Unie svobody a sociální demokracie: stabilita?

22. 7. 2004 / Martin Martínek

Vztah Unie svobody a sociální demokracie je nepochybně jedním z bolavých a velmi frekventovaných témat v sociální demokracii.

Ukázala to nakonec nejednou i diskuse na jejich víkendovém jednání. Když se sociální demokracie pustila do tohoto -- málo organického spojení -- zdálo se, že jediným programovým tmelem zde byl relativně shodný postoj k Evropské unii. Také US byla toho názoru, že je nutné co nejrychleji a v podstatě bez dalších podmínek vstoupit do EU (na rozdíl od euroskepticismu ODS). Dodejme, že při vzniku vlády se v samé euforii pozapomnělo, že titíž politici US, kteří vstupovali do vlády se sociální demokracií, neváhali jen rok předtím si jít na její menšinovou vládu stěžovat do Bruselu.

Co dál kromě postoje k EU tyto dvě strany spojovalo? Nebyla to straně US také touha po moci, či touha být při několika zdařilých privatizacích? Není ovšem dnes sociální demokracie v podobné situaci, v jaké si octla ODS ve spojenectví s ODA, která také "zdařile" privatizovala -- a jejíž někteří politici (náhodou) jsou i v US. Všechny problémy tehdy také padaly na hlavu většího partnera a ti malí se tvářili, že za nic nemohou.

Česká republika již do EU vstoupila -- neřešme zda dobře či špatně -- teprve čas ukáže, zda se něco mohlo udělat lépe či nikoli -- ale i tak je to nyní nanejvýš úkol pro historiky. A některé privatizace již také proběhly. Možná, že by si sociální demokracie dnes mohla položit otázku, zda se již historické poslání jejího svazku s US nevyčerpalo? Komu z partnerů toto spojenectví nejpravicovější parlamentní strany (jak se nakonec US sama označuje) a strany, která chce být lídrem levice -- sociální demokracie -- může prospět?

Přece taková spojenectví mezi politickými stranami se nedělají jen "na jedno použití" řečeno slovy klasika. Klade si někdo z představitelů sociální demokracie otázku, čím toto spojenectví přispěje k jejich vítězství v příštích volbách, o kterém mnozí z nich sní? Jaká bude vlastně po volbách váha tohoto svazku a kolika mandáty bude disponovat? Takové otázky by měly nesporně patřit ke klíčovým otázkám sociální demokracie v současnosti. Vždyť preference US jsou někde kolem půl či jednoho procenta. Hloubka propadu preferencí sociální demokracie je také obecně známa.

Do společného svazku přinesla sociální demokracie 70 poslanců, US kolem 10. Již při formování koalice však musela být sociální demokracie poučena o tom, že těch deset hlasů US má úplně jinou váhu než deset poslanců sociální demokracie, neboť teprve deseti hlasy US se koalice dostává do většiny v Parlamentě -- zajímavá logika, která již od počátku měla naznačovat, jak vlastně budou koaliční vztahy fungovat.

Situace po dvou letech společného vládnutí je taková, že kdyby sociální demokracie nedávala svému partnerovi umělé dýchání v podobě toho, že ho drží ve vládě, tato strana by již dávno neexistovala. Opravdu si předáci sociální demokracie myslí, že po příštích volbách tento svazek uhájí svých 80 mandátů? Kolik z toho bude mít sociální demokracie? Zázraky se mohou stávat, ale že by se volební průzkumy tolik mýlily a z US, která již odchází do zapomnění, se stala znovu funkční politická strana tomu sotva uvěřit.

Není snad čas pro to, aby si někdo začal klást otázky nakolik je US perspektivní partner pro příští volby a zda ve spojenectví s ním se dá ve volbách zvítězit. Není čas si také odpovědět na to, kolik hlasů takové spojenectví sociální demokracii přineslo nebo naopak kolik procent preferencí to sociální demokracii stojí? Před volbami se budou muset předáci sociální demokracie bezpochyby zamyslet nad tím, s jakým partnerem se to vydali do politiky -- vždyť nevydržel ani jedno volební období. Na to se nemálo voličů zeptá a odpovědi jistě budou patřit k těm nejzajímavějším.

Takové otázky ještě na pořadu dne nejsou. Možná i proto, že by pak musela následovat velká sebekritika. Možná také, že by pak musela následovat i velká omluva důchodci na Vysočinu, protože i když se Miloš Zeman dopustil se v minulých dvou letech několika omylů, nelze mu upřít, že naši politickou scénu zná velice dobře a -- to hlavně -- dohlédne dále než za rámec jednoho roku. A to dnes mnoha politikům, nejen sociální demokracie, chybí.

Současná vládní krize to ukazuje velmi jasně. Nestabilita naší politické scény -- stálé pokusy o nepolitickou politiku a formování společenských elit bez mandátů voličů (zejména existence voliči jednoznačně odmítaného Senátu), snahy vysvětlovat zklamání nemalé části "dolních deseti milionů" nostalgií po minulosti a další a další jevy - to sotva může vést k nějaké stabilitě.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 22.7. 2004