Problém, který Jiří Pehe označil, není omezen na kauzu Přibyl a jako červená nit se táhne celými našimi dějinami. Za podíl na genocidě Romů 1942-43 byl jeden z pachatelů pokárán důtkou. Za desetitisíce ubitých sudetských Němců byli odsouzeni a po několika měsících opět propuštění snad čtyři lidé. Podobný počet viníků byl potrestán za teror a tisíce mrtvých v padesátých letech. Jeden viník se zodpovídá za invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a prezident uvažuje o milosti. Ti, kdo v Moskvě podepsali okupační dohodu jsou považováni za hrdiny, aktéři normalizačního procesu jsou ceněnými odborníky, porevoluční rozkradení státního majetku je úspěšnou privatizací. Další kostlivci dosud leží ve skříni a ještě ani pořádně nespatřili světlo světa, lékařské pokusy na amerických zajatcích z Koreje a Vietnamu, podíl StB na pogromech v Indonésii v r. 1965 se statisícem mrtvých či jen sterilizace romských žen v sedmdesátých letech. Namísto zkoumání dějin se uspokojujeme stále novými obrázky imaginárních nepřátel, kteří za to všechno mohou, věrolomného Západu, Němců, buržoazie, sionistů, imperialistů, kontrarevolucionářů, ztroskotanců a samozvanců, naposledy komunistů a estébáků.

Ve všech diskusních příspěvcích však uniká, proč bychom se minulými zločiny vůbec měli či neměli zabývat. Tím nejjednodušším důvodem je individuální potřeba morálního odsudku, spočívajícího v uspokojení, že se ostatní chovali ještě hůře, než já sám. Působí blahodárně, potlačuje pochybnosti o vlastní důstojnosti, dokazuje, že mé vlastní jednání je "standardní", že byli horší, že v porovnání s kdejakým estébákem či komunistou jsem pořád ještě docela slušným člověkem. Praktikované nediferencované obrázky nepřátel této potřebě výborně vyhovují a dá se tedy usoudit, že naše dosavadní zpracování historie vychází především z této potřeby.

Důvody zabývat se vlastní minulostí však mohou být i zcela pragmatické, například zkušenost. Kdybychom přezkoumali osudy přerozděleného sudetoněmeckého majetku, rozhodovali bychom možná jinak o restitucích a privatizacích. Kdybychom zhodnotili výsledky orientace na vzdálené spojence Francii a SSSR, možná bychom dnes více dbali na bezprostřední sousedy, než na vzdálené USA. Kdybychom se vypořádali s tzv. Benešovými dekrety, mohli bychom dnes snadněji rozlišovat co je dobré a co špatné. A kdybychom se bývali více zabývali svou zkušeností s fungováním totalitních systémů, snad by dnes naše společnost byla občanštější a aktivnější, kontrola moci účinnější a věci by fungovaly lépe. Ne nadarmo se říká, že národ, která své dějiny zapomněl si je musí prožít znovu.

Raději ale děláme tlusté červené čáry a začínáme stále znovu od nuly, jako bychom se minulosti mohli zbavit a jsme zaskočeni když se ukáže, že tomu tak není, podobně jako Přibyl, když mu někdo připomene aktivní podíl na minulém režimu, anebo my všichni, když nám někdo připomíná třeba zločiny odsunu. Reakce je vždy stejná: já jsem se choval slušně, jako většina ostatních, nemám si co vyčítat.

Jiří Just má pravdu, že se podíl jednotlivců liší. Přechod od těch, kteří zločiny sami iniciovali a páchali přes ty, kteří se tvářili, že o ničem nevědí až po ty, kteří se aktivně vzepřeli je plynulý a jakákoli hranice morální viny -- německá národnost, kádrový původ či lustrační zákon -- je libovolná, zavádějící, na obou stranách se ocitne mnoho lidí neprávem. Jeho námitka ale má smysl pouze pokud chceme morálně soudit jednotlivce, pak má ovšem své oprávnění i připomínka Gentlemana "nesuď, abys nebyl souzen".

Chceme-li však, aby naše společnost opět řádně fungovala, abychom znovu nabyli pocitu národní důstojnosti a rovnocennosti, nemáme na vybranou, se svou minulostí se vypořádat musíme. Ne flagelantstvím, ne sypáním si popela na hlavu a rozhodně již ne bagatelizací a výmluvami, nýbrž otevřeným a upřímným zhodnocením, co jsme udělali špatně a co dobře - a vyvozením důsledků.

Vztahovačnost, ohrazování se "ale já ne, mne se to netýká" ani osobní útoky v tom nemají co pohledávat, protože se to týká všech bez rozdílu.

K tomu ovšem nezbytně patří i vyšetření, adresné pojmenování i případné potrestání těch, kteří se provinili osobně konkrétními skutky a nikoli jen příslušností ke skupině vybraných nepřátel. Ne pro trestání samé, ale jako nutná podmínka vědomí, že je naše společnost připravena se nespravedlnosti skutečně bránit a ne ji stydlivě přehlížet a tvářit se, že o ničem neví. Jinak zbývá všeobecný a bezbřehý pocit přibylovské nespravedlnosti, proč právě já bych se měl zodpovídat za činy, které napáchali druzí, nepotrestaní. Jenomže kde nejsou viníci, nejsou ani nevinní.

Jiný, nesmírně závažný článek "Mindrák českých kádrováků" k této věci publikoval v Lidových novinách Václav Žák. Redakce zapomněla napsat, že Václav Žák je signatář Charty 77, a tedy v žádném případě nebyl exponentem komunistického režimu.