Velký věkový rozdíl, jazyková bariéra (hovoří spolu anglicky) ani rychlost oboustranného rozhodnutí se nestaly překážkou v upevnění jejich vztahu. Spíše do něho zasahuje manželova minulost, těžké onemocnění a hospitalizace, operace jeho předchozí ženy, osmiletá dcerka, potíže v zaměstnání -- kariérní sestup s nezbytností omezení rodinného rozpočtu, a především to, čemu říkáváme severská uzavřenost. Jakási těžkomyslnost, sklon k alkoholu a depresi.

Doporučením knížky nazvané Vždycky jedna noc (vydalo nakladatelství Hejkal) jako letní četby zvlášť pro ženy, které se nedávno seznámily s nezadaným cizincem a vidí svou budoucnost v nejrůžovějších barvách, bych mohla tento text ukončit, nebýt v próze nic víc než historie ženského zklamání.

Vyprávění psané přes vážnost zmíněných problémů -- jak se říká -- lehkým perem působí neobvykle autenticky, naštěstí, pokud vím, není autorčiným osobním zážitkem. Co je činí věrohodným, je znalost prostředí (spisovatelka, mimochodem zakladatelka a ředitelka Podzimního knižního trhu v Havlíčkově Brodě, nakladatelka, překladatelka finské literatury -- z ní především Nika Waltariho, autorka několika knih, např. Ženy a cizinci na konci tisíciletí (z r. 2002) poměrně dobře poznala tuto zemi jak během svých vysokoškolských studií, tak později, kdy působila na českém vyslanectví ve funkci kulturní atašé -- ostatně komické příhody a vylíčení vztahů mezi zaměstnanci ambasády, kam do kukaně vrátnice-recepce umístila svou literární postavu Ilonu, patří k nejživějším pasážím. Osud Ilony a Ilmariho je zřejmě syntézou mnoha podobně překotně uzavřených milostných vztahů.

Jak jsem však napsala na počátku, mne zaujala hlavně kresba pozadí. Finská společnost není o nic méně xenofobní než česká -- namířená hlavně proti Rusům, ale i ostatním lidem "z východu". Projevuje strach z vlny přistěhovalectví. V rusko-finské válce ztratili Karéliii (někteří jejich předkové i životy), a dnes se z enklávy Inkery (ale nejen odtud) stahují do Finska lidé, kteří v něm snad mají dávný rodový původ, ne však znalost finštiny (Ilona se s některými seznamuje v jazykových kurzech). Usazují se tu, a tak mnozí Finové považují Ilonu za jednu z nich... (viz nemilá příhoda při oslavě sv. Juhannuse) -- víceméně ji ostentativně mezi sebe nepřijmou. Bariéra zřetelně přitom není dána jazykem.

Děj je situovaný aktuálně do r. 2004, kdy už se Česká republika stala členem EU, a přesto má Ilona kvůli svému pasu potíže na hranici při návratu z výletu do Tallinu. Přetrvává i strach Finů z terorismu (Osmo L. v závěru díla).

Próza má samozřejmě i místa, jež lze autorce kriticky vytknout. Je to spisovatelčina snaha dopovědět každý uvedený motiv, šťastně uzavřít osud každé postavy, ať je náhodnost sebešroubovanější. ("Ztracený" prsten, Lukáš -- paní Despiné, ztráta zaměstnání Iloniny matky, vyřešená po několika měsících, až zázračné uzdravení Ilmariovy první manželky a stejně zázračně obnovená jeho další nadcházející kariéra vedoucího v portugalské pobočce, kam snad v létě s Ilonou přesídlí... atd.) To vše asi patří ke klišé čtení na dovolenou, nebo to aspoň musíme tak brát.

Nicméně stojí za to ponořit se pod hlavní linii a seznámit se s problematikou, která leckterému návštěvníku oslněnému půvabnou Skandinávií uniká.