Lepší ze dvou filmů, promítaných v pořadu "Svět Jana Schmidta", byl jeho studentský film z roku 1960 nazvaný Cesta domů. Schmidt o tom, před promítáním svědčil, že jejich profesor Otakar Vávra (který mimochodem dokázal kolaborovat se všemi režimy, které během dvacátého století zažil) jim dával taková filmařská cvičení, že vytrhl z nějakého scénáře tři čtyři stránky a uložil jim, aby natočili scénu, zaznamenanou na těchto stránkách. Nešlo tedy prý o žádnou složitější myšlenkovou stavbu, ale jen o řemeslné zvládnutí dílčí scény.

Schmidtův patnáctiminutový film Cesta domů je pokusem o nafilmování dramatické scény a o nastínění vztahů mezi několika osobami, film přesto vychází ze stereotypně ideologické situace, jaké veřejnosti předkládala tehdejší oficiální propaganda.

Je pravda, že koncem padesátých let musela být v československé společnosti ještě nesmírně živá zkušenost z války a z nacistické okupace. Tu však samozřejmě zneužívala a k svému obrazu zkreslovala oficiální komunistická propaganda. Jak na to poukázali i někteří literární historici (Igor Hájek), válečná tematika byla zároveň pro literární (a potažmo tedy i filmové) tvůrce vlastně únikem do svobody. Ten, kdo byl režimem povolen jako tvůrčí umělec, musel totiž beletrizovat marxistickou nauku. Socialisticko-realistická díla ze současnosti byla absurdně nerealistická. Vracet se však do předchozí "ekonomické formace", boje "v kapitalismu" proti nacismu, nabízelo určitou možnost přesvědčivého ztvárnění situace. Konec konců, lidé si ještě na drastické situace z války pamatovali.

Ve filmu Cesta domů poskytne jakýsi vesničan uprchlíku, kterého hledá zřejmě gestapo (hraje ho Jan Skopeček) úkryt na noc. (Utlačitelský režim není ve filmu definován, ale zjevně je jím německý nacismus.) Uprchlík je vesničanu vděčen, avšak když na půdu, kde se skrývá, omylem přijde další místní občan, který o uprchlíkově přítomnosti není informován. Skopeček dá jasně najevo, že by neváhal kohokoliv usmrtit, jen aby si zachránil kejhák. Krátký film končí vystřízlivěním vesničana, který původně uprchlíkovi pomohl, a jeho varováním, že jde uprchlíka úřadům udat.

Film je vyroben docela profesionálně, avšak z dobového ideologického rámce nevystoupil.

Daleko špatnějším filmem byl propagandistický půlhodinový snímek Generál, též z roku 1960, od Erwina Stranky. Film je zajímavý snad jen tím, že v něm dceru západoněmeckého generála hraje mladá Věra Chytilová :). Jinak je to "absolutní šunka". Je to vize o tom, jak si "malý Jarda" představuje německý revanšismus. Film je součástí dobových útoků na tehdejšího německého kancléře Konrada Adenauera, který se výrazně zasloužil o zdemokratizování postnacistické západoněmecké společnosti. Je to stereotypní portrét údajného "válečného štváče", starého německého generála, toužícího po nové válce. Hraje ho Václav Trégl. Film je absurdní, zmatenou směsicí oficiální propagandy, jejíž součástí je i to, že německý generál má ve skříni sklenice s různým tvrdým západním alkoholem, koňak či martini, drinky, které zjevně nebyly v padesátých letech v Československu normálně dostupné, tak byly symbolem imperialistické hrozby, stejně asi jako koka kola...:)

Ten, kdo byl nadaným umělcem, mohl se snažit z ideologického chomoutu se trochu vykroutit. Ten, kdo nebyl (a Erwin Stranka zjevně jako student schopným filmařem nebyl) jen šířil požadovanou propagandu.

Je zajímavé, že oba tyto filmy vlastně svědčí o stalinském útlaku ve východní Evropě v padesátých letech možná dodnes výmluvněji než jakákoliv díla, která stalinismus otevřeně kritizují. Mezi Strankovým dílem a filmem Ivo Trajkova Velká voda, o stalinském koncentráku pro makedonské sirotky, je tak docela přímá souvislost.