NA ZAČÁTKU byla slova o tom, že sociální demokracie by měla po prohře ve volbách do Evropského parlamentu změnit politiku tak, aby se při pří domácích volbách nepropadla zcela. Tuto situaci si někteří vedoucí představitelé ČSSD vyložili jako úkol posílit pozici sociální demokracie ve vládě, aby bylo možné lépe prosazovat program této strany a obnovit tak důvěru veřejnosti. S ohledem na neoblíbenost a slabost pravicové Unie svobody - DEU to v první chvíli znamenalo směřovat k menšinové vládě. Suma sumárum: sociální demokracie chtěla na volební porážce vydělat.

Udělat z porážky vítězství je možné, ale velmi obtížné. Takovýto čin zpravidla vyžaduje udržet si iniciativu a schopnost vnutit soupeřům vlastní pravidla hry. Předolympijský závod o sestavení nové vlády v Česku byl takovýmto Grossovým pokusem. A jak utkání dopadlo? Fotografie v mediích ukazují vítěze - předsedy ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Zvětšenina však nabízí jiný výsledek.

ZLATÁ MEDAILE připadla bezesporu lidovcům. Po odstranění šumů v podobě hašteřivých výroků představitelů koaličních stran, které byly povětšině určeny divákům, dostává uplynulý měsíční zápas podobu běhu. Při zpětném pohledu se ukazuje, že to byl běh po kruhové dráze: cíl byl v místě startu. Výsledkem závodu je staronová trojkoalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU.

Byl to podivný běh. Miroslav Kalousek, který hned na začátku pochopil, o jaký běh půjde, prostě neodstartoval. Zůstal stát a pouze se otáčel, aby sledoval, jak si vedou sociální demokraté. A když pak Gross s rukama nad hlavou doběhl do kýženého cíle, našel tam umívajícího se Kalouska. Někteří sociální demokraté si ze závodu odnesli hořký pocit, že Kalousek při závodu šidil. Není to pravda - hned na začátku řekl, že to není jeho závod. Pouze si počkal, až se k němu ČSSD vrátí. A oni se museli vrátit, neboť taková byla pravidla. Jinak by vládu nesestavili.

Kalousek se v celém utkání projevil nejen jako nejlepší stratég, ale i taktik. Na rozdíl od Grosse svá stanoviska nikdy nedoprovázel emocemi, natož pak vulgarismy, ani jednou nepromluvil tak, aby si zavřel dveře k dalším jednáním či partnerům. Neváhal vyhovět vyjednavačům ČSSD a zůstává otázkou, zda předem věděl, že vstřícnou nabídku nakonec odmítnou. A když už musel alespoň naznačit bojové zaujetí, provedl lidoveckou výměnu na postu místopředsedy vlády. Nikdy po získání funkce předsedy KDU-ČSL nepřenesl vnitrostranický zápas na úroveň vlády a i tentokrát změny ve vládě provedl vůči své straně citlivě.

STŘÍBRNÁ MEDAILE patří unionistům. Jejich úspěch je pozoruhodný: ve volbách do Evropského parlamentu zcela pohořeli a sociální demokraté vyvolali krizi mimo jiné s vědomím, že je spojení s US-DEU oslabuje. I unionisté během měsíce vystřídali místopředsedu vlády a posunuli do této pozice svého nového předsedu. Ten dostal politicky viditelné ministerstvo spravedlnosti. Navíc získali unionisté silový resort ministra obrany.

Když Vladimír Špidla před dvěma lety sestavoval vládu, bylo pro sociální demokraty kategorickou podmínkou, že s unionisty jen bez Karla Kühnla. K nejzajímavějším jevům české politické scény patří mediální klid, který Kühnl udržoval v posledním roce. Jako by cítil, že musí jen otupit rozjitřené sociálnědemokratické city a dočká se. Teď je možné uzavírat sázky, jestli Kühnlovo jmenování vyplaší z Česka švédské gripeny.

Celou vládní krizi se unionisté vezli v zákrytu za lidovci. Do sedla je vysadilo Kalouskovo prohlášení, že nejde o krizi koalice, ale sociální demokracie. Pak už jen Pavel Němec musel doplnit, že Unie svobody-DEU bude buď ve vládě, nebo v opozici - a Gross se většiny v Poslanecké sněmovně nemohl dopočítat. Tedy bez komunistů a ODS, což sám naivně hned na začátku běhu vyloučil a pak se marně snažil svá prohlášení na toto téma rozmělnit.

BRONZOVOU MEDAILI vybojovali sociální demokraté. Rozhodně neprohráli zcela, mají premiéra a většinu ve vládě, ale jsou až třetí. Gross běžel celou trasu velmi snaživě a doběhl do cíle dříve, než se mnozí komentátoři domnívali. Bylo tomu především proto, že panovalo přesvědčení, že jde o maratón. Jenže se ukázalo, že se běží kratší ze středně dlouhých tratí - a tak Gross mohl okruh během závodu zkracovat. V měsíčním běhu především sbíral argumenty, jak přesvědčit vlastní sociálnědemokratické vedení strany, že víc se vyjednat nedalo. Opět zůstává nezodpovězenou otázkou, zda to věděl dopředu. Osobně může být spokojen, neboť premiérem bude, ale při oslabené pozici sociální demokracie.

Paradoxně působí fakt, že ČSSD byla poražena i tam, kde byla silná. To, že se zápas o Ministerstvo zahraničních věcí vedli vlivní poslanci Vladimír Laštůvka a Jan Kavan, mělo za následek, že se pozornost soustředila tímto směrem. Došlo tak nejen k přecenění významu tohoto ministerstva, které ČSSD nemohla získat, ale i k tomu, že Gross potichu vyklidil pozice na Ministerstvu obrany.

Sociálnědemokratický pokřik o tom, že je třeba obsadit vedení resortů, kde tečou peníze, nepůsobil na veřejnost příliš příznivě. Obdobně jako hození přes palubu Pavla Teličky, o jehož kvalitách sociální demokraté ještě nedávno veřejnost přesvědčovali. Ovšem pokud se někteří členové ČSSD domnívají, že toky státních peněz zcela ovládli, pak nejspíš proto, že ve sprintu zapomněli, že předsedou rozpočtového výboru Sněmovny je Miroslav Kalousek.

BĚHEM ZÁVODU zveřejnil Gross první představu o organizačním zefektivnění práce vlády: ministři se vzdají poslaneckých mandátů, aby se mohli plně věnovat resortům. Jedná se o tradiční a líbivé téma, v Grossově podání ovšem nepostrádá originalitu. Především se tento návrh týká jen sociálnědemokratických ministrů - se třemi výjimkami. Tou první je Pavel Dostál, za něhož by nastoupila do poslanecko sněmovny náhradnice, která je pro vedení ČSSD nepřijatelná. Druhou představuje Bohuslav Sobotka, který má být podle nového premiéra "osobně nezávislý". Třetí bude pravděpodobně Zdeněk Škromach, který byl prohlášen za libera a žádná pravidla se na něho nemají vztahovat.

Z Grossových výroků na toto téma se zdá, že tuto zemi čeká vláda, která dokáže říci skutečně cokoli. Zároveň je zřejmé, že ve hře není ani tak efektivnost jako moc a disciplína - když se ministr nemůže vrátit do poslaneckých lavic, musí být snaživě loajální vůči šéfovi, neboť jeho politická živnost je ohrožena.

Zásada, že by ministr neměl být poslancem, nepostrádá logiku. Navrhované pojetí je však poněkud vražedné. Na Slovensku je tento problém ošetřen citlivěji: za poslance, který se stane ministrem, nastupuje po Národní rady náhradník; když ministr o vládní křeslo přijde, získává zpět poslanecký mandát a vrací se do parlamentu.

V jiné situaci jsou lidovci. Ministr Milan Šimonovský je senátor, což je mandát bez náhradníka. Za  dva lidovecké ministry-poslance, Cyrila Svobodu a Libora Ambrozka, by do Sněmovny nastoupili dva unionisté. KDU-ČSL kandidovala v roce 2002 v koalici s Unií svobody-DEU. Struktura kandidátních listin a preferenční hlasování příznivců KDU-ČSL vedly k tomu, že unionisté jsou teď náhradníky. A žádná strana nebude dobrovolně rozmělňovat své zisky. V případě lidovců navíc platí, že to byli oni, kdo navrhli za poslance před dvěma lety bezpartijního Svatopluka Karáska. Ten je dnes místopředsedou US-DEU.

OLYMPIJSKÉ HESLO "Není důležité zvítězit, a zúčastnit se" i ve sportu působí hlavně jako útěcha. V politice neplatí vůbec - tam se hraje o vítězství. Skutečný závod o to, kdo a jak bude vládnout, ale ještě neskončil. Zatím je patrné pouze to, že všechny tři koaliční strany využily sestavování nové vlády ke zohlednění vnitrostranických změn. Upravuje se styl vládnutí. Otázka, zda bude Grossova vláda panovat dva roky, zůstává otevřená, neboť není jasné, zda se mění i obsah vládnutí.

Jestliže v okamžiku, kdy se Špidla stal předsedou ČSSD, bylo možné říci, že po něm nastoupí Gross, dnes není v závěsu Grosse připraven žádný favorit. To je situace, kterou si Gross bude pěstovat. Nelze však zapomínat, že původní zadání pro Grosse bylo složitější - nejen zabránit předčasným; volbám, ale i zvýšit naději na dobré volební výsledky ČSSD.

V této chvíli se nedá říci, zda nový styl vládnutí bude stačit k růstu preferencí sociální demokracie. V případě, že ne, může vést absence programových a kádrových alternativ k prohloubení její krize.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom