Cílovou zemí výběrového sedmdesátičlenného multi-etnického souboru malých jihoafrických zpěváků a muzikantů bylo Maďarsko. Jejich vystoupení v Poděbradech lze chápat i jako adaptaci na středoevropské poměry, ostrou generálku na sborovou mezinárodní soutěž Bely Bartóka.

Slavný skladatel-exulant vytvořil nadnárodní hudební styl s odvážnou harmonií, s nepravidelnou i motorickou rytmikou a atonálními plochami. Tyto znaky mělo nápadité aranžmá celého dvouhodinového repertoáru zpívaného v jazycích Xhosa, Sotho, afrikánštině i angličtině. Ve dvou zcela dramaturgicky i choreograficky odlišných částech děti ve věku od 10 do 14 let zpívaly čistě, s mimořádným smyslem pro plastický a kompaktní zvuk, radostně a hravě. Se spontánní muzikálností absolutních "sluchařů", s udivujícím zvládnutím sborového dýchání, se mladí umělci svým bravurním výrazem i fyzickým pohybem v originálních aranžmá a choreografii ubírali širokým hudebním terénem.

Nenapodobitelné zde byly témbry černých chlapců, které v brumendech přecházely technicky bravurně a bez jakékoliv intonační lability v otevřené vokály. Zážitkem byly nádherně klenuté kantilénové oblouky a rezonující hloubky druhých altů, blížící až basům, čtyřhlasy a cappella celého smíšeného sboru s nadzpěvy. Udivující byly přechody, dynamika, barva a žánrový rejstřík.. Krásné byly legatizované pasáže pomalých skladeb s plynulou modulací, které vyúsťovaly do uvolněné tonality v afrických lidových milostných, pracovních, tanečních, a velkoměstských písních- příbězích. Sóla na bicí korespondovala s nápaditými interpretacemi klasiky v první části koncertu.

Je zde zatím neobvyklé, když se potkáme s tak harmonickou, noblesní, integrovanou multi-etnickou kulturou. Nejen v hudbě, ve zpěvu a v tancích, ale i v neformálním přátelském kontaktu s posluchači, od prvních taktů a netradičních rozestoupení zpěváků v sále, tu bylo zřejmé, že jde i o umělecky a lidsky spolupracující soubor a že program nelže, když se sbor označil sám slovem vynikající. Sebevědomí bylo vyváženo i pokorou a zbožností. To se o ostatních sborech a ansámblech z ostrovní Anglie, kde převládal, až na dvě-tři výjimky, průměr až podprůměr, ba i neumětelství, už říci bohužel nedalo.

Bylo to uzrálé životní ovoce sbormistra Hendrika D. Loock i jeho paní, kteří sbor vedou víc jak 30 let.

Užaslé a okouzlené české publikum Jihoafričany odměnilo dlouhými ovacemi. Je úsměvné, a taky štěstí, že stará dobrá Anglie nám tu byla presentována takto trochu sebe-ironicky a nostalgicky široce.