Z jakého záhadného důvodu se přerušila tvůrčí dráha řady předúnorových filmařů a proč se o dvacet let později situace opakovala? Talentovaný Pavel Juráček zůstal u jediného celovečerního filmu Případ pro začínajícího kata. Socialistická vlast tolik investovala do jeho vzdělání a on, nevděčník, místo aby jí to vracel v podobě svých děl, začne trucovat, neváží si vymožeností a raději se fláká.

Mezi režimy, které nejvydatněji podporovaly rozvoj kinematografie, bylo nacistické Německo a Sovětský svaz. Hitler, stejně jako Goebbels, byli vášnivými obdivovateli filmu a nechávali si přivážet ze zahraničí hollywoodské novinky. Úkolem německých filmů té doby bylo zabavit válkou unavené obyvatelstvo. Jednalo se často o komedie či muzikály, které nebyly prvoplánově fašistické a antisemitské, mnohé byly slušně řemeslně zhotovené a v mezích možného i "umělecké". Česká televize nedávno například uvedla německý dokumentární film o snaze Goebbelse vytvořit nacistickou protiváhu kreslených filmů studia W. Disneye. I zde měly přednost ryze zábavné filmy před filmy zjevně propagandistickými.

Stejně tak Stalin byl nadšeným filmovým fanouškem, systematicky podporoval rozvoj kin a výrobu filmů. Přikládal jim výjimečnou důležitost jako nástroj propagandy, a tak nebylo divu, že v letech před druhou světovou válkou sovětská studia ročně vyprodukovala přes sto filmů. Tvůrci tvořili, až se z nich kouřilo, a na jejich výrobu neměl nejmenší vliv hladomor na Ukrajině či milióny popravených ve stranických čistkách. Filmy ukazovaly mužné stachanovce, hrdinné kolchozníky bojující proti kulakům -- a na zobrazení reálného života jim tak nějak nezbyl čas.

Kdo si na ty filmy dnes vzpomene? Komu scházejí? Byli režiséři německých a sovětských filmů té doby trpícími umělci, kteří za cenu bolestných kompromisů využívali každou skulinku k tomu, aby natočili autentické umělecké dílo, nebo byli řemeslníky, kteří si pragmaticky spočítali, že s kamerou ve studiu je jim líp než s puškou na frontě nebo s krompáčem na Sibiři? Mohla obrovská podpora filmu od totalitních režimů jakýmkoli způsobem legitimizovat jejich nehumánní podstatu, i když vedlejším produktem mohly být i filmy s formálně uměleckými ambicemi?

A jak to vypadalo v Československu? Pravda je taková -- po celou dobu komunistické vlády zde existovala cenzura. Výjimkou byla léta 1968-1969, kdy bylo ovšem velice těžké pracovat z důvodu sovětské okupace. Někdy se sevření cenzury uvolnilo, jako v druhé polovině 60. a 80. let, a pak se pracovalo lépe a radostněji -- ovšem stále v duchu omezeného pokroku v mezích zákona. Ano, do filmu se mohutně investovalo, ale jaká byla kritéria? Tím rozhodujícím byla v očích diktatury politická loajalita a výchova v duchu komunistické ideologie. Pěstovala se konformita, ti přečnívající a nezařaditelní se mocenskými prostředky formovali do náležitého útvaru. Ostatně, máloco bylo tak vzdálené jako KSČ a moderní umění. Už z důvodu vzdělání jejího vedení a stárnutí mužů v jeho čele. Například průměrem televizní kultury byly pořady typu Sejdeme se na Vlachovce, jeho vrcholem pak Televarieté. Umělecké hodnoty nebyly pro KSČ podstatné. Z pohledu systému se jednalo o odpad. Někdy dokonce nežádoucí a potenciálně nebezpečný, takže dílo putovalo do trezoru. Jistě, po celou dobu socialistického Československa vznikaly kvalitní filmy, dokonce i v době největšího útlaku a úpadku československého filmu. Byly ale výsledkem talentu svých tvůrců, jejich umění, odvahy a houževnatosti. Někdy i výsledkem odvahy odpovědných redaktorů, kteří zaštítěním takového díla riskovali často i pracovní existenci. Peníze investované do kinematografie byly ostatně součástí národního důchodu -- svojí prací tedy české filmy podpořili všichni občané, nejen členové KSČ. Česká kinematografie tedy KSČ či SSM nedluží nic. Kdyby naopak někdo vystavil komunistům účet za ty desítky let zákazů, nekompetentních zásahů a ponižování tvůrců, byl by to seznam neobyčejně dlouhý a bolestný. Vůbec není náhodou, že to byli právě umělci, kteří tak nadšeně podpořili listopadovou revoluci v roce 1989.

Za reálného socialismu mnozí tvůrci unikali z ideologického sevření k tvorbě filmů pro děti a mládež. Přiznali se k tomu například Herz, Smyczek a mnozí další. Z jejich pohledu to bylo nouzové a logické řešení, které vedlo k tomu, že právě v oblasti dětského filmu jsme po dlouhá léta sklízeli úspěchy. Podobný jev je ostatně znám i z jiných autoritářských či ideologicky vyhraněných společností -- například z Íránu. Tamní režiséři naráží ve všech oblastech života na tvrdou náboženskou cenzuru, a tak se raději zaměřují na dětská - z pohledu režimu okrajová -- témata. Jistě by se našli tvůrci, kteří s nostalgií vzpomínají na reálný socialismus jako na dobu, kdy si strana a vláda objednávala jejich monumentální plátna, pomníky či budovatelské filmy, a jsou ochotni tvrdit, že jejich úhel pohledu se dokonale shodoval s tím oficiálně povoleným. Nemohu se ale zbavit dojmu, že jejich svoboda se nápadně blížila svobodě našeho učitele strojírenství, který kdysi na střední škole prohlásil: "Mám velice šťastné a stabilní manželství, opravdu mi nic neschází. Manželka si dělá, co chce a já si taky dělám, co ona chce...."

Jiří Trnka, vynikající tvůrce animovaných filmů, si na nepřízeň režimu stěžovat nemohl. Měl zdánlivě vše, co ke své práci potřeboval -- studio, tým spolupracovníků i finanční podporu. Nepůsobil ani v oblasti, kde by vliv vládní ideologie mohl být příliš silný. Přesto právě on natočil vynikající, velice temný snímek Ruka. Je to příběh klauna, který vyrábí květináče a sní o tom, jak v nich vypěstuje růže. Objeví se ale ruka, která chválí, trestá, povzbuzuje a postupně si ho zcela podmaní. Ze strachu před ní nakonec klaun umírá. Jedná se možná o nejlepší český animovaný film. Tato alegorie na téma střetnutí umělce se státní mocí putovala okamžitě do trezoru a Trnka od kamery. Umíral značně zahořklý a nejsem si jist, jestli dostatečně ocenil podporu, kterou mu socialistická kinematografie poskytla.

Pokud hledáme nějaký specifický příspěvek komunismu české kultuře, pak by jím snad mohly být kulturní domy, které nechali komunisté postavit v každé větší vesnici. Svojí megalománií, unifikovaným stavebním slohem a oficialitou přesně odpovídaly duchu doby a tomu, co si komunisté představovali pod pojmem kulturní rozkvět. Nejsem si jistý, jestli s tím členové mnohých zastupitelstev, která zoufale hledají pro tyto paláce kultury uplatnění, souhlasí. Například ve 23-tisícovém Žďáře nad Sázavou stojí kulturní dům se sálem o kapacitě, tuším, 1250 míst, nemluvě o desítkách různých salónků a zasedaček. Pamatuji si Rakušana, který uvedl, že podobný kulturní stánek by se hodil tak do Vídně. To samé platí pro venkov. Zatímco dříve stačila vesnici k představením ochotníků a tancovačkám hospoda, dnes musí živit nenasytné betonové monstrum.

Na další příspěvek KSČ české kultuře vzpomínám opravdu marně -- pokud jím nemají být některé pasáže z poučení z krizového vývoje, podpisy umělců na Antichartě a nespočet budovatelských filmů a seriálů, na které se práší v archívech. Pravda je, že čeští filmaři dnes čelí vážným finančním problémům, ale to zpětně reálnému socialismu legitimitu nedává. Naopak je to důvodem ke kritice stávajících politických elit, které ve vzácné shodě odprava doleva už řadu let selhávají tam, kde měly dávno pomoci a v čem už dávno mají jiné země jasno -- ale to by bylo na jiné povídání...