Příslušná novela trestního řádu (z. č. 141/1961 Sb.) a některých dalších souvisejících norem, která s minimální a těsnou potřebnou většinou hlasů prošla díky koalici v Poslanecké sněmovně 30.6., uspěla ve čtvrtek těsnou většinou i v Senátu a je nyní na cestě do kanceláře prezidenta republiky. Novela poupravuje a rozšiřuje předávání stíhaných osob mezi ČR a dalším státem a nově zavádí zvláštní institut evropského zatýkacího rozkazu. Ten umožňuje také vydávat občany ČR k trestnímu stíhání do zahraničí a naopak (ovšem za podmínky vzájemnosti). Jde tedy o zásadní průlom do zásady personality práva, neboť občané ČR mohou nyní být posuzováni i cizím právním řádem. K tomuto kroku se ČR zavázala, neboť je podle přístupových smluv povinna respektovat právní akty EU, v tomto případě rámcového rozhodnutí Rady EU o evropském zatýkacím rozkazu.

Přijetí této právní úpravy do právních řádů dalších 5 členských států EU se neobešlo bez zpoždění a ČR je tradičně mezi opozdilci, kteří nestihli "eurozatykač" uzákonit do června tohoto roku. Nyní ovšem hrozí, že úprava nebude v ČR přijata vůbec a pokud ano, může být obratem zrušena Ústavním soudem. Z toho důvodu má již nyní zákon punc nedodělku a pojí se s tím tedy jistá nervozita a politická horečka. Prezident se navíc doposud vyjadřoval tak, že novelu nepodpoří a mohl by ji tedy znovu vrátit do Poslanecké sněmovny. Nová stojedničková koalice by tak měla velmi dobrou příležitost osvědčit svou schopnost, neboť prezidentem vrácený zákon dle čl. 50 Ústavy vyžaduje ke svému znovuschválení většinu všech poslanců. Vzhledem k vytrvalému silnému odporu ze strany ODS a KSČM a strachu z mezinárodní blamáže by pak koalice nemohla nic ponechat náhodě a musela se dostavit v plné síle.

Všechny konkrétní právní důsledky navrhované novely zde není možno v rozumném čase rozebírat, jde totiž o více než 70 nových paragrafů. Co se však týká každého adresáta právního řádu ČR, je fakt, že právní jistota v ČR asi opět utrpí výraznou poskvrnu. Oč jde? Jde o to, že Listina základních práva a svobod obsahuje v čl. 14, odst. 4 zákaz vynuceného opuštění vlasti ve prospěch občanů ČR. Tato formulace se do Listiny dostala zcela záměrně v reakci na běžnou praxi minulého režimu, který se takto svérázně zbavoval svých oponentů. Právě tento konflikt ústavního zákona a obyčejného zákona je předmětem kontroverze poslanců, vedené v několika rovinách.

Předně je třeba připomenout, že vládní návrh novely ústavního zákona o změně LZPS v příslušném článku, který byl podán současně s "eurozatykačem", byl v hlasování sněmovnou zamítnut 2.4.2004. Tímto rozhodnutím se zablokovala možnost přijmout "eurozatykač" bez dalších pochybností o jeho ústavnosti. V legislativním procesu bylo však přesto pokračováno a návrh byl přijat. V případě rozporu obyčejného zákona se zákonem ústavním může tento nesoulad konstatovat Ústavní soud a zákon zrušit. Poslanecký klub ODS prohlašuje, že k tomu podá při první příležitosti iniciativní návrh a tím by mohla být prakticky celá novela obratem smetena. Mezinárodní ostudu a další zdržení si lze jistě velice barvitě představit, ovšem i když iniciativa na zrušení zákona nevyjde od opozičních poslanců, kteří nebudou chtít házet klacky pod nohy vlastní zemi, lze předpokládat, že této možnosti využije první dotčený občan ČR v rámci ústavní stížnosti. Nadto § 377 příslušné novely rovněž počítá s výhradou ústavního pořádku - případný nesoulad s ústavním pořádkem je v takovém případě nuceno zjišťovat i Ministerstvo spravedlnosti...

Všechny spekulace, které budou předcházet stanovisku pléna Ústavního soudu, jsou bohužel irelevantní. Můžeme jen doufat, že se soud přikloní k výkladu, na kterém staví vláda -- že "opuštěním" vlasti se rozumí vyhoštění trvalé, tedy formální i materiální ztráta občanství. To pak není tatáž situace, kdy je občan vydán k trestnímu stíhání. Tak by to zhruba odpovídalo historickému výkladu, který by reagoval na českou historickou zkušenost s komunismem. Ovšem čl. 12, odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech říká: "Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země.", čímž čistě historický výklad naší Listiny poněkud ztěžuje, byť za "svévolné" jistě nelze považovat to, co je na základě zákona(1). To už ale opravdu přesahuje ambice tohoto článku.

Je jasné, že k tomuto vysoce riskantnímu a právně neobratnému způsobu prosazení zákona vedla vládní strany legislativní nouze a tlak ze strany EU i jednotlivých států. Zůstává ovšem ostudou, že se poslanci nedokázali dohodnout na změně ústavního zákona, k čemuž by přirozeně muselo dojít i za konstruktivní podpory opozice. Nesmiřitelný odpor ODS a KSČM v současnosti sice argumentuje vysokým standartem právní jistoty, který nepřipouští rozpor s ústavním pořádkem, zůstává ale faktem, že "eurozatykač" považují především za zbytečný, nepraktický institut a křečovitou reakci na vlnu "protiteroristického" zákonodárství. Jakkoli je možné těmto argumentům souhlasně přikyvovat, je třeba mít na paměti, že ČR již od 1.5.2004 není suverénním sólistou a má vůči EU zcela konkrétní závazky. Naproti tomu argument právní jistoty je třeba brát vážně a takovýmto pochybným způsobem testovat judikaturu Ústavního soudu je nehodné kolektivního zastupitelského orgánu, který měl k řešení těchto politických i praktických otázek legislativy čas několika měsíců!

(1) V této souvislosti je ještě možno poznamenat, že v českém právu dosud není jednoznačně vyřešena otázka přednosti Parlamentem neratifikovaných mezinárodních smluv před zákony podle čl. 10 Ústavy. Je proto důležité, jak se v této věci vyjádří právě Ústavní soud, k čemuž by mohl posloužit právě tento případ. Význam takového rozhodnutí je pro české právo enormní.

Více informací o rozhodnutí Ústavního soudu ZDE