neumíme; ve stáří si rezervujeme čas, který nám ještě zbývá, pro vlastní práci a zaháníme tím od sebe přátele, které jsme nestačili poznat během života a kteří by nás možná nejvíc obohatili.

Vládce řeší tento paradox většinou tak, že se spoléhá na své rádce, případně na své šašky a na své milenky; naivně věří, že mu rádci z širokého okruhu vzdělaných či proslulých lidi vytipují toho, kdo by stál za rozhovor. Dík tomuto nespolehlivému sítu se tedy do kontaktu s unaveným vládcem dostanou jen lidé, kteří nevystupují příliš kriticky a které není třeba poučovat o tom, jak se mají chovat při slavnostní recepci, neboť svou společenskou zdatnost prokázali už při předchozích úkolech.

Překlene příkop mezi obyčejným občanem a politikem instituce ombudsmana? Zatím se teprv ujímá; jde o to, aby předcházela obecnému pocitu, že je současná administrativní praxe nepružná a že právníci a soudci dbají spíš na literu zákona než na oprávněné lidské nároky. Je ostatně možné, že někteří stěžovatelé by uvítali, kdyby ombudsman -- podobně jako lékař -. vystupoval zároveň jako utěšitel, tj. jako duchovní pastýř. "Pastýř se snaží vést svou obec z míst, na něž si zvykla, na jiné místo, o němž sice ví, že je tam dobrá pastva, ale to ovečky nevědí," charakterizuje úlohu takového ochránce K. Sidon.

"Převádění z pastviny na pastvinu vyžaduje od ovčáka největší dřinu ne proto, že by ovce byly blbé, ale protože jednoduše nedisponují zkušeností svého pastýře a ještě jim znějí v uších slova pastýře, který je přivedl až sem. Z toho ostatně plynou mé pochybnosti, že způsob, jak se pokouším svou obec ke změně pastviny přimět, je ten správný. Možná totiž vůbec nezáleží na tom, jak stádo převést, ale na tom, převést je, a to za použití všech prostředků. Kdoví, zda ohledy na svobodnou vůli nakonec nevedou k tomu, že lidi, kteří vám byli svěřeni, necháte na pospas těm snaživějším a nekorektnějším."

Z této úvahy by se mohl poučit i dobrý politik: Zlepší lidskou situaci tím, že nabídne národu vědecky zdůvodněnou, ale krátkozrakou koncepci hospodářského rozvoje? Neměl by občany radši převést na jinou, dosud nezamořenou pastvinu, i když nad ní zpočátku ohrnují nos? Nemusí kvůli tomu ostatně otvírat atlas či filozofické kompendium; docela postačí, když se naopříklad vydá k ratibořskému jezu a zjistí , zda tam dosud nezpívá nešťastná a vyděděná Viktorka.

Upravený text z knihy Politikův umělec a umělcův politik