Chvilkami, v první části filmu, kde se Zdeněk Svěrák vrací do míst, kde prožil své dětství, se zdálo, že Tatínek zabrousí do zajímavých a důležitých oblastí - že bude pojednávat o tom, jak se utváří nejsilnějšími, dětskými zážitky tvar naší dospělé lidské existence, co znamená míjení času a jaký vliv na lidskou psychiku má smrtelnost. Avšak, bohužel, těchto závažných témat se film dotkl jen velmi povrchně.

Nikdo nepopírá, že je Zdeněk Svěrák schopný komik i autor, jenže film Tatínek o něm nepřinesl nového vůbec nic. Diváci ho shledávali vděčným: Zdeněk Svěrák je zábavná celebrita a pro lidi je příjemné dívat se na něho a poslouchat ho. Zkusme si však drobný experiment: jak by se na film Tatínek díval někdo, kdo Svěráka vůbec nezná? Navzdory jeho zábavným bonmotům byla v druhé polovině tato projekce už hodně nudná. Uráží mě také, jak Jan Svěrák flirtuje se sentimentalitou. Na rozdíl od svých některých předchozích filmů byl Tatínek jistě méně sentimentální než třeba Kolja či Tmavomodrý svět, flirt se sentimentalitou však přece jen přítomen byl. Vadí mi to. Kromě výroku "Jsem tady, jsem Zdeněk Svěrák a existuji" a kromě několika zábavných epizod, které Zdeněk Svěrák jistě umí hezky vyprávět, ten film nepřinesl nic. Setrval jsem až do konce jen proto, abych zjistil, jak nosný a dramatický bude mít ten film závěr. Neměl. Skončil vlastně pouze tím, že mladý Jan Svěrák starému Zdeňku Svěrákovi odmítl jeho nový scénář.

Mnoho otázek zůstalo nezpodpovězeno a četné nebyly ani vzneseny. Celkově však film zůstává intencích tvorby mladého Svěráka. Jako by utíkal před skutečností a chtěl lidi hlavně nezávazně bavit. Nakonec proč ne, ale pro mě je ta vnitřní prázdnota, flirtující se sentimentalitou, trochu ztrátou času.