19. 8. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 8. 2004

My s nimi vyběhneme 10.

Terminátoři národů

Jeden ze smyslů této knihy je ukázat nebezpečnou zvrácenost lidské podstaty, které se oni sveřepě drží, ponechávajíce nám, našim bratrům i sobě samým čím dál, tím menší šanci užít si na naší přelidněné planetě ještě alespoň tisíc roků.

Tato zvrácenost spočívá v tom, že oni chtějí zabíjet všechny po pořádku, ale odmítají být sami zabití. Chtějí zabíjet bezpečně, komfortně, tak jako u sebe v kině anebo před televizorem -- z jedné strany popcorn, z druhé pak kola. A ovládač v ruce, stačí pouze stlačit knoflík.

Toto je desátá kapitola kontroverzní knihy ruského autora žijícího v Bratislavě Sergeje Chelemendika s názvem "My objebiem ich", kterou uvádíme na pokračování.

Zdá se, že dokonce odmítají umírat vůbec. Jenomže to budou muset všechny ostatní přeměnit na své dárce orgánů, na jakýsi neustále se obnovující sklad živých orgánů a tkanin. Opotřebovala se játra, tak se vezmou od dárce a vymění. Přirozeně, dárce bez jater nebude dlouho naživu, a proto mu logicky odeberou všechno, co bude možné. Celého jej rozeberou na součástky. Siluety těchto líhní, kde se lidé budou pěstovat na součástky, se již teď zřetelně objevují na horizontě. Ale i této krásné budoucnosti je třeba se nejprve dožít.

Sami sebe vyhlásili za šerify, soudce a katy v jedné osobě, za terminátory národů s právem zabíjet a se zárukou beztrestné realizace tohoto práva. Taková "licence to kill" (licence na vraždění), která se vztahuje na všechny. Stáda J. Bondů -- všichni s dokonale rovnými zuby, všichni se zářivými úsměvy.

Začátkem devadesátých let, krátce po jejich Pouštní bouřce, jsem viděl dokumentární film jistého Francouze, ve kterém jejich generál čtvrt hodiny duchaplně vyprávěl, že život jednoho jejich vojáka stojí za víc než životy jednoho tisíce Arabů.

Mluvilo se o tom v souvislosti s předvedením speciálního tanku-buldozeru, který objevili, aby mohli bojovat s Araby, již se skrývají v zákopech. Buldozer nejprve zakopává vojáky v zákopech a poté je důkladně zarovnává -- místo toho, aby s nimi vedl přestřelku.

Generál mluvil o tom, jak humánní zbraň je tento nový buldozer, jak chrání život jejich vojáků. "Nedochází ke kontaktu s nepřítelem, jednoduše jej hned zakopáváme".

Když se autor filmu zajímal, jak se cítí ti, kteří jsou zakopáváni za živa, generál celou záležitost dobrodušně objasnil: tak či tak je zabijeme, jaký je v tom pro ně rozdíl? A navíc, některé z nich tank zpočátku velkoryse zajede a až potom zakope. Jistě, že ti, kteří budou hned zahrabáni, se budou trápit trochu déle, než kdybychom je jednoduše zastřelili. No, snad je nebudeme ještě vykopávat! Na co jsme potom vymysleli takový skvělý buldozer? To jim patří, proč lezli do zákopů, jak se mohli opovážit s námi bojovat! Měli se vzdát.

Oni nesnesou žádné ztráty na vlastních. Už jen rozhovory o těchto ztrátách je přivádějí k depresi. Dokonce i to, že Irák se bezpečně a pohodlně proměnil na střelnici pro jejich novou techniku, pochopili jako smrtelnou hrozbu.

"Uvědomuješ si vůbec, že tenkrát byl v ohrožení celý výkvět našeho národa!" zaníceně mi řekl jeden z nich po skončení války v Perském zálivu roce 1990, kde oni přišli o sto lidí a zbombardovali statisíce Arabů. Tedy dodrželi poměr -- tisíc Arabů za jednoho Američana.

"V jakém smyslu ohrožení?" projevil jsem zájem a dovtípil jsem se, že za výkvět národa považuje můj spolubesedník jejich vojáky. "Vy jste se všichni vrhli na osamělého Saddáma a udělali s ním kravál pod přikrývkou. V čem bylo to nebezpečí? Vaši vojáci seděli v klimatizovaných stanech a pili pivo."

"Ale kdyby ta vaše proklatá raketa Skad zasáhla stan, naši chlapci by byli zahynuli!" rozhořčeně namítl, přičemž však pozapomněl na to, že naše proklaté rakety si Saddám šetřil na Izrael.

Když Amíci proměnili Jugoslávii na novou střelnici a ukázalo se, že zvítězit znamená v tomto případě zbombardovat celou krajinu, vyvstala otázka o pozemní operaci. Tenkrát je jejich prezident rozkřičel do celého světa: "Spočítali jsme si, že naše budoucí ztráty nepředstavují méně jak čtyři sta lidí! To je pro nás nepřijatelná cena."

Ten, kdo mu vypočítal pouhých čtyři sta mrtvých v případě pozemní operace proti jugoslávské armádě, byl velký optimista. Ale i čtyři sta se ukázalo nesnesitelně mnoho.

Kdyby tak nám nebo našim čínským bratrům nabídli za cenu ztráty čtyř set vojáků, abychom zprznili ještě nenarozenou evropskou valutu a společně s ní i celou Evropu, a přitom vydělali miliardy zelených nul, kolik sekund by jsme přemýšleli? A o čem?

Američané nemohli bombardovat Jugoslávii podle drážďanského vzoru z roku 1945, to už by bylo příliš škaredé. Evropa přece jenom není Irák. Zatím. Navíc, když začalo bombardování, zbabělé evropské peníze se k nim začaly hrnout tak prudce, že je nestíhali počítat a ukládat. Cíl "high-tech war šou" nad nočním Bělehradem byl takto dosáhnutý. Evropa pustila do gatí ihned po začátku představení, jenže tuto šou bylo třeba nějak ukončit.

Nedávný osvícený demokrat Miloševič se podle jejich jednoduchého schématu změnil na zlého chlapce -- "bad guye". Jako Pokémon. Z Pikača na Čukapi. Pro ně se všichni dříve nebo později stávají "badguyové" -- taková je osnova nového pořádku. "Badguye" je nutné za každou cenu potrestat. Aby potrestali Miloševiče, zaplatili jugoslávským zrádcům. Najít zrádce není těžké, zrádci se najdou vždy a všude, tedy i u nás. Ale ještě více jich bude u nich a tyto časy již klepou na dveře.

Platit jugoslávským zrádcům se Amíkům vůbec nechtělo. Zvykli si za každou hozenou bombu, za každý vzlet letadla překládat peníze z jedné vlastní kapsy do druhé vlastní kapsy. A najednou bylo třeba dát cizím, i když užitečným zrádcům, ale cizím. Trochu si nad tím zalamentovali, ale nakonec dali.

Ostatně, nyní jsou zrádcové až vzácně levní a prostoduší. Za Miloševiče Srbům přislíbili miliardu dolarů. Když ale svoje zboží dostali doporučeně do Haagu, na svůj slib jaksi zapomněli. Lekce pro ty, kdo by v budoucnu chtěli prodávat své miloševiče -- nejprve peníze, jinak ošulí.

Zajímavé jsou ohlasy našich vojáků na to, jak Američané bojují v Kosově. K dispozici tam mají všechno, co potřebují k bojovým akcím: fitka se saunou, čtyřikrát denně stravu, čerstvé ovoce, restaurační výběr jídel, levné bordely. A velmi mnoho té nejmodernější a nejdražší bojové techniky na světě.

Když se však začne střílet, Amíci ze zásady a organizovaně opouštějí svoje posty a schovávají se u sebe na základně, někde mezi fitkem a saunou. Naši vojáci jim kvůli tomu začali říkat "pindosi". Trochu nesrozumitelné slovo, ale hodí se k nim.

Když Albánci, zcela rozběsnění z hojnosti demokracie a bouřlivě narůstajícího obchodu s heroinem, začínají střílet do vzduchu, prostě z nadbytků citů a nábojů, uzemňují je jenom naši vojáci, kteří do vzduchu střílejí neradi.

Svou taktiku moderní války, tedy utíkat před každým nebezpečím na nejdražším tanku na světě s družicovou navigací, naučili Amíci i naše vypasené evropské bratry. Občas je to až komické. Hrstka opilých Albánců na dvou starých fiatech se náhodou ocitla poblíž dislokace německého tankového pluku v Makedonii. Okamžitě byl vyhlášen poplach, pluk se stáhl ze svých pozic, a za mohutné palby a chrlení ohnivých střel se vzdálil padesát kilometrů pod ochranu makedonské policie, která je vyzbrojená pouze pistolemi "makarovkami". Němci urychleně svolali Bundestag a vy stoupili s hrozivým prohlášením: "Jestliže si tito albánští hrdlořezi ještě jednou dovolí strašit náš tankový pluk, odejdeme z Makedonie jednou provždy". Div že v Německu vláda málem nepodala demisi. Celou zemi zachvátila bouřka masové nespokojenosti: přece tam mohli zabít naše chlapce! Snad kvůli tomu tam šli s tanky?

Při pohledu na to všechno se nechce věřit, že dědové těchto chlapců bojovali v zamrzlých zákopech u Stalingradu. A dobře bojovali.

                 
Obsah vydání       19. 8. 2004
19. 8. 2004 Koalice se shodla na definitivním znění programového prohlášení
19. 8. 2004 Programové prohlášení vlády - poslední verze před jednáním K9
19. 8. 2004 Irácký premiér dává al-Sadrovi "poslední šanci"
19. 8. 2004 Útok na svatyni v Nadžafu "již začal"
19. 8. 2004 Laciná masáž nápodoby Václav  Dušek
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
19. 8. 2004 Kauza Přibyl: Tak nám zase zahájili mediální kampaň, paní Müllerová Jan  Čulík
19. 8. 2004 Skandální cynismus Stanislava Grosse Martin  Mařák
19. 8. 2004 Mohl by se velitel roty SS stát šéfem Úřadu vlády?
18. 8. 2004 Utíkej, Viktore, utíkej! Jan  Sýkora
19. 8. 2004 Společenství Romů na Moravě Pavel  Pečínka
19. 8. 2004 Haló noviny nejsou jediné, které potlačují, "co 'nám' škodí" Jan  Čulík
19. 8. 2004 Kotrba se diví, jako se divili Slánský a Dubček Radko  Kubičko
19. 8. 2004 České silnice jako hřbitovy Jan  Čulík
19. 8. 2004 Dva iráčtí vězni usmrceni ve vězení Abu Ghraib
19. 8. 2004 Irácký delegát: "Al Sadr souhlasil, že složí zbraně"
19. 8. 2004 Svět ruské zahraniční politiky Radek  Vogl
19. 8. 2004 MPSV řeklo, co bylo třeba Ivan  Veselý
19. 8. 2004 USA: Více než polovina domácích uživatelů internetu má broadband
19. 8. 2004 Británie: Počet uživatelů broadbandu se za poslední rok zdvojnásobil
19. 8. 2004 ...a teď tu o červené Karkulce, prosím! Ivan  Brezina
19. 8. 2004 Terminátoři národů Sergej  Chelemendik
18. 8. 2004 O třítýdenní okupaci ČT 2 armádami spojeneckých sportovních vojsk Bohumil  Kartous
18. 8. 2004 Václav Havel a Václav Malý protestují proti pronásledování knihovníků na Kubě
19. 8. 2004 Nový weblog o české a středoevropské literatuře v angličtině
18. 8. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 9. - 11. srpna 2004
18. 8. 2004 Pehe a odsuny František  Nepil
18. 8. 2004 Nesmyslné vraždění?
18. 8. 2004 Některé války stojí za to vést
18. 8. 2004 Výběr mezi CocaColou a PepsiColou není výběr - to není demokracie Milan  Rokytka
17. 8. 2004 Evropský soud pro lidská práva: Lustrační zákony jsou diskriminační Ivan  Válek
7. 8. 2004 Hospodaření OSBL za červenec 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Sergej Chelemendik: My ... ich! RSS 2.0      Historie >
19. 8. 2004 Terminátoři národů Sergej  Chelemendik
18. 8. 2004 Vyhlásit mat za státní jazyk Sergej  Chelemendik
17. 8. 2004 Rakušané poznají "našu mať" Sergej  Chelemendik
16. 8. 2004 Smyslná láska v městě Stryj Sergej  Chelemendik
13. 8. 2004 Svátek rusko-německého přátelství v Turecku Sergej  Chelemendik
11. 8. 2004 Pochybné hodnoty ruského autora ze Slovenska Jan  Čulík
11. 8. 2004 Černo-žlutý Frankfurt Sergej  Chelemendik
10. 8. 2004 O naší kletbě Sergej  Chelemendik
9. 8. 2004 Co děláme my -- jim Sergej  Chelemendik
6. 8. 2004 Revitalizovaný model rusko-slovenského Švejka 21. storočia Pavol  Janík
6. 8. 2004 Kdo koho kdy ojebe či ojebal Štěpán  Kotrba
6. 8. 2004 Co udělali oni -- nám Sergej  Chelemendik