Viděla jste film Goodbye Lenin?
Ještě ne.
Aha, takže to je otázka, kterou vám nemohu dát. Avšak když člověk čte knížku Hrdý Budžes, anebo když vidí divadelní inscenaci, vytvořenou podle té knížky, první, co ho napadne, je rozpor. Byla to děsná doba, ale ta knížka je nostalgická. Protože ta doba vás i vaši hrdinku definovala. Toto jste vy. Hrdinka. Jde o autentickou zkušenost lidství, která existovala v dané době.
Tak do jisté míry je to tak. Samozřejmě, člověk se vlastního dětství nemůže ani nechce vzdát. Je to doba, která je určující pro celý život. Já mám solidní paměť, takže si to pamatuju hodně dobře, až detailně. Mohla jsem s tím docela svobodně zacházet, s těmi vzpomínkami. Ale ta kniha nevznikla jen ze vzpomínek. Já ale ani nevím, že bych to definovala, že můj pohled na tu dobu je mimořádně nostalgický.
V tom smyslu, že ta doba definuje vaši osobnost.
To určitě, chtě nechtě, že ano.
A vy se tím zabýváte, protože musíte.
Ale jinak pro mě, kdybych použila toho Vieweghovo, že Báječná léta pod psa, tak to jednoznačně tedy byla léta pod psa, spíš než Báječná.
Ano, ale v této knížce je strašně zajímavá věc, že dítě to tak nevnímá. Dítě má vlastní svět, ten svět je svým způsobem autentičtější než svět dospělých. Jinak bychom se na to nedívali dvě hodiny. A je pozoruhodný onen kontrast mezi tím, co to dítě vnímá a jaký ten svět dospělých je.
Já bych neřekla, že tyto věci dítě nevnímá. Myslím, že si ty vnější věci, jak dopadají na rodinu, jak se promítají ve škole, dítě uvědomuje a nějakým způsobem na hrdinku ty věci působí a nelíbí se jí to. Ale, samozřejmě, dětství není jen politika a záležitosti dospělých. Je to způsob prožívání v období, kdy je všechno pro vás nové a kouzelné a zajímavé. Je to objevování.
Důležitou roli pro mě jako protějšek všeho ošklivého hrálo divadlo. Rodiče moji i rodiče mé dětské hrdinky pracují v divadle. Tam se ovšem pak odehraje hlavní negativní věc, kdy maminku z toho divadla vyhodí. Tak příběh skončí špatně, ale divadlo je pro mou dětskou hrdinkou něco kouzelného, je to úžasný svět sám pro sebe, který otvírá dveře někam jinam. Druhou krásnou věcí je pro dětskou hrdinku zidealizovaná, vysněná Praha, kde dítě s rodiči nežije. Takže když příběh končí tím, že pro rodiče to dopadá nejhůř, jak může, že odcházejí z divadla a stěhují se takřka z donucení do Prahy a jsou z toho zdrceni, holčička je na vrcholu blaha, protože se jí tím plní sen, který prochází celým jejím příběhem.
Protože podobně jako anglický Adrian Mole má tato dívka ve věku raného dospívání úplně jiné hodnoty než dospělý svět. Tak jsou ty hodnoty dospělého světa zpochybňovány a relativizovány?
Určitě ano. Myslím, že to tak prostě funguje, když je člověk malý. Samozřejmě jeho hodnoty a jeho pohled na svět není a nemůže být stejný jako u rodičů, ať jsou okolnosti jakékoliv. Kdyby to stejné bylo, něco by nebylo v pořádku, takové dítě by bylo podivné.
Existuje také paradox, že celá výpověď té hrdinky je přesvědčivá, autentická, ale některé části té výpovědi jsou stereotypní. Ona používá velmi komicky fráze odposlouchané od dospělých, kterým třeba nerozumí...
Tak to je už samozřejmě záměrná stylizace do určité nadsázky. Lze to použít, aby vznikl určitý komický účin.
Myslím, ale, že je docela chybné, když lidé poukazují na to, že je to všechno založeno na vašich osobních zkušenostech. Aby se tato "zkušenost" stala literárním dílem, musela jste to velmi silně stylizovat. Ne?
Určitě. Já také moc věčné otázky, dokola se opakující, ohledně údajné autobiografičnosti této knížky nemám moc ráda. Není to to podstatné. Autobiografické prvky v knížce jsou, ale samy o sobě by byly k ničemu. Člověk s nimi zachází jako s jakoukoliv jinou látkou. Nějakým způsobem to stylizuje, vymýšlí a domýšlí. To je jenom rámec a jenom základ.
Ty prožitky jsou vlastně jenom nástrojem k něčemu. K čemu?
Když to řeknu hodně zjednodušeně, k vyjádření nějakého názoru a pocitu. Něčeho, co chcete tou kterou knížkou říct, povědět. Člověk používá vlastní zážitky, vlastní nazírání opravdu jako nástroj.
Je nějaká souvislost mezi knížkou Hrdý Budžes a Doktorem Kottem?
Snad v tom smyslu, že v obou těch knížkách je v nějaké podobě přítomen humor.
Ale humor je pro vás nástrojem k něčemu, ne? Vy přece nejste humoristická spisovatelka. Nepíšete humor, jako když někdo na jevišti upadne.
To není, ale dobrý humor pro mě nemá sám o sobě pejorativní nádech. To je něco, čeho si vážím.
Ano, ale to, co píšete, přece není legrace pro legraci. Tohle je legrace, která se něčeho zmocňuje, ne?
No, já doufám, že to tak je. Opravdu ale nejsem žádný literární teoretik a nad svým psaním tímhle způsobem nebádám. Mám představu proč a o čem chci tu kterou knížku napsat, co tím říct a co to má za smysl. Podle toho člověk volí prostředky. Dost často je humor způsob obrany proti agresivitě světa. Myslím, že spousta dobrých, slavných humoristů (zjednodušeně) jsou docela často osobně poměrně smutní a vážní lidé.
A vy?
Jak kdy.
Dr. Kott je o blbých ženských.
Ale i o blbých chlapech. Myslím, že je to tam padni komu padni. Je to o vztazích. O tom, jak si je sami komplikujeme a kazíme. A jestli jsou to chlapi nebo ženské, to pro mě není tak podstatné. Vlastně sem tam mě někdo za tu knížku, pokud se vzpomínám, napadl, že jsem feministka, což mě přišlo hodně legrační a hodně absurdní.
Vždyť v té knížce jsou dámy feministky karikovány, když říkají, jak se ve Švédsku nyní nezvedá na záchodě prkýnko, že i muž musí při močení sedět.
To je pravda. To byl nějaký pán, který na mě zaútočil zrovna v Britských listech. Byl hodně rozhořčený.
Ale co vaše poslední knížka?
Poslední knížka vyšla teď na jaře v nakladatelství Petrov. Jmenuje se Čím se liší tato noc a je to také knížka povídková. Obsahuje devět povídek. Od Kotta se liší tentokrát poměrně hodně. Mnoho humoru tam není. Jsou to žánrově baladické příběhy. Taky nejsou ze současnosti. Je tam velké časové rozpětí. První příběh se odehrává někdy po začátku našeho letopočtu a poslední v sedmdesátých letech dvacátého století.
Teď, jak vstoupila Česká republika do EU, měl britský deník Guardian velkou přílohu o středoevropské kultuře. Oni žijí v minulosti a měli tam rozsáhlý portrét Ivana Klímy a potom kritický článek, kde se psalo, že za komunismu v osmdesátých letech přicházela ze středovýchodní Evropy jedna klíčová kniha každý týden. A teď prý středo a východoevropská kultura je zcela nevýznamná. Je pravda, že když není politický útlak, tak není o čem psát?
Já ten pocit nemám. Nemyslím si to. Zatím jsem neměla problém v době po revoluci si najít téma a napsat. To, jak moc jsou ty věci, které vznikají, přínosné nebo jak připadají lidem nebo novinářům ze Západu, to si netroufám posoudit a nevím, v jakém rozsahu tyto věci vůbec sledují nebo znají. Ale mně to tak nepřipadá. Protože, sice, tedy, padl tento komunistický režim, zaplať pánbůh za to, ale dostatek - až moc na můj vkus -- stejně nepříjemných, nebezpečných, možná ještě nebezpečnějších věcí existuje i dál. Takže pokud by někdo hledal takzvaně hodně závažná a takzvaně celospolečenská témata, myslím, že jich je pořád stejně. Je jich dost a vždycky bude.
A navíc, já takovýmto způsobem nad psaním a nad literaturou nepřemýšlím, protože si myslím, že nejlepší věci jsou vždycky nakonec o jednotlivcích a o jejich vztazích. Ať se to odehrává v jakékoliv době a za jakékoliv situace.
|
