20. 8. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 8. 2004

Kdy rezignovat?

Paní Dagmar Seibertová nastolila (možná nevědomky) několik klíčových otázek v článku Když ministr nesouhlasí, měl by rezignovat. Dnes k první z nich. Kdy rezignovat? Po přečtení mého článku "Boj, typický pro opozici" celkem logicky konstatuje: "Co nám je teď platné, že on byl u toho, věděl co je špatně, dovedl odhadnout následky. On byl v daném oboru v nejvyšším postavení úředníka státní správy a nedokázal škodám a nesprávným rozhodnutím zabránit. A kdo jiný tedy mohl? A měl?!"

S tím mohu jedině souhlasit.

Naopak je velmi problematické tvrzení: "...když ministr nesouhlasí, měl by rezignovat". Při takovém postoji by každý musel rezignovat v okamžiku jmenování, protože nelze prosadit vše pozitivní a zabránit všemu negativnímu. Paradoxem ovšem je, že v takovém případě by sice odešel ten/ta, kdo "nedokázal škodám a nesprávným rozhodnutím zabránit", ale ti, kteří způsobili škodu a prosadili nesprávné rozhodnutí, zůstávají. A ti, kteří zůstávají, aby nekompetentně nebo kompetentně (odborně), ale společensky škodlivě rozhodovali dál, jsou veřejností vnímáni jako úspěšní. Ke kořenům problémů se téměř nikdy nikdo nevrací a kdo vydrží škodit nejdéle, je vnímán jako politická stálice. Pokud se umí příjemně usmívat, může být i velice populární. Kdo by se zabýval miliardovými nebo morálními škodami?

Ministerské blaho

Pro správné pochopení následující argumentace pokládám za nevyhnutelné vložit následující odstavec. Občanská veřejnost se zřejmě domnívá, že ministerská funkce je nejvyšší blaho, po jakém lze toužit, a jestliže o ni přijdou, nezadržitelně zahořknou a po zbytek života se užírají. Tato představa vyplývá z naprosté nevědomosti, co tato funkce obnáší...

Po stručném výčtu ministerských "radostí" průměrný zaměstnanec okamžitě poukáže na vysoký ministerský plat. Ovšem naprostá většina reálných kandidátů na ministerskou funkci má již před jmenováním vysoký příjem a někteří kandidáti funkci odmítají kvůli hrozícímu poklesu příjmu a riziku, že se nebudou moci vrátit k původnímu méně rizikovému a mnohem příjemnějšímu postavení.

Jenže pro občany těžko představitelnou zátěž podstupují ministři dobrovolně. Motivy jsou složité, různé a sotva finanční. Asi by to stálo za samostatný rozbor. Uvedu záměrně odtažitou analogii. Horolezci podstupují značnou fyzickou námahu, padá na ně kamení a teče voda, hrozí jim zřícení a laviny a přece lezou vzhůru. Mají zřejmě silné motivy. Ti, kteří jim závidí pohled z vrcholu (mnohdy do mlhy), by tam nejspíše sami nelezli a hlavně nevylezli.

Pár dní po mé rezignaci na funkci ministra se mě otázala jistá novinářka, jak to snáším, že už nejsem ministrem. Otázku jsem zprvu nepochopil a chvíli mi trvalo než jsem se vcítil do jejího myšlení. Odpověděl jsem: "V ten den, kdy jsem rezignoval, jsme si doma s manželkou otevřeli sekt." Hleděla nechápavě. Tolik na vysvětlení, proč jsem nikdy necítil žádnou hořkost z toho, že nejsem ministr, jen znechucení z toho, kdo a proč zabránil potřebným změnám ve zdravotnictví, které jsem prosazoval.

K čemu je teď platné, že se to dozvídáme ?

Paní Seibertová dále soudí: "Každý ministr by měl mít tak velkou osobní statečnost, aby pokud ví, že se dějí věci tak špatné, o kterých pan David teď píše a on je změnit, či zastavit nedokáže, měl by o nich informovat veřejnost a odporoučet se. Jistě, jeho kariéra v politické straně by byla ohrožena, ne-li na nějaký čas zničena, ale zachoval by si tvář a získal by důvěru mnoha potencionálních dalších voličů. Vím, že to vůbec není jednoduché, ale mělo by to smysl. K čemu je teď platné, že se to dozvídáme ?"

Nechť se autorka znovu zamyslí nad svými doporučeními. Především jsou nerealizovatelná. Nelze totiž informovat veřejnost. Za prvé není kudy. Média nemají nejmenší zájem zprostředkovávat taková sdělení. Ostatně proč by měli novináři chápat to, co nechápal premiér, 1. vicepremiér ani ministr vnitra, který reformu veřejné správy bezhlavě prosazoval?

Proč by měli novináři rozpoznat jako důležité to, co nechápali poslanci? A veřejnost? Ta není ve své většině připravena chápat důsledky reformy ani dnes, kdy už zřetelně nastaly. Koho, jak a proč jsem tedy měl informovat? Kdo by to pochopil? Všichni by takovou snahu asi pochopili podobně, jako by to zřejmě chápala i paní Seibertová: "Ten David má vztek, že už není ministr a tak kolem sebe vztekle kope a mlátí dveřmi." Toť vše. Nikdo by to nepochopil jako snahu varovat veřejnost před hrozícími důsledky fakticky neodvratných procesů... Média, která tehdy věnovala tolik prostoru a úsilí na moji mediální popravu by samozřejmě nevěnovala řádek ani vteřinu na moji rehabilitaci. Mluvit jsem mohl jen v nesestříhaných živých vysíláních pokud mi to moderátoři umožnili, tedy v Moravcově a pak Šímově pořadu ve Frekvenci 1 a v Kotli Michaely Jílkové. Ani tam není možné nic složitého vysvětlovat. K informování veřejnosti prostě nemohlo dojít. A veřejnost ani nevěděla, že není informována nebo, že by o něčem být informována být mohla. Proto se nemohla tázat a nemohlo jí být odpovězeno.

Odporoučet se? Paní Seibertová asi soudí, že by mě nahradil někdo, kdo by prosadil, co je třeba. To rozhodně nehrozilo. Byl jsem poslancem. Byl bych vnímán jako někdo, kdo dává přednost pěti minutám pochybné hérostratovské slávy před "úspěchem" celku. Tvář bych si nezachoval, ale naopak, byl by mi připisován zcela jiný motiv, než si po letech myslí paní Seibertová. Smysl by to nemělo žádný. "Potenciální voliči" by mohli zůstat jen potencionálními, neboť bych samozřejmě nebyl na žádnou kandidátní listinu nominován.

A k čemu je teď platné, že se to dozvídáme? Právě teď je to platné, protože to aspoň někteří vyspělejší čtenáři náročnějšího média mohou pochopit. Je to důležité, protože analogické situace vznikají a budou vznikat. Je to důležité, aby aspoň část veřejnosti rozuměla zcela ojedinělým zasvěceným zprávám a komentářům.

Jak nakonec autorka skepticky uvádí: ".A snad se jako občané vzpamatujeme a začneme dávat na běh věcí větší pozor, abychom potom nemuseli jen žasnout."

Bohužel nic nesvědčí pro nějaké vzpamatování občanů.

Letos v červnu jsem byl ve Francii a sledoval francouzské vnitropolitické události z blízkosti tamních socialistů. Francouzi jsou velmi vzpamatovaní. Co se asi musí stát, aby se vzpamatovali i Češi a nenadávali jen v kuchyni, šatně a hospodě?

Rezignovat předem

Domyšleno do důsledků, měl jsem rezignovat předem. Důvody mojí možné preventivní rezignace jsou jasné. Zásadní chybou bylo předložení "koncepce zdravotnictví" ještě před nástupem do funkce. Takové chyby se nikdo přede mnou ani po mně nedopustil. Ještě před nástupem do funkce jsem totiž programem vyprovokoval mediální kampaň, která byla samozřejmě zcela nevěcná, nálepkovací. Nenarazil jsem ani na jednu konkrétní věcnou připomínku. Za druhé, jsem byl jen řadovým členem strany a moji četní nepříznivci (ze známějších např. Gross, Špidla, Buzková) činili předem řadu kroků z nichž jsem samozřejmě rozpoznal, že mě nebudou podporovat, ale právě naopak.

Veřejnost ovšem netuší, jaké vztahy běžně panují ve "vysoké politice". I to by stálo za samostatný rozbor. Miliardové ekonomické a miliónové osobní zájmy způsobují, že vysokými politiky se stávají ti, kteří maximalizují svůj vliv. Proto "vysocí" politici obvykle nemají přátele, ale pouze dočasné spojence a odpůrce. Zatímco laskavý čtenář kolem sebe běžně toleruje odpůrce a konkurenty (nemluvě o jedincích k nímž má lhostejný vztah), politik se může stát "vysokým" nejspíše za podmínky, že své okolí "vyčistí" ode všech, kteří nejsou jeho spojenci a nejraději ovšem jeho vlastní neškodní nohsledové. Miloš Zeman udělal při sestavování své první vlády "chybu", když do ministerských funkcí prosazoval mnohé jednotlivce jen proto, že je pokládal za odborně kompetentní.

Nejlepším kandidátem na rezignaci jsem byl ze souběhu příčin. Specifická vlastnost zdravotnictví - největší míra dobře manipulovatelných zdrojů společně s mojí nepříslušností k Zemanovým oponentům, společně s neochotou k rozdělování zdrojů podle váhy jednotlivých lobby, ze mě učinila optimální terč pro bourání Zemanovy vlády s cílem doplnit ji na klíčových místech vlivnými politiky bez odborných znalostí a zkušeností.

Rezignací jsem pak uvolnil místo profesoru Fišerovi (ve skutečnosti jeho náměstku Pohankovi), na kterého bylo sice spolehnutí, že nic nevymyslí, ale také, že bude poslouchat. Ten nerezignoval a škodil až do voleb. (Pokud toto hodnocení někoho popuzuje, ať se laskavě podívá například na to, kdy vznikl ve zdravotnictví obrovský příjmům nepřiměřený růst výdajů, případně na další významné ukazatele.)

Za svůj hlavní cíl jsem pokládal přípravu základních zdravotnických zákonů. V době, kdy jsem s ohledem na vnitrostranickou situaci rezignoval byly 4 poslední v připomínkovém řízení. Je pravda, že mi ke škodě zdravotnického systému mnohé zákony v PS neprošly. Žádné věcné připomínky jsem nedostal, dokonce ani pozměňovací návrhy.

Podstatu jevu vystihl zcela veřejně při své příslovečné prostoduchosti poslanec Chytka (ODS): "Budu hlasovat proti předloženému návrhu proto, že ho předkládá ministr David.", (možno ověřit na www.psp.cz). Tytéž zákony po mojí rezignaci prakticky beze změn hladce prošly. Ovšem žádné jiné krom zákona o transplantacích (měl být původně součástí zákona o zdravotní péči, který nebyl dodnes přijat). V jeho důsledku každý rok umírají zbytečně desítky nemocných, protože není dostatek vhodných orgánů pro transplantaci (koho to zajímá?).

Některé potřebné zdravotnické zákony, které po mém odchodu ministr Špidla nechal stáhnout z připomínkového řízení a zrušit, nebyly dodnes předloženy. Moje ministerská exekutivní rozhodnutí, která měla vést k zefektivnění systému, byla po mé rezignaci okamžitě zrušena, pokud byla v kompetenci mých následovníků (likvidace některých parazitních organizací, systém kontroly hospodaření, systém zprůhlednění výběrových řízení, jednací řád lékové kategorizační komise atd.). Exekutivní rozhodnutí, která jsem prosadil ve vládě, ovšem pozitivně zapůsobila (vyhlášky o cenách a o limitaci režijních nákladů pojišťoven), i když některá byla vynucena okolnostmi (vyhlášky o úhradách) a byla tedy dobrá jen relativně. Tato fakta jsou ověřitelná na statistických ukazatelích z té doby. Při porovnání toho, čeho bylo třeba dosáhnout a čeho jsem dosáhl, jsem byl neúspěšný.

Při porovnání dosažitelných cílů a dosažených cílů jsem byl dost úspěšný. Velké škody v krátké době napáchal bezprostředně po mně jdoucí ministr Špidla. Ministr Fišer se o řešení problémů nepokoušel, vytvářel nové. Součková a Kubinyi projevili chaotickou snahu něco nějak řešit, ministryně Součková se dokonce nebála některých významných lobby, bohužel ani oni systému správně nerozuměli.

Byl i další důvod, proč rezignovat dříve, než jsem funkci ministra přijal. Vždyť vláda mohla být buď menšinová, nebo (jako ta současná) pravolevá. Se vznikem opoziční smlouvy bylo zřejmé, že koncept efektivního zdravotnictví bez dodatečných zdrojů straničtí vyjednavači "prodali".

Po dodatku k opoziční smlouvě, v níž se ČSSD zavazovala, že se "nezvýší úloha státu ve zdravotnictví", což při totální pasivitě obyvatelstva neznamená nic jiného, než nepřípustnost jakékoliv kontroly a uplatnění nástrojů zajišťujících efektivnost systému bez růstu výdajů a poklesu kvality.

Byl jsem sice ministrem, ale jen řadovým členem ČSSD. Nikdo z vedení strany se mnou o připravovaných smluvně opozičních ujednáních nechtěl jednat. Vedení ČSSD vyměnilo "programové priority" za přežití funkcionářů v co nejvyšších funkcích a za zatlačení premiéra Zemana do zcela beznadějné defenzívy. "Nový styl" výměny programu za koryta zvítězil.

Je dobře vědět, že po mém odchodu a jarní rekonstrukci vlády v roce 2000 již bylo politické rozhodování v této zemi téměř zcela v rukou dnešní vládní koalice, i když se mohlo zdát, že společně vládnou strany "opoziční smlouvy".

Je docela možné, že jsem nepochopil dobu. Veřejnost je zcela neinformovaná a moje přesvědčení, že smyslem zdravotnického systému je poskytovat co nejefektivněji zdravotní péči, je již zcela přežilé. Je docela možné, že definitivně zvítězila představa, že smyslem poskytování zdravotní péče je maximální zisk všech, kteří z poskytování služeb a zboží ve zdravotnictví profitují a samozřejmě chtějí profitovat více.

Kompas nebo radar?

Politika je umění možného. Existují ovšem dva typy politiků. Ti první chtějí dosáhnout cíle, ti druzí přežít a vytrvat. David Riesman (Osamělý dav, 1950) ty první nazval "politici s kompasem" (sledují cíl a snaží se překonávat překážky), těm druhým "politici s radarem" (hledají problémy, aby se jim vyhnuli). Ti první možná něco dokáží, možná dopadnou špatně, ti druzí přežijí mnohem déle. Těch prvních ubývá, druhých silně přibývá. Podle mého názoru je to proto, že politici s kompasem už nemohou počítat s podporou veřejnosti, která se ani nedozví o co se bojuje nebo o co by se bojovat mělo. Politici s radarem mohou získat podporu médií za peníze bohatých a vlivných zájmových skupin, které prosazují proti veřejnému zájmu zájem svůj.

Jestliže podle paní Seibertové má politik, který více nebo méně o něco usiluje, odstoupit možná při prvním neúspěchu, pak vlastně podporuje politika, který má radar. Nemá cíl a proto ho nemine. Rezignovat nemusí. Přežívá a vítězí. Asi to tak musí být.

                 
Obsah vydání       20. 8. 2004
20. 8. 2004 Obrodný proces v Semilech Ludvík  Vaculík
20. 8. 2004 A tyhle si vemte s sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné
20. 8. 2004 Dva tisíce slov
21. 8. 2004 Ukradená normalizace Milan  Krejčiřík
21. 8. 2004 Českoamerická televize o invazi z roku 1968
21. 8. 2004 Výstava o Pražském jaru 1968 a o srpnové invazi na Michigan University
20. 8. 2004 Pražské jaro 1968 z pohledu dnešního třicátníka Boris  Cvek
22. 8. 2004 Programové prohlášení vlády České republiky - definitivní text
22. 8. 2004 Ukraden Munchův obraz Výkřik
21. 8. 2004 Al-Sadr stále kontroluje svatyni
20. 8. 2004 Soud pustil z vazby "pořadatele" CzechTeku Štěpán  Kotrba
20. 8. 2004 Šíitští bojovníci "opustili svatyni imáma Aliho"
20. 8. 2004 Zkreslený pohled Borise Cveka na osmašedesátý rok je alarmující Jan  Čulík
20. 8. 2004 Pavel Přibyl odstoupil - jeden jeho policista zaútočil na civilistu
20. 8. 2004 Lékaři ve vězení Abu Ghraib věděli o mučení vězňů
20. 8. 2004 Kdy rezignovat? Ivan  David
20. 8. 2004 O krizi, která krizí nebyla Oskar  Krejčí
20. 8. 2004 Al-Sadr "předá mešitu"
19. 8. 2004 Koalice se shodla na definitivním znění programového prohlášení
19. 8. 2004 Programové prohlášení vlády - poslední verze před jednáním K9
20. 8. 2004 Británie: Matka devatenáctiletého vojáka, usmrceného v Iráku, řekla zástupci premiéra, že kecá nesmysly
19. 8. 2004 Irácký premiér dává al-Sadrovi "poslední šanci"
20. 8. 2004 Američtí reportéři pokutováni, protože odmítli identifikovat své zdroje
20. 8. 2004 V Maďarsku odstoupil premiér
20. 8. 2004 Vědci přenesli hmotné vlastnosti fotonů
20. 8. 2004 Kdo jinému jámu kopá - tak se z lesa ozývá... Jan  Sýkora
20. 8. 2004 Chcete umřít doma? Věnujte se nyní svým dětem! Jan  Paul
20. 8. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 12. a 13. srpna 2004
20. 8. 2004 Kdo si hraje, občas zazlobí aneb (nucený) výsek reality Ivanem Brezinou Karel  Dolejší
20. 8. 2004 Benešovy dekrety potvrzuje Charta OSN Jiří  Šoler
20. 8. 2004 Ta hezká čtyři minus.....aneb Marečku, podejte mi strukturalismus Jaroslav  Pour
20. 8. 2004 Radikálně levicový neznamená nutně komunistický Štěpán  Kotrba
19. 8. 2004 Kotrba se diví, jako se divili Slánský a Dubček Radko  Kubičko
20. 8. 2004 Co chtějí netvoři Sergej  Chelemendik
19. 8. 2004 Společenství Romů na Moravě Pavel  Pečínka
19. 8. 2004 České silnice jako hřbitovy Jan  Čulík
19. 8. 2004 Kauza Přibyl: Tak nám zase zahájili mediální kampaň, paní Müllerová Jan  Čulík
19. 8. 2004 Skandální cynismus Stanislava Grosse Martin  Mařák
19. 8. 2004 Mohl by se velitel roty SS stát šéfem Úřadu vlády?
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
19. 8. 2004 Laciná masáž nápodoby Václav  Dušek
18. 8. 2004 Utíkej, Viktore, utíkej! Jan  Sýkora
19. 8. 2004 ...a teď tu o červené Karkulce, prosím! Ivan  Brezina
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
7. 8. 2004 Hospodaření OSBL za červenec 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Pád vlády Vladimíra Špidly RSS 2.0      Historie >
20. 8. 2004 Kdy rezignovat? Ivan  David
20. 8. 2004 O krizi, která krizí nebyla Oskar  Krejčí
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
19. 8. 2004 Programové prohlášení vlády - poslední verze před jednáním K9   
12. 8. 2004 Proč hlasovat pro vládu Ivan  David
9. 8. 2004 David píše Pehemu: Prostředky, které chcete použít proti jinak smýšlejícím nejsou demokratické   
6. 8. 2004 Jistě, pane premiére... Zdeněk  Šulc
6. 8. 2004 Programové prohlášení vlády České republiky   
2. 8. 2004 Není otázka jako otázka Štěpán  Kotrba
31. 7. 2004 Gross: Varianta vlády, která je možná, i když není žádným zázrakem Štěpán  Kotrba
30. 7. 2004 Demise premiéra znamená demisi celé vlády Jan  Kudrna
30. 7. 2004 Dvojí "poučení z krizového vývoje" Miloš  Dokulil
30. 7. 2004 Viktorie, zasloužil si.....? Jaroslav  Doležal
30. 7. 2004 Nepřehnal Gross svou vyjednávací "pružnost"? Miloš  Dokulil
29. 7. 2004 Bytová politika jako test nové koaliční vlády Jaromír  Císař

Vláda Stanislava Grosse a politika ČSSD RSS 2.0      Historie >
22. 8. 2004 Programové prohlášení vlády České republiky - definitivní text   
20. 8. 2004 Kdy rezignovat? Ivan  David
20. 8. 2004 O krizi, která krizí nebyla Oskar  Krejčí
20. 8. 2004 Pavel Přibyl odstoupil - jeden jeho policista zaútočil na civilistu   
19. 8. 2004 Kauza Přibyl: Tak nám zase zahájili mediální kampaň, paní Müllerová Jan  Čulík
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
19. 8. 2004 Skandální cynismus Stanislava Grosse Martin  Mařák
19. 8. 2004 Mohl by se velitel roty SS stát šéfem Úřadu vlády?   
19. 8. 2004 Programové prohlášení vlády - poslední verze před jednáním K9   
19. 8. 2004 Koalice se shodla na definitivním znění programového prohlášení   
13. 8. 2004 Boj, typický pro opozici Ivan  David
13. 8. 2004 Petice: žádáme odchod Stanislava Grosse z politiky   
12. 8. 2004 Proč hlasovat pro vládu Ivan  David
10. 8. 2004 Svatý Grál, aneb "Ano pane premiére" Jaroslav  Pour
10. 8. 2004 "Je Czechtek opravdu to nejdůležitější?" Jan  Čulík