23. 8. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
23. 8. 2004

POLEMIKA:

Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ

Když Karel Kryl přijel poprvé do Československa a vyprodával sály, strašně ho to změnilo. Začal mít hvězdné manýry. Když se začal měnit, několikrát jsme ho upozornili, že se mění a že se začíná chovat jako hvězda, a tedy jako idiot. Přišlo nám třeba divné, když se po svých návratech z Československa potřeboval pochlubit, kolik sbalil mladých holek.

Zatímco v roce 1986, v době vrcholící československé normalizace, vstupovali do Komunistické strany Československa upřímně levicově přesvědčení lidé, toužící společně s Ježíšem Kristem, evangelistou Matoušem a Jeanem Jacquesem Rousseauem po sociální spravedlnosti, do prokletého kapitalistického Mnichova, plného agentů brutální CIA, putovaly desítky zrádců a prodejných existencí, toužících po laciném groši, chlastu a děvkách. Tato stručná charakteristika, samozřejmě v jisté nadsázce, patří článku Štěpána Kotrby „Radikálně levicový nemusí být nutně komunistický“.

Nadsázka ovšem není zase tak velká. Štěpán Kotrba ve své třídní nenávisti, pochycené při svém povrchním studiu Marxe, Lenina a občas nějakého toho dalšího novodobého klasika, pohrdá bývalou mnichovskou štvavou vysílačkou, kterou financovala proradná CIA a která zpravodajskými metodami bojovala proti hodné, nově reformní levicové KSČ, v jaké byl v nějakém svém tajemném snu v roce 1986 Kotrba údajně členem.

Ve skutečnosti tomu bylo jinak a Kotrba to jistě dobře ví, proto ta chronická nenávist přesvědčeného komunisty, který má nyní tu smůlu, že ho i jeho bývalí soudruzi odmítají brát vážně. Kotrba nechápe proč a pláče, že ho cenzurují i jeho Haló noviny, ze kterých touží mít moderní levicový list v duchu nejlepších tradic svého oblíbeného soudruha Šmerala. Poskytnu mu vysvětlení. Funkcionáři KSČM a jejich spřátelení novináři nepotřebují totiž zneuznaného samouka, který se po probdělých nocích nad „novým čtením Marxe“ postupně propracoval k přesvědčení, že konečně pochopil pravdu celého světa a dává jí průchod ve svých grafomanských dílech na poněkud méně ideologicky tvrdé filiálce Haló novin, Britských listech, kterou se pod jeho laskavým redigováním stávají. Jeho bývalí soudruzi ovšem nepotřebují namistrované rady samozvaného levicového Mesiáše, ale potřebují přizpůsobivou loutku, která bude vysvětlovat politiku komunistické strany. Ostatně, stejně jako gottwaldovští komunisté ve své době nepotřebovali ani svého povedeného soudruha Šmerala, který byl na ně příliš rakouský a sociálně demokratický. Kotrba se velmi diví, že tomu tak je, ale mohl to vědět dřív a ušetřit si svá zklamání, jak bylo už napsáno v této polemice dříve.

Ve svém údajně levicovém přesvědčení Kotrba sám sebe usvědčuje, kde bije jeho srdce, a citáty z bolševického řezníka Dzeržinského jsou toho jen velmi ilustrujícím dokreslujícím důkazem. Jeho „chladnou hlavu a planoucí srdce“ (pro co ale?), vlastní jistě i Kotrba, a proto ostatně může na čtenáře Britských listů vypustit i takovou nehoráznost, jako že rok 1986, kdy vstoupil do KSČ, byl nějakým rokem nadějí v demokratický socialismus, či jak on to nazývá, „socialismus s lidskou tváři“.

Jako každý komunista, bývalý i současný, i Kotrba zřejmě spoléhá na špatnou paměť většiny občanů této země, i když je z vlastní zkušenosti třeba uznat, že s přibývajícím věkem opravdu paměťové buňky odumírají. V roce 1986 v křesle generálního tajemníka KSČ trůnil starý mocnář Gustáv Husák, který je na rozdíl od přesvědčení jeho obhájců symbolem nikoliv obratného komunisty, zachraňujícího ze snů o „demokratickém socialismu“ co nejvíce, ale naopak cynického kariéristy, neštítícího se ničeho. Větší bolševicko-brežněvovskou strnulost, než byla v KSČ v roce 1986, si lze stěží představit. V Rusku sice už v roce 1986 seděl rok na nejvyšším místě stranické pyramidy neobratný reformátor nereformovatelného Gorbačov a probíhal jakýsi nejasný proces „strategie urychlení“, avšak na svých místech seděly stále staré struktury brežněvovské éry, které se velmi bránily jakékoli změně, například Gromyko nebo Ligačev. Gorbačovovo začínající jakési „nové myšlení“ a „perestrojka“ jevily všechny znaky zoufalého pokusu zachránit z krachujícího systému alespoň zbytek moci pro některé vybrané, ne tak zkompromitované komunisty. Přelomová stranická konference KSSS, na které začaly alespoň částečně reálné, byť dále opatrné reformy, kde vystoupil i radikál Boris Jelcin, se konala až o dva roky později. Zase jsme u naivity, doufat v roce 1986 v obrodu zkostnatělého komrežimu mohl jen úplný naiva nebo ten, který se nyní snaží ospravedlnit svůj tehdejší cynismus.

Nový vládce Kremlu Gorbačov v Československu skutečně byl a s jeho návštěvou se spojovaly velké naděje. Kotrba ale opět spoléhá na krátkou paměť a velmi cynicky čtenářům Britských listů lže. Gorbačov totiž v Československu nebyl v roce 1986, ale až v dubnu roku následujícího, tedy v roce 1987. Na jeho konci se do čela KSČ teprve dostává Milouš Jakeš. Kotrba nejenže lže v údaji o čase Gorbačovovy návštěvy, ale dokonce tvrdí, že do Československa „přijel Gorbačov, aby řekl nejen Dubčekovi či Havlovi, ale i Husákovi, že ruské tanky už nikdy nepřijedou a navíc brzy odjedou. Gorbačov tehdy přijel, aby řekl těm, kteří i uprostřed husákovského 'reálného' socialismu chtěli, aby svět se stal lepším a spravedlivějším, že to záleží už jen na nich. Na jejich práci a jejich snažení.“

To je opravdu velmi troufalá lež, nad kterou už skutečně zůstává rozum stát. Nic takového Gorbačov tehdy nikomu v Československu neřekl a nejméně Dubčekovi a Havlovi. Žádné stahování okupačních sovětských vojsk neoznámil. Žádnou podporu reformním silám, ani v KSČ, ani mimo ni, nevyslovil. Šlo ostatně o velké zklamání z jeho návštěvy u těch, kteří snad něco takového od Gorbačova čekali. Kotrba si modeluje své vlastní konstrukce a nedivil bych se, kdyby časem sám sebe přesvědčil, že tato smyšlená slova řekl Gorbačov přímo jemu. Lež je ostatně pracovní metoda komunistů.

Kotrba zkrátka neomaleně lže, že v roce 1986 začal „nezadržitelný demokratizační proces“, něco takového se možná nyní děje maximálně v Kotrbově bujné fantazii, rozhodně ne v roce 1986 v KSČ. Nezbývá než opakovat, že Kotrba hledá ospravedlnění svého komunistického angažmá už i tím, že vkládá do úst Gorbačovovi výroky, které nikdy nepronesl, a překládá jeho návštěvu v Československu o rok dříve.

Pokud se k Rusku a vývoji v něm v té době upínaly nějaké naděje, pak jen v to, že snad případně se rozpadající impérium propustí své satelity a nechá je svému osudu. Gorbačov ale nic takového až do roku 1989 ani nenaznačil. Podpořit ale tento proces jistě bylo podle Kotrby možné i tím, že vstoupil do husákovské KSČ, která i mezi spřátelenými kompartajemi měla pověst naprostého dinosaura.

Bylo by zajímavé zjistit, kdo byly v KSČ další Kotrbovy poctivě levicové vzory. Cyničtí protřelí partajníci typu odcházejícího Štrougala nebo nastupujícího Jakeše či Adamce, jejich k moci se deroucí následovníci typu Štěpána nebo pragmatičtí komsomolci typu Mohority? To byly zřejmě Kotrbovy levicové vzory, zatímco v Mnichově ve Svobodné Evropě vysílali „primitivové“ a opilci.

Rok 1986 v Československu nebyl žádným rokem nadějí, naopak byl dalším rokem naprosté skepse, že čistkami po roce 1968 dokonale zakonzervovaná KSČ ještě někdy naváže na své alespoň o něco světlejší dny. Vstupovat do ní kdykoliv mezi lety 1970 a 1989 bylo cynismem nebo kariérismem, jen obhajovanými naivitou. Kotrba se sice proti naivitě ohrazuje, avšak měl by být za toto nařčení rád, je ještě nejlepší variantou, kterou je možné jeho vstup do KSČ vysvětlit.

Ale zpátky ke Svobodné Evropě. Právě na ni se Kotrba velmi odhaluje, protože osvědčuje rafinovaný trik komunistické propagandy – snahu o posouvání dějinných významů a relativizaci hodnot. Zaměňování příčiny za následek. Je to asi tak – Spojené státy a Sovětský svaz byly dvě velmoci, bojující o vliv na svět. Používaly k tomu různých metod, v informační válce Sověti třeba časopis Nová doba nebo Otázky socialismu, Američané zase Svobodnou Evropu. Jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou. Brežněvovští Sověti nebo carterovští Američané, tatáž pakáž. Jen „poctiví“ lidé typu Kotrby tomu odolali a za špinavý groš by nešli ani k jedněm, ani k druhým, místo toho vstoupili do nadějně demokratizující se KSČ, obdivovali Karla Kryla a těšili se, až se vrátí z toho špinavého mnichovského exilu domů.

Jde o velmi cynické rozmělňování pravdy a právě v otázce Svobodné Evropy nejvíce probleskuje, jak je Kotrba ovlivněn dřívější propagandou Rudého práva a propagandistickými svědectvími „hrdinného kapitána Minaříka“. Nebylo to snad náhodou tak, že komunisté vyhnali názorové odpůrce z vlasti a ti pak museli své názory šířit vlastně ilegálně z vysílačky za hranicemi? Není to tak, že komunisté potlačili demokracii a demokraty pronásledovali? To nebyla gangsterská válka mezi dvěma stejně prohnanými skupinami mafiánů. To byl boj totality proti demokratům, kteří ho do roku 1989 prohrávali.

Je to ale asi jejich chyba. Podle Kotrby měli raději vstoupit do obrozované KSČ a měli by klid. Mohli by si říkat, co by chtěli, a přitom by netrpěli. Jako on. Je to obrovský cynismus. Je možné chápat, že Kotrba, jako přesvědčený komunista, opravdu za své nahlas projevené názory v roce 1986 netrpěl. Takový Václav Havel to měl ale o trochu těžší. A mnichovští utečenci by to měli zrovna tak. Zároveň svou nenávistí vůči mnichovské vysílačce Kotrba prozrazuje, ostatně jako gottwaldovské, novotnovské, dubčekovské, husákovské i jakešovské vedení KSČ, jak ve skutečnosti byla Svobodná Evropa pro komunisty nebezpečná.

V čem ovšem spočívala její nebezpečnost? Podle obrazu, který šířila komunistická propaganda a ve které pokračuje jistě z neznalosti a levicové naivity Kotrba, šlo přece o partu zkrachovalých, opilých existencí, kteří za občasný vstup do mnichovského nevěstince psali a vysílali propagandistické bláboly, které nikoho nezajímaly? Nejméně upřímně levicově smýšlející poctivce, vstupující v roce 1986 s velkými ideály do KSČ?

Přes všechny chyby, které měla Svobodná Evropa, je třeba jasně říci: Svobodná Evropa byla alternativním sdělovacím prostředkem, která suplovala komunisty zglajchšaltovaná sdělovadla. Přinášela informace, které byly v komunistickém režimu potlačovány. Nabízela jiný pohled na svět než pohled Rudého práva. Na rozdíl od něj pěstovala skutečnou žurnalistiku. Podstatnou částí jejího vysílání nebyla žádná propaganda, ale normální informace, kterých se komunisté báli, protože byly pravdivé.

Většina zpráv, komentářů, analýz a rozhovorů, produkovaných Svobodnou Evropou od roku 1951 do roku 1989, tedy v době nesvobody, by se normálně uplatnila v normálním domácím svobodném sdělovacím prostředku, pokud by takový existoval. V tomto smyslu byla Svobodná Evropa pro vládnoucí komunisty i Kotrbu propagandistickým orgánem. Protože komunisté neumějí uvažovat jinak – neuznáváme jinou žurnalistiku než tu, která je naší propagandou. Když někdo dělá něco jiného, je to propaganda proti nám.

Někdejší ředitel československého a českého vysílání Svobodné Evropy Pavel Pecháček odpovídal na obvinění z propagandy slovy: „Nejlepší propagandou proti komunistům bylo říkat pravdu.“ Je nabíledni, že právě takové „propagandy“ se vládnoucí komunisté, jejichž moc je postavena na lži, vždy nejvíce bojí. Proto jim tolik Svobodná Evropa ležela v žaludku a snažili se jí co nejvíce zdiskreditovat. Kotrba v tom není originální, jen to papouškuje a v duchu svých vzorů se zřejmě domnívá, že když se řekne polopravda dvakrát, stane se automaticky celou pravdou. Stydět by se měla Svobodná Evropa, ne KSČ, jakoby bylo v podtextu jeho textů. Je to však přesně obráceně, i kdyby Kotrba na obranu svých bývalých soudruhů popsal celý internet a zveřejnil další stránky údajných překvapivých výroků Michaila Gorbačova. Lež má ale krátké nohy a komunisté i Kotrba to ví, proto nenávidí každého, kdo je na to upozorní.

Svobodná Evropa jistě nebyla ideální žurnalistickou stanicí. Už jen tím, že díky péči komunistických rozvědek pracovala pod velkým tlakem. Pod hrozbou atentátů, připravovaných nejmocnějšími totalitními tajnými službami. Pracovala mimo území států, do kterých vysílala. Financována byla ze státního rozpočtu Spojených států amerických, tedy byla v podstatě státní stanicí, bez možnosti ochrany před aktuální politickou reprezentací. Její národní redakce byly často emigrantskými ghetty, kde se projevovala „ponorková nemoc“. Všechny tyto její minusy ovšem zavinil hlavní fakt – svobodná, demokratická žurnalistika byla komunisty vyhnána ze země. Jen díky Svobodné Evropě mohla pokračovat, byť ve stísněných a velmi omezených poměrech. Tím, že šířila pravdu o komunismu a také „levicových“ ideálech komunistů z roku 1986, stala se hlavním objektem jejich rozzlobené nenávisti, která neskončila dodnes.

Navzdory jejich propagandě má ale československé a české oddělení Rádia Svobodná Evropa místo v historii české a československé svobodné žurnalistiky, v historii svobodného rozhlasového vysílání. Na rozdíl od orgánu KSČ Rudé právo. Pro Svobodnou Evropu nepracovali „primitivové“, jak soudí Kotrba, ale nejlepší lidé z českého a slovenského demokratického exilu. Nebyli jistě dokonalí, ale jen díky nim si zachovala česká a slovenská svobodná žurnalistika kontinuitu, navzdory levicovým snílkům i cynikům, ať už let z 1948, 1968 nebo 1986.

Je možné slovo od slova vyvracet všechen ten nános hloupostí, škodolibostí a nesmyslů, které byly na Svobodnou Evropu nakydány. Zároveň znovu zdůrazněme, že ne vše bylo ve Svobodné Evropě ideální. Ke spoustě pomluv sama dala záminky a řada kritik na její adresu byla oprávněná. Byla prostě nedokonalou demokratickou institucí, navíc vystavenou přímému tlaku mocného totalitního protivníka. Ovšem to, že komunisté každou takovou záminku zneužili ke své propagandě a ke zpochybnění celého jejího demokratického étosu, je o něčem jiném. V tom byli komunisté mistři, každý žebrák na mnichovském bulváru byl pro ně důkazem, že socialismus vítězí na celé čáře.

Nejsem pro to chyby Svobodné Evropy zastírat jen proto, že sehrála jednoznačně pozitivní roli v českých dějinách a zachránila čest české žurnalistiky. Zejména její postkomunistické období bylo érou hledání nového postavení na českém mediálním trhu a ne vše bylo učiněno správně. Šéfredaktor Britských listů Jan Čulík mnohokrát oprávněně kritizoval některé aspekty redakční praxe do roku 1995, zejména nesmyslné cenzurní zásahy do nekonvenčních textů. Tehdy s ním byla zřejmě právě z tohoto důvodu ukončena spolupráce.

Je ovšem otázka, zda-li v tomto případě šlo opravdu o nějakého temného ducha Svobodné Evropy a dlouhé prsty CIA, nebo spíše o myšlenkovou sterilnost, nevzdělanost některých pracovníků Svobodné Evropy a jejich napojení na spřátelené polistopadové politiky, což jsou ovšem jevy v českém mediálním prostoru přítomné obecně a nebyly zdaleka jen specialitou „postkomunistické“ Svobodné Evropy.

Takže k těm nesmyslům – stále dokola se opakuje, že Svobodná Evropa byla financována z peněz tajných služeb. Na tato tvrzení by jejich autoři měli předložit důkazy. Ve skutečnosti Svobodná Evropa byla placena nejprve ze soukromých zdrojů, za kterými se mohly skrývat i různé „protikomunistické fondy“, nikoli však zpravodajské, a poté po celou dobu své existence z rozpočtu Kongresu Spojených států amerických. Redaktoři a novináři Svobodné Evropy nebyli nikdy zaměstnanci, ani agenty CIA nebo jiné zpravodajské služby. Nebyli nikdy povinni šířit oficiální propagandu vlády Spojených států. To, že se tak někdy dělo, bylo spíše vinou příliš horlivých národních šéfů, snažících se zavděčit svým šéfům americkým. Barvitě o tom vypovídá korespondence Ferdinanda Peroutky v době, kdy psal své Listy.

Otázka ostatně zní, co je vlastně oficiální politika Spojených států. Ta se totiž může změnit každé čtyři roky s příchodem nové administrativy. Vedení Svobodné Evropy proto dobře vědělo, že musí vycházet s aktuální vládou i aktuální opozicí. Proto jakákoliv, zejména zahraničně politická linie, byla vždy problematická. Určitě je ale pravda, že zpravodajství o zahraniční politice Spojených států, mohlo být ovlivněno aktuální situací. V ostatních oblastech měli ovšem redaktoři volnou ruku.

Už taky proto, že i kdyby chtěli američtí šéfové něco národním redakcím nařizovat, často se střídali, a nemohli tudíž proniknout do všech zákoutí národních politik jednotlivých servisů. Důkazem, že tato svoboda skutečně existovala, bylo například v československém oddělení to, že byl umožněn vstup do vysílání i exilovým zastáncům slovenské samostatnosti, byť oficiální linií Spojených států i Svobodné Evropy bylo zachování poválečného statu quo ve Střední Evropě, včetně nedělení stávajících států. Po roce 1968 pak vedle sebe ve Svobodné Evropě pracovali nekomunisté, vyhnaní v roce 1948, s reformními komunisty z roku 1968. Přestože ti první udělali hodně proto, aby ti druzí nemohli být přijati.

Zmínky o „chlastu a děvkách“ v Mnichově v Kotrbově textu jsou urážkou stovek emigrantů, kteří před Kotrbovými soudruhy musely uprchnout a pracovaly pro Svobodnou Evropu. Neexistuje žádná statistika, kolik redaktorů Svobodné Evropy navštěvovalo místní nevěstince, avšak z vlastní zkušenosti pobytu v Mnichově mohu dosvědčit, že pokud se u některých pracovníků projevoval sklon k alkoholu, pak nebyl o nic větší než v každé jiné redakci nebo na každém jiném pracovišti v České republice. Pokud má Kotrba jiné informace, například z análů StB a jejich kapitána Minaříka, může je zveřejnit. Jistě budou velmi důvěryhodné. V každém případě by měl své temné náznaky vysvětlit, například, jestli jsou ze stejného zdroje, jako jeho citáty z Gorbačova.

Já tvrdím, že pracovníci českého a československého oddělení Svobodné Evropy nebyli o nic více ani o nic méně normálními lidmi, jako všude jinde, i se slabostmi, lidskými vlastnostmi a vzájemnými konflikty. Zvláště když se pod jednou střechou díky Kotrbovým soudruhům zde sešli uprchlíci různých, často nesmiřitelných směrů. Sešli se tu křesťané, židé i sociální demokraté, pravičáci i levičáci, konzervativci, liberálové i socialisté, zastánci slovenské samostatnosti, jednotného státu i federace. A samozřejmě i bývalí komunisté.

Jediné, co tu skutečně nebylo, byl zástupce vládnoucích komunistů a oficiální komunistický propagandista, dokonce ani řadový člen KSČ z roku 1986, jak by si zřejmě k doplnění plurality Kotrba představoval. To by ovšem v té době těžko bylo možné, i když v případě kapitána Minaříka snad mohlo jít o takový případ.

Tvrdím také, že Svobodná Evropa byla normálním, civilním pracovištěm, kde mimo emigrantů z různých komunistických zemí a amerického vedení, pracovala také řada místních zaměstnanců z Mnichova. Až do roku 1981, kdy došlo k brutálnímu atentátu na československé oddělení, nebyla budova Rádií Svobodná Evropa/Svoboda ani od Anglické zahrady v samém centru Mnichova oddělena vysokou zdí, která snad později mohla budit dojem přísně střeženého polovojenského objektu. Ale jen na první pohled, při vchodu probíhala pouze standardní bezpečnostní opatření a život v budově se nijak nelišil od normálního, multinárodního podniku. Vytváření zdání něčeho tajemného v budově v mnichovské Anglické zahradě bylo pouze součástí komunistické propagandy.

Ke Krylovi. Opět přecházím do osobní zkušenosti. Poznal jsem Karla Kryla v době své stáže v mnichovské Svobodné Evropě v roce 1990. Mohu dosvědčit, že jeho hlavním problémem v té době nebylo znechucení z poměrů v kapitalistickém Mnichově, kterých si docela hojně užíval, ale pocit, že ho jeho okolí málo uznává jako geniálního písničkáře a básníka. Zatímco v Československu byl legendou, v Německu byl pouhým řadovým občanem, jakýmsi Krylem odkudsi.

Když Kryl přijel poprvé do Československa a vyprodával sály, strašně ho to změnilo. Začal mít hvězdné manýry. Několikrát se sice vyjádřil, že lituje svého vystoupení s Karlem Gottem v revolučních dnech 1989 na Václavském náměstí, avšak nečinilo mu potíže zúčastňovat se soutěží hvězd pop-music s dalšími normalizačními zpěváky. Byli jsme v Mnichově v roce 1990 tři stážisté. Také pro nás byl Kryl legendou a není divu, že si nás Kryl oblíbil, protože jsme ho na rozdíl od jeho okolí tehdy docela nekriticky obdivovali. Také on nám mazal kolem úst med a označoval nás za budoucnost české žurnalistiky, protože máme zdravé názory, zejména na něho.

Když se začal měnit, měli jsme proto pocit, že mu můžeme říkat pravdu a že nás bude slyšet. Několikrát jsme ho upozornili, že se mění a že se začíná chovat jako hvězda, a tedy jako idiot. Přišlo nám třeba divné, když se po svých návratech z Československa potřeboval pochlubit, kolik sbalil mladých holek. Tehdy nám řekl: „Kluci, když budete mít pocit, že mluvím jako idiot, kopněte mě pod stolem.“ Několikrát jsem to sám zkusil, ale postupně to přestalo mít jakýkoliv účinek.

Kryl se zhlížel v sobě a na nic jiného neslyšel. Ke svému teatrálnímu odchodu ze Svobodné Evropy zneužil vše, čeho do té doby užíval. Také nás, stážistů, a naší bezmezné důvěry k jeho slovu. Když jsem ho pak potkal na Portě v Plzni, obklopeného nekritickými obdivovateli, díval se jinam. Dělal, že mně nezná, říkal jsem pak. Ale on mně asi opravdu neznal, jeho citlivé umělecké nitro bylo poraženo a pokřiveno nečekanou slávou. Pochybuji, že by ho v tomto období Kotrba znal.

Jeho pozdější politické angažmá, o kterém Kotrba nejspíš mluví, na straně sociální demokracie bylo bohužel ze stejného soudku. Na jedné straně neuznanost, na druhé straně snaha provokovat opozičností. Kdyby se Kryl dožil vstupu ČSSD hlavním vchodem do Strakovy akademie, stěží by aktivistou ČSSD zůstal, o tom mohu Kotrbu ujistit. Myslím, že natolik jsem ho poznal, podstatně lépe než Kotrba. Ale jak by to bylo ve skutečnosti, to se už nedozvíme.

Proto může i poctivý levicový snílek z roku 1986 Kotrba si Kryla brát na pomoc ve své obhajobě komunistického režimu. Tím si ale přece jen může být jist, že na toto by mu Kryl nikdy nekývl. Možná byl sociální demokrat, ale komunista jistě ne. Ani z roku 1986, ani z žádného jiného roku. Kotrba má smůlu, ale Kryl by s ním jistě do KSČ v roce 1986 nevstoupil. Ale zase - možná má StB jiné informace.

Obhajoba levicového radikalismu citáty z bible je dalším Kotrbovým parádním číslem. Očekávám, že nebude tak dlouho trvat, kdy v Britských listech vyjde tajný dokument, odhalený některým z dopisovatelů Britských listů, nejlépe bývalým agentem StB, spolupracujícím s touto Čekou KSČ z levicového idealismu, dosvědčující, že apoštol Pavel na svých cestách po Středomoří tajně vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu.

Ale vážně. Vytržené citáty jsou klasickou kličkou komunistické argumentace, když se to hodí, jsou dobří Ježíš, Matouš, Masaryk, Beneš a někdy i Havel, dřívější úhlavní nepřátelé. Nijak to nepřekvapuje. Ostatně, tradiční přehršel citátů v Kotrbových textech, vytržených tu a nebo onde, seřazených systémem páté přes deváté, svědčí o jeho vlastní myšlenkové chaotičnosti, ale i vyprázdněnosti. Když sám nemá argument, skryje se za autoritu a pomůže si citátem. Předpokládám nicméně, že mnohé tyto autority, poctěné Kotrbovou přízní, se musejí obracet v hrobě, v jaké to společnosti a v jakých souvislostech se to ocitly.

K levicovému snění páně Kotrby je možné dodat jedinou věc – praktická realizace myšlenek v pojetí radikální a tedy komunistické levice zpravidla vede k úplnému opaku toho, o čem Kotrba údajně sní. Prvotní kapitalisté skutečně občas dali střílet do dělníků a věšeli odboráře a je dobře, že nic takového už dnes není možné. Avšak není to nic proti tomu, kolik zastřelili dělníků a pověsili odborářů komunistické režimy, od Lenina, přes Stalina, až po kubánské, polské a čínské komunisty. Komunistická ideologie, mimo jiné i v Kotrbově „lehkém podání“, vždy musí vést k pronásledování odpůrců, protože není schopna plurality.

Chce totiž naordinovat celé společnosti své pojetí sociální spravedlnosti, za kterou se skrývá touha po absolutní moci. Snad by komunistická praxe byla životná za předpokladu, kdyby si komunisté ji uskutečňovali jen sami mezi sebou a jen vzájemně se věšeli a posílali do koncentráků. Oni však do toho vždy chtějí zainteresovat celou společnost, zejména proto, že sami mezi sebou by si těžko mohli krást a znárodňovat majetek, ten, kdo ho má, zpravidla komunistou není.

K výbavě každé komunistické argumentace zajisté patří dvě zásady: „Každá chyba protivníka je automaticky naše přednost“ a „ Kdo není s námi, je proti nám“. Kotrba obě ovládá dokonale a hojně jich užívá. Kdo si nemyslí to, co já, je asociální živel a nejraději by střílel do dělníků.

Mohu Kotrbu ujistit, že nejsem majetný buržoust, naopak jsem obyčejný zaměstnanec, žádný velký majetek nevlastním, dost obtížně splácím i leasing na obyčejné auto, nikoho nezaměstnávám a nikdy jsem ani nebyl synem prominenta režimu.

Kotrba ví, že jsem odborář, člen odborové rady Českého rozhlasu. Sociální cítění mi není cizí, téměř na každé odborové radě řešíme, jak to udělat, aby všichni zaměstnanci veřejnoprávního média měli takové platy, které by jim umožnily důstojný život.

Myslím si ovšem a vždy to říkám, že potřebným se nedá pomoci radikálními nereálnými požadavky a vyhrožováním, zastrašováním svých odpůrců a slibováním brzké odplaty, neúctou k vlastnictví a pohrdáním lépe placenými manažery, neustálým zvyšováním přerozdělování, populistickou platovou nivelizací, zaséváním vzájemné závisti a nenávisti nebo dokonce krádežemi majetku v pojetí komunistického znárodňování. Přesně toto si ale Kotrbou velebená radikální levice myslí.

Pokud chce Kotrba vědět, kdo je pro mě klasickým sociálním demokratem, kterému šlo opravdu o blaho všech, pak Baťa. V jeho podniku se dobře vědělo, že zaměstnanci, aby dobře pracovali, se také dobře musejí mít. Ale že mít se budou dobře jen tehdy, když bude něco vyprodukováno a kdy bude co rozdělovat.

K tomu vede jen tvrdá práce a ne křiklounství pod rudými prapory na ulici. Komunisté a ani Kotrba, jak vysvětlím níže, nemohli ovšem nikdy přijít Baťovi na jméno. Komunistický naučný slovníku z roku 1985 uvádí: „Baťa vytvořil důmyslný systém vykořisťování dělníků – batismus“. Nebylo by asi možné pochopit, proč vlastně komunisté takto Baťu nenáviděli. Vyčítali mu snad, že zlepšoval postavení dělníků? Že se jeho dělníci měli lépe, než se do značné míry mají i dnes? Zajisté.

Když se totiž dělníci mají dobře, nemají důvod obracet se ke komunistům a jejich moc klesá. Baťa činil přesně to, co komunisté žádali, dělníci se měli lépe, bylo jim umožněno zvyšovat si kvalifikaci a budovat si zázemí. Výsledkem bylo, že v Baťově Zlíně neměli komunisté šanci, za první republiky mezi světovými válkami byl zde jejich vliv na rozdíl od zbytku republiky zcela marginální a tedy zanedbatelný. Baťa i politicky ovládal Zlín a komunisté neměli šanci do ničeho mluvit. Není divu, že už tehdy dost zuřili. Usvědčovalo je to ale jen z toho, že jim nejde o blaho dělníků a zaměstnanců, ale pouze o svou moc.

Svými útoky na Baťu se usvědčuje i Kotrba. Uvádím schválně Baťu bez křestního jména, protože chci demonstrovat další, byť drobnou Kotrbovu argumentační zhůvěřilost. V jednom článku totiž v souladu s komunistickou propagandou naznačil, že prý Baťa kolaboroval s nacisty. „Kolaborace podnikatelské a živnostenské sféry včetně dnes tolik opěvovaného Bati byla fackou všem, kterým na bojišti, či v koncentrácích zahynuli rodiče, děti či příbuzní a přátelé,“ píše svým toporným, ale o to jedovatějším perem Kotrba.

Jenže – Baťové byli a jsou přinejmenším tři. Nejslavnější zakladatel podnikatelského rodu Tomáš Baťa vtiskl podniku tvář a podnikatelskou filosofii a na jeho rozvoji tvrdě počátkem minulého století přes třicet let pracoval. Právě on je brán za vzor českého, sociálně citlivého podnikatele. Právě on je dle Kotrbových slov nyní opěvovaný. Zemřel ovšem tragicky v roce 1932, rok před nástupem nacistů v Německu, takže s nimi mohl těžko kolaborovat. Jeho syn, dosud žijící Tomáš Baťa, byl v době nacismu malým dítětem. Kotrba má tedy opět v duchu komunistické propagandy na mysli nevlastního bratra Tomáše Bati Jana Antonína, který podnik v roce 1932 převzal a šest let na to strávil rozhodující část trvání protektorátu Čechy a Morava mimo něj. V čem tedy spočívala podle komunistické propagandy a podle Kotrby jeho kolaborace?

Na čem staví Kotrba, vysvětlí jistě brzy sám. Komunistická propaganda ovšem stavěla své útoky na Jana Antonína Baťu na dvou faktech. Samozřejmě, jako majitel obřích podniků, snažil se přes své manažery je i v době okupace a války udržet. To znamenalo vycházet jak s německými okupanty, tak s dosazenou protektorátní správou. Sám Baťa tak ovšem činil přes své lidi ze zahraničního exilu a to jen dokládá, že jeho podnikatelská spolupráce s okupanty měla své meze a že pro nacisty rozhodně nemohl být spolehlivou osobou.

A za druhé – Baťa druhý byl velký vizionář a jeho často megalomanské plány na osidlování neobydlených částí planety byly některými vyloženy jako údajný návod pro nacistické Německo, jak vystěhovat Čechy někam do Patagonie. Toto obvinění, za které si samozřejmě Baťa mohl svými neobratnými vyjádřeními sám, zveličili zejména ti, kteří se chtěli zmocnit po válce Baťových závodů, jejichž byl Jan Antonín ze závěti otevřené v roce 1932 dědicem. Byla to samozřejmě poválečná československá reprezentace, v níž začali mít rozhodující vliv komunisté, hodlající Baťovy závody už v roce 1945 urychleně znárodnit, ale také Tomáš Baťa mladší, který začal zpochybňovat otcovu závěť z roku 1932 a dožadoval se svého synovského podílu. Taková jsou fakta.

I kdybychom ovšem uznali, že Jan Antonín Baťa se za okupace choval problematicky, bylo by třeba jasně říci, že šlo o Jana Antonína Baťu, jenž v době postupné okupace Československa nacistickým Německem v letech 1938-39 vlastnil a řídil Baťovy závody teprve šestý rok a do značné míry čerpal z odkazu svého nevlastního bratra Tomáše, se kterým závod založil a se kterým byl ne vždy v přátelském vztahu. Pro Kotrbu je to ale jednoduché, když se kácí les, kdo by dbal o nějaké detaily – Baťa jako značka českého kapitalismu byl prostě kolaborant. Tato demagogická klička vypovídá o Kotrbově myšlenkových pochodech více, než by jistě připustil.

A ještě jeden Kotrbův omyl, docela půvabný, uvádím ho na závěr jen jako zajímavost. „Nikoho nenapadne brát ševci verpánek a chalupníkovi půdu,“ píše ve svém článku Kotrba na důkaz, že svět se změnil. Ale napadne. Zvláště v tomto kontextu. Kotrba jako kavárenský komunista zajisté neví, co víme my, kluci z vesnice. Chalupník vždy bylo označení pro toho, kdo ve vesnici sice měl domek, ale nevlastnil k němu žádnou půdu. Můžeme to tedy brát jako klasický radikálně levicový trik – Kotrba by chtěl ponechat půdu těm, kteří stejně žádnou nemají. Pěkné. Řekl bych, že toto milé přeřeknutí také o mnohém svědčí. A tak je to prosím s Kotrbou pořád.

                 
Obsah vydání       23. 8. 2004
23. 8. 2004 Nelítostná spravedlnost Zdeněk  Jemelík
23. 8. 2004 Soudy nejsou odpovědné za naše smýšlení Bohumil  Kartous
23. 8. 2004 Je správné, aby truchlící matka určovala debatu o Iráku?
22. 8. 2004 Programové prohlášení vlády České republiky - definitivní text
23. 8. 2004 Programové prohlášení vlády selhává ve všech oblastech Jiří  Velebný
20. 8. 2004 Obrodný proces v Semilech Ludvík  Vaculík
23. 8. 2004 Chcete snad říci, že srpen 1968 nebyl událostí?
20. 8. 2004 A tyhle si vemte s sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné
20. 8. 2004 Dva tisíce slov
21. 8. 2004 Ukradená normalizace Milan  Krejčiřík
23. 8. 2004 K roku 1968: Psal jsem z pozice laika Boris  Cvek
21. 8. 2004 Výstava o Pražském jaru 1968 a o srpnové invazi na Michigan University
23. 8. 2004 Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ Radko  Kubičko
23. 8. 2004 Pan Kubičko by se měl taky stydět Martin  Štumpf
23. 8. 2004 Titanic - nádherný biják, anebo též skrytá manipulace? Otakar  Král
23. 8. 2004 Den sil podpory a výcviku Armády ČR „Cihelna 2004“ pošesté Jaroslav  Hlaváček
23. 8. 2004 Jak se stát modrým ptákem Ivan  Brezina
23. 8. 2004 České odbory jsou tu pro sebe - ne pro zaměstnance Jan  Faltýsek
23. 8. 2004 Když CHKO, turisté a podnikatelé válčí Ivo  Bystřičan
22. 8. 2004 Polsko chce své jednotky z Iráku "co nejdříve stáhnout"
23. 8. 2004 Netvoři versus my a naši bratři Sergej  Chelemendik
23. 8. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 14. a 15. srpna 2004
20. 8. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 12. a 13. srpna 2004
23. 8. 2004 Preston: první anglické město s bezdrátovým internetem pro všechny
23. 8. 2004 New York zavádí bezdrátový přístup na internet pro celé město
22. 8. 2004 Ukraden Munchův obraz Výkřik
23. 8. 2004 Ukradený Munchův Výkřik nebyl pojištěn
20. 8. 2004 Lékaři ve vězení Abu Ghraib věděli o mučení vězňů
20. 8. 2004 Kdy rezignovat? Ivan  David
20. 8. 2004 O krizi, která krizí nebyla Oskar  Krejčí
7. 8. 2004 Hospodaření OSBL za červenec 2004
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
23. 8. 2004 Pan Kubičko by se měl taky stydět Martin  Štumpf
23. 8. 2004 Nelítostná spravedlnost Zdeněk  Jemelík
23. 8. 2004 Je správné, aby truchlící matka určovala debatu o Iráku?   
23. 8. 2004 Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ Radko  Kubičko
20. 8. 2004 Lékaři ve vězení Abu Ghraib věděli o mučení vězňů   
20. 8. 2004 Zkreslený pohled Borise Cveka na osmašedesátý rok je alarmující Jan  Čulík
20. 8. 2004 Británie: Matka devatenáctiletého vojáka, usmrceného v Iráku, řekla zástupci premiéra, že kecá nesmysly   
20. 8. 2004 Kdo jinému jámu kopá - tak se z lesa ozývá... Jan  Sýkora
20. 8. 2004 Chcete umřít doma? Věnujte se nyní svým dětem! Jan  Paul
20. 8. 2004 Radikálně levicový neznamená nutně komunistický Štěpán  Kotrba
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
19. 8. 2004 České silnice jako hřbitovy Jan  Čulík
19. 8. 2004 Společenství Romů na Moravě Pavel  Pečínka
19. 8. 2004 Kotrba se diví, jako se divili Slánský a Dubček Radko  Kubičko
19. 8. 2004 Haló noviny nejsou jediné, které potlačují, "co 'nám' škodí" Jan  Čulík

Komunistická idea a její reflexe v politice i teorii RSS 2.0      Historie >
23. 8. 2004 Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ Radko  Kubičko
23. 8. 2004 Chcete snad říci, že srpen 1968 nebyl událostí?   
16. 8. 2004 Martin Schulz doporučuje českým komunistům exil Jan  Čulík
14. 7. 2004 Existence KSČ-M prospívá pravici Milan  Valach
13. 7. 2004 Má vôbec zmysel považovať KSČM a KSS za lavicové strany? Andrej  Sablič
1. 7. 2004 Zákaz KSČ/KSČM by krizi levice nevyřešil Jiří  Kratochvíl
30. 6. 2004 Komunisté proti rodině aneb výuka doma Josef  Vít
15. 6. 2004 KSČM nevolil každý pátý   
31. 5. 2004 Mýtus a realita sjednocující se levice Štěpán  Kotrba
18. 5. 2004 VI. sjezd KSČM: Kupředu levá, zpátky ni krok? Štěpán  Kotrba
18. 5. 2004 Kdo nám zajistí v 21. století "sociální stát"? Miloš  Dokulil
14. 5. 2004 KSČM na počátku 21.století Ladislav  Žák
13. 5. 2004 Pro KSČM má "stalinismus" stále zásadní význam Milan  Neubert
18. 3. 2004 KSČM a fenomén Ransdorf: příležitost k mýlce Ivan  David
3. 3. 2004 Je vysílání "majora Zemana" trestný čin?:) Jan  Čulík

ČRo 6 a někdejší Svobodná Evropa RSS 2.0      Historie >
23. 8. 2004 Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ Radko  Kubičko
4. 5. 2004 ČTK: Nejmenovaný zdroj je také zdroj... Štěpán  Kotrba
29. 3. 2004 Jak říkala ta těhotná, jsem v naději...   
17. 11. 2003 Aktivista Petr  Žantovský
16. 10. 2003 ČRo: Když dva dělají totéž, není to totéž... Štěpán  Kotrba
30. 9. 2003 Dnešní "vyváženost" ČRo 6 v pořadu Lidé od novin.... Štěpán  Kotrba
29. 9. 2003 K širšímu smyslu pěstování českého „sudetoněmeckého komplexu“ Jiří  Černý
29. 9. 2003 Pawlowski: Respekt je ovlivněn jedním politickým směrem   
25. 9. 2003 11. září 2001 a čeští novináři a publicisté - opravdová katastrofa Jiří  Černý
24. 9. 2003 Jeden Hitler a jeden Žid Štěpán  Kotrba
23. 9. 2003 Rozumí Rada ČRo principům veřejnoprávní žurnalistiky? Jan  Čulík
22. 9. 2003 Česká média píší Mugabemu   
9. 9. 2003 Veřejná služba vůči národnostním menšinám - mediální ticho a nikomu to nevadí Štěpán  Kotrba
8. 9. 2003 Česká média: Když rozhovor nepolemizuje s tvrzeními Štěpán  Kotrba
5. 9. 2003 Polština v ČT? Milan  Krčmář

Haló noviny RSS 2.0      Historie >
23. 8. 2004 Dle Kotrby by se stydět měla Svobodná Evropa, ne KSČ Radko  Kubičko
20. 8. 2004 Radikálně levicový neznamená nutně komunistický Štěpán  Kotrba
19. 8. 2004 Haló noviny nejsou jediné, které potlačují, "co 'nám' škodí" Jan  Čulík
19. 8. 2004 Kotrba se diví, jako se divili Slánský a Dubček Radko  Kubičko
18. 8. 2004 Výběr mezi CocaColou a PepsiColou není výběr - to není demokracie Milan  Rokytka
18. 8. 2004 Kvalita rudého listí Štěpán  Kotrba
17. 8. 2004 Staří stalinisté Štěpán  Kotrba
9. 8. 2004 Karel Hoffmann: "Žádám spravedlnost!"   
13. 7. 2004 Média v Česku o americké základně Štěpán  Kotrba
29. 6. 2004 Přes Putim do Budějovic Tomáš  Koloc
1. 6. 2004 Mitrofanov viděl sjezd jen z té horší stránky Vojtěch  Filip
1. 6. 2004 Kotrbovy myšlenky mi zavánějí sudetoněmeckým myšlením Jaroslav  Kojzar
1. 6. 2004 Staré psy novým kouskům nenaučíš - aneb psům psí smrt Štěpán  Kotrba
31. 5. 2004 Mýtus a realita sjednocující se levice Štěpán  Kotrba
24. 5. 2004 Novináři a "novináři" Štěpán  Kotrba