O klecových lůžkách:

Český systém ústavní a sociální péče se musí změnit

20. 7. 2004 / Jan Čulík

Mnozí čtenáři, kteří reagují na rozhodnutí pana ministra zdravotnictví zrušit klecová lůžka, si stěžují, že situace bez klecových lůžek bude daleko horší. Vždyť ti lidé budou zahlceni psychofarmaky?

Je potřeba vědět, kolik těch lůžek vlastně je. Ono jich nakonec není tolik a je třeba vědět, pro koho se používají. Používají se velmi často pro starší lidi se stavy zmatenosti, kteří stejně dostávají léky. Velmi často jsou ti pacienti v klecových lůžkách jako na běžných postelích. Jen z určité pohodlnosti zaměstnanců ústavů jsou síťová lůžka zavřena. Máme řadu zařízení, kde síťová lůžka nejsou. Ta mají stejný typ pacientů, stejný počet personálu a nedá se říci, že by tam byla vyšší medikace než v těch ostatních. Což je myslím docela pádný argument.

Jak se ale řeší případ, máte-li nezvládnutelného člověka, který má záchvat. Musíte ho buď umístit do izolované místnosti, do klecového lůžka anebo ho nacpat psychofarmaky. Co dělá moderní psychiatr v takové situaci?

Moderní psychiatr -- ale i management takového zařízení - se hlavně snaží vytvořit takovou atmosféru, aby k takovým stavům docházelo co nejmíň. Ony totiž ty stavy povětšinou nepřicházejí jen tak z čistého nebe, ale jsou reakcí na celkovou atmosféru v oddělení, na způsob komunikace zaměstnanců. Je vidět velký rozdíl mezi výskytem takových neklidných stavů nebo agresivit mezi jednotlivými odděleními a je to zřetelně závislé na celkové atmosféře toho oddělení.

V původním článku v Sunday Times je citován jeden britský psychiatr v tom smyslu, že každé pětileté dítě, které by bylo zavřeno do klecového lůžka, by bylo nešťastné. Jinými slovy, říkáte v podstatě totéž: že člověk, který má psychickou poruchu nebo nemoc nemusí být nezvládnutelný.

Dotyční lidé jsou víc citliví, křehčí, takže daleko intenzivněji reaguje na některé věci, jako že se nevyzná v situaci anebo že je mu nepříjemně. To se může stát v běžném životě, ale od toho jsou právě odborníci odborníky, aby tohleto věděli a uměli s tím zacházet. A máme řadu dobrých příkladů, kdy to prostě umějí. Jistě, částečně, je to tak: Atmosféra celého procesu příjmu k léčbě, léčení hraje výraznou roli v tom, jak se ta nemoc projevuje a jak se ten dotyčný chová.

Pak samozřejmě, když dojde k takovému stavu, a může k němu dojít, je zapotřebí, aby se skutečně hledaly jiné přístupy, to znamená hovor s tím člověkem, vytvoření ještě obzvlášť nějakého prostředí, které reaguje na to, co se děje, nebo se snaží řešit, proč on je neklidný. To znamená, vysvětlit situaci, oddělit ho od ostatních. Většinou už to nese samo sebou velké uklidnění a ujištění.

Pak, samozřejmě mohou někdy nastat situace, kdy ani toto nepomůže. Pak je samozřejmě, medikamentózní léčba je adekvátní, ale ta se používá stejně a velmi často ti, kteří jsou umístěni v síťových lůžkách, mají stejně medikaci.

Jsou i situace, které vždycky budou, kdy bude potřeba použít nějakých omezujících prostředků, jako je třeba poutání k lůžku, ale to stačí někdy opravdu na velmi malou dobu a rozdíl mezi síťovým lůžkem a upoutáním k lůžku je jednak fyzický -- býti v kleci je přece jen něco jiného než být na lůžku -- a zároveň například používání nějakých pásů nebo jiného připoutání k tomu lůžku nabádá zaměstnance, že se musejí o dotyčného daleko víc starat, než když je v tom lůžku. To je myslím jedno z největších rizik těch síťových lůžek, neexistence toho vědomí.

V jedné zpráv Amnesty International týkající se Rakouska, asi z r. 2002, citují případ právě člověka s duševní chorobou, který v Rakousku zemřel, protože ho připoutali na lůžku a nějak mu přerušil funkci střev, nebo tak nějak. A v tiskové zprávě Amnesty International a dalších organizací, která vyšla v pátek, Amnesty International zdůrazňuje, že zrušení klecových lůžek nesmí být nahrazeno psychofarmaky a dalšími násilnými prostředky jako třeba poutání k posteli. Myslíte si, že zacházejí příliš daleko?

Myslím, že tím vyjádřením se neříká, že by se neměly vůbec používat, ale aby to nebylo kus za kus, to znamená, že místo síťových lůžek někoho připoutáme. Je nutno, aby se přemýšlelo, jak ten systém udělat jinak. Nemyslím si, že by Amnesty International nebo jiná organizace zcela vylučovala použití nějakých krátkodobě omezujících a velmi dobře dokumentovaných prostředků. Ty se konec konců v nějaké míře používají a jejich možnost použití je legální všude na světě.

Ale na rozdíl od ČR je všude na světě jejich použití velmi dobře zpětně kontrolováno, dokumentováno. Ty ústavy jsou transparentní a to je to, co zajišťuje, že se tyto prostředky rozhodně budou používat jenom v krajních situacích.

Ale klecová lůžka, to je něco, co je z mezinárodního hlediska absolutně nepřijatelné?

To se dá vyčíst z řady vyjádření, včetně Výboru proti mučení Štrasburského soudu pro lidská práva a dalších, kdy to, že v izolaci vytvořím ještě další izolaci podoby klece, to je něco, co úroveň pojímání důstojnosti člověka v evropskounijním světě, v demokratickém světě, prostě není přijatelné.

Co byste řekl na argument, který jste v posledních týdnech mohl slyšet v českých médiích často, že to je hloupá politická korektnost ze Západu a že ti lidé v klecových lůžcích jsou šťastnější, než když budou muset být přikurtováni k posteli.

Je chybou vidět to kus za kus: místo sítě na stejnou dobu upoutání na lůžko je jistě špatná vize. Takhle to ani být nemůže. Takto by to samozřejmě bylo špatné. Co se týče představy, že jsme přehnaně korektní vůči nějakým evropskounijním normám, myslím si, že pokud jednou chceme sounáležet s tímto kulturním prostředím, tak asi musíme i něco respektovat. Já se s tím plně osobně ztotožňuji.

Myslím si, že ta reakce, o které jste mluvil, je v něčem možná překvapivá, zvlášť, když byla podpořena vrcholnými českými politickými reprezentanty, byla velmi nacionalistická, ve smyslu: "Co nám do toho budete mluvit" -- to vypovídá o mnohém. Zdá se, že se to z obou stran zpolitizovalo.

No, tak Amnesty International se vyjádřila v tom smyslu, česká média to pominula, že pan prezident Klaus má povinnost hájit lidskou důstojnost všech občanů, tedy i těch, kteří jsou v ústavech.

Ano, i z české strany se z toho stalo politikum, v tom smyslu: "Co nám sem ti lidé z Evropské unie budou co říkat." Takže se přestalo vnímat meritum věci a dostalo to národnostní, vlastenecký charakter. Takže tím se ta diskuse posunula úplně někam jinam.

Ale já bych ji chtěl právě vrátit k meritu věci, protože si myslím, že podstatou té podrážděné reakce je neznalost. Vy usilujete o celkovou reformu české psychiatrie. Co to znamená?

Klecová lůžka nejsou samozřejmě jenom v psychiatrii, jsou také v ústavech sociální péče a jsou v nich nejen duševně nemocní či mentálně postižení. Samozřejmě, každý segment má svá specifika, ale obecné problémy jsou podobné.

Ty problémy jsou v tom, že tak, jak se začalo v devatenáctém století, a vláda komunismu v tom pokračovala, se handicapovaní lidé odstraňovali ze společnosti a umísťovali do institucí, kde úroveň péče měla charakter spíš udržovací než jakýkoliv léčebný. Je mnoho studií o tom, že ústavy samy o sobě vedou ke ztrátě kontaktu pacientů s realitou, k úpadku praktických dovedností a schopností a samozřejmě rozrušení veškerých přirozených vazeb, které ten člověk ještě měl.

Těch ústavů my máme v ČR velmi mnoho, teče do nich velmi mnoho peněz. Když se to spočítá, tak těch peněz teče tolik, že by bohatě v řadě případů stačily na to, aby třeba rodina se postarala o mentálně postižené dítě, nebo aby vznikly nějaké alternativy pro duševně nemocné v komunitě.

To je to, o co usilujeme. Je to proces, kterému se říká deinstitucionalizace. To neznamená jen redukci ústavů, ale proměnu celé atmosféry od výrazně dominantního postavení profesionálů k partnerskému vztahu. To je něco, co se už v ČR děje, nicméně zatím spíše jakoby v pilotní fázi než v celospolečenském procesu.

Tohle je právě věc, na kterou docela neomylně poukázal ten Justin Sparks ze Sunday Times, když jsem s ním o tom jeho článku mluvil, protože po tom prvním článku české ministerstvo sociálních věcí chtělo, aby ho dementovali, že není pravda, že se zrušení klecových lůžek nepřipravuje. Já jsem mu to přednesl a on říkal, ale oni tam mají v tom návrhu, že klecová lůžka se budou i nadále používat ve výjimečných případech. Zdůraznil, že jde o celý koncept české psychiatrie, která je zastaralá. On argumentoval: Podívejte se jen na ústavy v ČR, jak na ně stát dává obrovské množství peněz, přestože by se mělo přejít na komunitní péči. Že je potřeba od základů celou věc zreformovat. O to usilujete vy?

To se postupné stává, řekl bych. Oficiální státní politikou ale ještě to není dostatečně deklarováno a proklamováno. Tyhlety prvky se objevují například v nově tvořeném zákonu o sociální péči.

My máme od pátku v Britských listech shodou okolností článek od jedné mladé ženy, která se ozvala v reakci na celou tuto kontroverzi ZDE a ZDE Má pětiletého, silně postiženého syna, stará se o něho doma, ale bydlí v bytě, který stojí 7000, dostává státní příspěvek 3700, o které přijde, když půjde do práce. Vy říkáte, že se na tom zákonu pracuje. Já si myslím, že se na ničem nepracuje, protože jestliže stát této ženě vytváří překážky, aby se o své dítě starala zřejmě daleko lépe než ústav, není to velmi dobrý systém.

Systém je špatný. Jedna věc je zákon, druhá věc je systém. Systém běží špatně. Neobhajuju státní politiku, jen říkám, že prvky nového přístupu, povědomí, že se má něco měnit, už dorazilo i do vrcholných orgánů. Samozřejmě s velkou liknavostí a složitostí se to prosazuje, jako mnoho prvků v této společnosti. Častokrát jde o alibismus i v tom, že -- podívejte se, my jsme ten zákon měli připravený dávno, kolikrát nám ho odmítli v poslanecké sněmovně. Určitě, kdyby byla dobrá nebo silnější vůle, dá se dělat mnoho věcí už teď.

Malý příklad: Tuším, že je to asi čtyři nebo pět let, kdy se musely ústavy, jejichž budovy se restituovaly, nějakým způsobem proměnit. Ta proměna spočívala v tom, že se investovalo několik miliard, asi šest miliard Kč, na výstavbu nových ústavů. To byla situace, které bylo možno výhodně využít a velká část těch ústavů sociální péče, myslím, že jich tenkrát bylo asi třicet, se mohla už z velké části transformovat do něčeho jiného. To se nestalo.

Mluvím tady z postavení nestátní organizace, která se snaží klopotně, už nejmíň deset let prosazovat věci, které děláme za státní sféru.

Jde zřejmě při celé této kontroverzi o to, že o tom, co se snažíte prosazovat, není dostatečně velké povědomí ve veřejnosti, takže pak dojde k zmatené, poděšené, nacionalistické reakci?

Možné je, že povědomí potřeby změny je malé. Existuje samozřejmě také mnoho předsudků zvláště vůči duševně nemocným. Narážíme i na to, když se snažíme zřídit nějaké zařízení přímo v běžných životních podmínkách, že se někdy objevují hlasy: "Ano, bezva, ale ne tady." Ale zase na druhou stranu mám zkušenost, že když se lidem poskytuje dostatek informací, že povětšinou se jejich pohled dost mění.

Jeden problém je přece jen s masmédii, protože se zatím nachází velmi málo sdělovacích prostředků, které jsou ochotny přijímat příběhy, které nejsou jenom bombastické, dramatické a ukazují šílence rozřezávající někoho na malé kousíčky, ale které jsou ochotny i nebombastickým způsobem hovořit i o tom, co je zapotřebí.

Hlavním úkolem je tedy nějak vysvětlovat lidem, že duševně postižení jsou také lidi a jsou to naši partneři, nikoliv nějaká zvířata, která mají být zavírána do klecí.

Určitě. Nejlepší je to ukázat na konkrétním případu pomoci představit si lidem, jak by jim bylo, kdyby oni byli na jejich místě. Tam pak velmi často a velmi rychle dojde k podstatnému zážitku. Takové tréninky děláme i se zaměstnanci těchto zařízení, kdy je to jakoby magie, když jsou v roli zaměstnanců, tak mají pocit, že se nic nedá měnit, a pak když se vytvoří atmosféra, že oni jsou pocitově v situaci klientů, říkají: "Ježíšmarija, to je příšerný, to bych tedy opravdu nechtěl tady bejt."

Další články na toto téma ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Vytisknout