Pro mě je zejména z politicko-kulturních důvodů pozoruhodná třetí epizoda této filmové básně, obsahující (stejně jako celý film Touha) celou řadu vizuálních a tematických motivů, které se posléze objevují v zralejší formě ve filmu Všichni dobří rodáci. Třetí epizoda, nazvaná "Anděla", líčí příběh a situaci soukromé, katolické sedlačky kdesi na moravském venkově, která pevně odolává tlaku místních komunistických funkcionářů, usilujících o to, aby vstoupila do družstva. Jde tedy o téma, které rozpracovávají posléze Všichni dobří rodáci ve zralejší formě. V Touze má toto téma smírný závěr: Anděla do JZD nevstoupí a ani jézeďáci se nepodrobí jejímu soukromému hospodaření: nicméně spolu obě strany začnou - možná trochu nepřesvědčivě - se vzájemným respektem spolupracovat.

Jak o tom svědčil Vojtěch Jasný při svém silném úterním vystoupení v hradišťském kině Orlovna, on sám i jeho kameraman, nyní už zemřelý Jaroslav Kučera, byli žáky Karla Plicky. Právě Plicka prý mu - podle Jasného slov - určil Kučeru jako kameramana. Plickův vizuální styl je oba silně ovlivnil. Poetické záběry polí a luk jsou posléze o deset let později znovu, ve zralejší formě, využity v Rodácích.

Jiným pozoruhodným filmem z tohoto období prvního ústupu stalinismu původně zakazovaný Kádárův a Klosův film Tři přání (1958). Při sledování těchto starých filmů si člověk znovu potvrdí, jak vysoké úrovně dosahovala už v druhé polovině padesátých let ve všech aspektech tvůrčí kultura českého filmu. Tři přání jsou velmi dobře - živě a zábavně - napsány, zahrány i režírovány. Vlastně ani nevadí, že je to ve svém výsledku didaktický film, kritizující vznikající konzumerismus a argumentující - paradoxně skoro socialisticky - že člověk nemůže spoléhat v životě na pohádky a na zázračného dědečka, ale má-li si zajistit obstojný a slušný život, musí se ve veřejném zájmu o to zasadit sám - a to tak, že bude riskovat i vlastní existenci.