Opozice ví předem, že je nepřijatelné, korektní poslanci a sporadicky se vyskytující kvalitní novináři ovšem budou hledat věcné chyby. Je to těžké, neboť programová prohlášení bývají psána tak, že jednotlivé teze jsou neuchopitelné, některé nedávají valný smysl.

Pokud vláda nemá dohodnutou podporu, nemusí o podporu ani žádat, protože ji nedostane. Je-li vláda pravolevá, pak nemůže plně uspokojit žádnou ze zúčastněných stran, může jen zkoušet najít kompromis. Je-li kompromis dohodnutý vyjednavači koaličních stran málo vyvážený, je předkládání takového dokumentu riskantní. Programové prohlášení se samozřejmě nepokouší o nemožné, tedy o přízeň opozice, pokud ovšem není vláda menšinová a nepotřebuje-li aspoň tichou podporu nebo toleranci.

Jestliže vláda žádající podporu něco slibuje a je to splnitelné, bude napadena, že je to málo, je-li to těžko splnitelné, následuje obvinění, že jde o populismus, chybí-li slib, bude vytknut nedostatek odvahy.

Programové prohlášení se uchází o přízeň poslanců a ne občanů. Voličům opozičních stran se líbit nemůže, takže úvahy o tom, na co by "občan mohl kývnout" jsou zcela nepatřičné, demagogické. Některý občan by kývl, některý ne.

Sliby v prohlášení jsou lákavé pro někoho, nepřijatelné pro jiného. Nelze je tedy hodnotit "obecně", a předstírat jako pan Velebný objektivitu. Pan Velebný ať se přihlásí k opozici a nepředstírá, že hájí obecné dobro. Kdyby existovalo, stačila by jen jedna politická strana o něj usilující. Je to uskutečnitelné, pokud jsou jiná dobra zakázána a stanovena vedoucí úloha jediného dobra. Mně se po takovém stavu nestýská a respektuji existenci protikladných zájmů, aniž bych jedny pokládal za "správné". Jistě existuje od životní úrovně abstrahující "celková prosperita" hospodářství, pokud přijmeme jako vzor země, kde hospodářství vzkvétá a obyvatelstvo žije nuzně. Denně vídáme v TV postpubertální experty, kteří sdělují, jak dosáhnout univerzálního dobra. Na TV hledící pracovní síla se tak dozvídá, že v zájmu "veřejného blaha" má být zlevněna. Je krmena expertizami, že čím menší má plat a čím méně se vydává za veřejné služby, tím je jí lépe. Svět těchto zasvěcených doporučení je patrně světem pana Velebného.

Ano, "programové prohlášení je v podstatě spíše slohovým cvičením, které není ničím novým, než byla ta předchozí" a je možno dodat, že z principu věci nikdy ani ničím jiným nebude, dokud ho někdo nesepíše ve verších nebo ve stylu absurdního dramatu.

Od programového prohlášení vlády samozřejmě nelze očekávat, že bude obsahovat adresné a termínované úkoly, to nikdy v žádném nebude. Na termíny a osobní odpovědnost jsou vládní plány legislativních a nelegislativních úkolů. Jejich plnění je zajímavé, nikdy jsem si nevšiml, že by nějakého novináře zajímalo, aspoň se o nich nereferuje, ačkoli jsou dostupná. Od "slohových cvičení" podprůměrných novinářů to očekávat nelze.

Jsem zvědav, zda bude pan Velebný žádat dosažení nízké úrovně nezaměstnanosti ve stachanovském tempu od některé z budoucích pravicových vlád. Nezaměstnanost samozřejmě není plně v rukou vlády, nedá se plánovat jako třeba stavba hypermarketu. Jde o účinek souběhu možná racionálních opatření a vývoje světového hospodářství. Pokud však máme jedinou správnou cestu veřejného blaha, pak lze asi snižování nezaměstnanosti plánovat.

Autor se táže: "K čemu jsou obecné proslovy o rovné příležitosti pro muže a ženy, jestliže dnes víme, jaké jsou přístupy jednotlivých institucí, firem i samotných politiků?" Je to jistě řečnická otázka, ale odpovědět na ni lze: "Právě k tomu, aby bylo legislativními iniciativami a účinnými sankcemi dosaženo změny." Vysoká pokuta dovede přístup firem změnit zázračně. Podporu vědy a výzkumu lze měřit přímou finanční podporou nebo třeba daňovými úlevami. Kéž by také odpovídala jejich měřitelné efektivnosti.

Vládní závazek snižování počtu vládních úředníků problematický je. Vypadá jako plán hubení plevelu. Zvládnout se to dá. Pouhým příkazem, snížením tabulkových míst, redukcí mzdových nákladů. Problém je, že při tupě direktivním "řešení" počtu pracovníků veřejné správy účinnost administrativy patrně zkoumána nebude. Při polovičním počtu úředníků mohou být dvojnásobně dlouhé zástupy u přepážek, vyřizování může trvat déle, zhorší se kvalita. Jsem si jist, že je třeba myslet více na efektivnost administrativy než na prosté škrtání úřednických míst.

Autor má pravdu, že: "Téměř každý méně znalý ví, v jaké dluhové pasti se zmítá české zdravotnictví." Více znalí vědí, že o žádnou past nejde, jen o nezvládnutou regulaci. Pravda je, že kombinace neschopnosti s aktivním odporem trvá přes deset let. Kdo tomu nevěří, ať nahlédne do statistik. "Oddlužení ze státní kasy" ovšem vládní prohlášení neslibuje, to si pan Velebil vymyslel.

Důchodová reforma předložena nebyla a její neautor se přestěhoval do Bruselu. Přesto si pan Velebil dělá starosti "co bude s případným důchodovým "paskvilem" z dílny socialistů dělat nová vláda po dalších volbách". Ještě není, ale už je to paskvil. Opravdu odborné nezaujaté hodnocení zkušeného věštce.

Programové prohlášení vlády opravdu není geniální. Jen škoda, že experti, kteří vědí jak na to, sedí v hospodě u piva.