Dva Ježíšovi učedníci, bratři Jakub a Jan Zebedeovci, se nemohou zcela vzdát svých hmotařských představ o povaze Ježíšova mesiášství a dopředu si u něho domlouvají výhodné trafiky po jimi očekávaném revolučním převzetí moci v zemi. Z učedníků, kteří se cítili být dostatečně zasloužilí solidaritou s Ježíšem, vyvřel naplno lidský pud panovat, libido dominandi -- být vpředu, užívat si po přestálých útrapách moci a slávy. Ostatních deset učedníků začalo Jana a Jakuba moralizovat, dostali na ně zlost -- ale upřímně řečeno: může kdokoliv z nás říci, že je mu tato touha cizí, že toto pokušení nezná? Touha po moci, po vládnutí druhým je stejně tak vlastní lidské přirozenosti, jako je sex, agresivita, či touha po majetku a po požitcích. A nemusí to být jen vládnutí celým skupinám, národům v politice -- kolik jen napoleónků, mužských i ženských je v partnerských vztazích, v rodinách, ve všelijakých spolcích, ve školství, ve sportu...

Bible je realistická a nedělá si iluze o lidské přirozenosti, zasažené tím, čemu říkáme prvotní hřích. Ani hříšnou přirozenost těch Ježíši nejbližších Bible nijak nekamufluje. Ani oni nebyli vůči těmto pokušením apriori imunní.

Evangelium zdůrazňuje protiklad jejich touhy po moci s Ježíšovým učením. Evangelista řadí příběh tak, že nechá jejich žádost vyřknout vzápětí po tom, co Ježíš vyjevuje svůj další osud: Syn člověka bude vydán na smrt. Šli společně do Jeruzaléma, na kříž, a Ježíš o smyslu své cesty začíná nepokrytě hovořit před svými učedníky. O to víc kontrastuje s jeho slovy učednická žádostivost po moci a slávě.

Když Ježíš vidí, jak se ti dva nemohou zbavit touhy po autoritě a moci, nijak se toho neděsí. Na rozdíl od ostatních učedníků je ani nekárá. Ježíš jen ukáže způsob, co to znamená být mocným v jeho představě, v představě Božího vidění věcí. Kdo chce být velký, ať je služebníkem těch ostatních. Chceš být první? Budiž, ale pak musíš druhé předstihnout v pokoře, skromnosti a ochotě druhým sloužit.

Ježíšovo království skutečně není vládou podle lidských obyčejů. Číše vína, kterou s ním budou apoštolové pít, není prestižní gratulací, zadostiučiněním na společenském rautu, je to "kalich hořkosti" a utrpení. Křest je křtem smrti. "Ten největší" v Božích očích bude očima lidí viděn jako pohrdaný otrapa, kterého nikdo nebere vážně a kterého je třeba se urychleně zbavit. "Král" neponese korunu ze zlata, ale z trní, lidé jej po krátkém oslavném "Hosana" vypískají a poženou na kříž. Pod zorným úhlem Věčnosti mají moc a sláva jiné dimenze, než naše jepičí přelétavá ochota vidět autoritu hned tu, hned onde; podle aktuální módy a okamžité nabídky a poptávky.

A přesto: Ježíšovo pojetí moci a tento svět rozhodně nejsou dvě zcela oddělené sféry skutečnosti, které by šly absolutně mimo sebe.

Jednak - Boží moc je nastavené zrcadlo mechanismům moci tohoto světa. Vidíme to u Ježíše napořád: od samotného počátku jeho cesty na poušti, kde odmítá ďábelskou nabídku absolutní moci -- byť pro dobrou věc, až po samý konec této cesty, když tváří tvář reprezentantu světské moci, Pilátovi, Ježíš tuto světskou moc desakralizuje a snímá z ní chvástavou masku neomylnosti a všemohoucnosti, pohrdající pravdou.

Dále - evangelium není negací světa, není jen zápasem proti jeho porušenosti. Je také inspirací pro ty, kteří chtějí pozitivně usilovat o to, aby život na tomto světě byl snesitelnější a laskavější, chtějí být "kvasem a solí" světa, civilně řečeno: chtějí přispívat k zlepšení lidské společnosti. Křesťan by si měl ponechat kritický nadhled vůči iluzím všech ideologií (včetně zbožných) vybudovat nebe na zemi, současně se však nesmí štítivě distancovat od odpovědnosti za tento svět, za společnost, uprostřed níž jako občan žije. Má být solidární se všemi, kteří se zasazují o spravedlnost a právo, o lidštější život na zemi a má sám pro tyto hodnoty žít a pracovat.

Ježíš nás učí vidět smysl autority ve službě, nikoli v panování. V ministeriu (ministr=služebník!), nikoli v dominiu. Mít skutečnou, to jest přirozenou, nikoli zvnějšku dodanou autoritu znamená mít lidi v lásce, úctě a být vůči nim maximálně odpovědným. Vedení lidí nesmí být nikdy manipulací druhých, vykořisťováním, hledáním vlastního prospěchu. Člověk v moci postavený nikdy nesmí lhát, podvádět, zneužívat důvěřivosti lidí, nesmí z nich dělat "užitečné idioty" pro své vlastní chytrácké cíle. To je Ježíšovo "zlaté pravidlo" moci, které přes všechnu porušenost křesťanstva přeci jen proniklo alespoň jako požadavek, či ideál do naší civilizace.

Křesťan by neměl -- a v určitých situacích ani nesmí -- utíkat před požadavkem vzít na sebe moc a to kdekoliv je to nezbytné, neměl by odmítat například ani politickou zodpovědnost. Je nepoctivé alibisticky jen kritizovat a hubovat a nechávat rozhodování jen na těch druhých, na těch, "co to mají zařídit". Neměli bychom se přidávat k onomu specificky českému: "někdo by" s tím, či oním měl něco udělat! Moc je reálnou součástí našeho života na zemi, bez autority by se společnost obrátila v chaos, je nebezpečné moc jako takovou démonizovat. Ale je třeba s mocí zacházet nejen rukou pevnou a zdatnou, ale také čistou a poctivou. Je nezbytné s mocí zacházet s pokorou a vědomím odpovědnosti. Je třeba počítat s tím, že moc, stejně jako bohatství může člověka zkorumpovat, pokazit a zaslepit není-li dost sebekritický a neponechává-li si od výkonu moci co možná největší svobodný odstup. Takový člověk musí vždy vědět, že je jen dočasným správcem a že ze svého správcovství bude vydávat účty.

Řekli jsme na začátku, že se tyto zásady mohou zdát značně odtržené od takzvaného "reálného života". Mnohým pragmatikům a cynikům jsou možná směšné. Ale co je to "reálný život"? Není současná bída demokracie - a nejen u nás -- dána právě absencí těchto hodnot? Vždyť opravdová demokracie je myslitelná právě jen tehdy, není-li jen primitivní vládou většiny, tak snadno zmanipulovatelné, ale je-li spojena s vládou práva, s právním státem, ochranou menšin a práv každého jednotlivého občana, třeba toho nejslabšího. Demokracie je takové uspořádání společnosti, které ke svému životu potřebuje pevně stát na hodnotách, uznávaných všemi bez diskuze jako "svaté". Stát má být neutrální ve věcech náboženského vyznání a doslova "díky Bohu" se rozvedlo manželství státu a církve. Stát ale nemůže být neutrální v otázkách hodnotových: existují jisté hodnoty, které se týkají například základních práv a svobod člověka, které je třeba se vší rozhodností bránit, má-li svoboda a řád ve společnosti obstát a ubránit civilizaci před pádem do barbarství.

A je nanejvýš tristní, toleruje-li naše společnost či dokonce adoruje ty politiky, kteří bezostyšně těmito hodnotami pohrdají a mluví například o Listině základních práv a svobod jako o plevelu v naší ústavě, odmítají jakýkoliv etický řád a výkon svého úřadu chápou cynicky jen jako čirou technologii moci. Míra bezostyšného populismu mnohých politiků je dávno za hranicí vkusu a začíná být společnosti nebezpečná.

Ježíšova slova Jakubovi a Janovi o služebné moci zdaleka nejsou nějakým pánbíčkářským blábolem z nereálného světa. Nemá-li náš svět zdegenerovat do hrůzné orwellovské totality, pak musí začít brát tato, a ovšem nejen tato Ježíšova slova setsakra vážně. Děsivý masakr na osetijských dětech v Beslanu, který se odehrává v těchto dnech, je jen jedním z mnoha velmi vážných varování.

Amen