Z tohoto pohledu musíme přistoupit k tomu, co autor říká dále: o smilstvu, jakékoli nezřízenosti nebo o chamtivosti se prý mezi námi nemá ani mluvit, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu. Nepatří se vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči, máme naopak vzdávat Bohu díky. To všechno, co jsme nyní četli v naší pasáži z Listu Efezským, by mohlo vyznívat zcela ve smyslu toho, co se tradičně a bez přemýšlení považuje za "morálku", morálku pranýřovanou často velkými světci, umělci a mysliteli.

Potřeba morálního soudu bývá tak hluboce zakořeněna v lidském srdci, že často najdeme hlavní důraz všech možných morálek položený na věci vnější. Taková morálka není morálka lásky, nýbrž morálka společenských předsudků, morálku útlaku, pokrytectví a tmářství. Zvláště velký důraz se položil na sexuální oblast a na společenskou slušnost. Z pohledu této morálky by se dala slova naší pasáže přetlumočit takto: předmanželský a mimomanželský sex je těžký hřích, stejně tak je hřích přílišné hromadění majetku a požitků, o takových věcech se nemá ani mluvit... proto je nutné mluvit ve shodě s konvenční společenskou slušností. Ovšem právě tento výklad se mi zdá zavádějící a nebezpečný. On totiž obrací původní Kristovu myšlenku o zvnitřnění morálky vniveč. I když se zdá samozřejmý (nebo právě proto!), vnáší do křesťanství zhoubnou schizofrenii. Mnozí křesťané potom identifikují svou víru div ne s naprostým odsouzením masturbace, homosexuality nebo dokonce se najdou i takoví křesťané, pro které nošení kraťasů nebo náušnice v nose může znamenat zásadní porušení křesťanské morálky... ačkoli např. pomluvu, zatracování bližního svého a svévolný soud nad druhým člověkem berou pouze jako vedlejší přestupky proti křesťanské morálce. Abychom tedy správně pochopili křesťanství, jak ho lze nalézt v Písmu, musíme se stále vracet k lásce a k příkladu Pána Ježíše Krista, jak nás k tomu nabádal i autor Listu Efezským výše.

Co je tedy smilstvo? Co je nezřízenost a hamižnost? Lze to definovat nějak vnějškově? Máme mluvit o nějakém vnějším, daném, kodifikovaném řádu, o zákonu, jejž ten či onen člověk nesmí překročit a jehož překročení bude hříchem, ať je stav jeho srdce jakýkoli? To právě ne! Jakákoli vnější norma může být porušena tím, kdo je u Boha světcem, a naopak může být zachovávána ďáblem samotným. Pouze srdce ďábel nebude mít nikdy dobré a světec zase nikdy ďábelské. Ježíš to jasně říká např. v Mt 15,18-20. Cesta křesťana musí spočívat patrně v obřezání srdce (Ř 2,29) a nikoli v nějakých vnějších přikázáních. Pán nám jednoznačně stanovil největší přikázání (Mt 22,34-40) a kdo chce Pána vskutku následovat, bude se řídit jimi a ona mu budou dostatečná.

Vraťme se tedy podrobněji k naší pasáži. Smilstvo, nezřízenost, chamtivost... to budou vlastnosti srdce a stav nitra bude rozhodovat o tom, kdo páchá tyto hříchy a kdo nikoli. Velmi dobře to jde vidět právě u chamtivosti. Je chamtivý ten, kdo hromadí velký majetek nebo velký majetek má? Ne, to nemůže být dostatečné svědectví o chamtivosti: i kdyby totiž dotyčný sebevíce prozrazoval svým chováním myšlení člověka, jenž chce uchvátit co největší jmění, ještě není možné s jistotou říci, že to nedělá třeba proto, aby své matce zaplatil velmi drahou operaci v zahraničí, nebo proto, že chce úkladně zavraždit svého obchodního společníka a střádá na nájemného vraha. My lidé si můžeme udělat o chování druhého více či méně nejistý úsudek, ale sotva můžeme soudit, neboť nevíme, nevidíme do srdce druhého, abychom mohli říci, zda je vinen nebo zda je naopak třeba mnohem méně vinen, než my sami. Svým soudem nad druhými klademe pouze tvrdá měřítka na sebe samotné (Mt 7,1-5), neboť o druhém toho víme skutečně málo. Je proto zcela nepochopitelné, jak a proč by se měl mimomanželský sex paušálně označovat za smilstvo. Smilstvo v Písmu není nikde explicitně definované. Můžeme však uvažovat nad jeho implicitní definicí díky kontextu, do kterého je tu či tam vloženo.

V Listu Efezským je dáno do řady s nezřízeností a chamtivostí, což obě jsou vlastnosti srdce, které se nedají definovat vnějšími činy, nýbrž úmyslem. V Ko 3,5 je nazváno smilstvo pozemským sklonem a je dáno do řady s necudností, vášní, zlou touhou a hrabivostí. Snad ovšem nejzajímavější případ užití toho pojmu najdeme v Matoušově evangeliu (19,9), kde Pán říká tato slova: "Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží." Zpravidla se tato věta chápe tak, že muž má právo propustit svou ženu, pokud má nezvratný důkaz, že mu byla nevěrná, tedy že zcizoložila, pokud ji však propustí kdykoli jindy, potom ji dává napospas jiným vztahům, čímž ji uvádí do cizoložství.

Ale proč Pán u Matouše mluví nejprve o smilstvu a potom o cizoložství? Vždyť formálně vzato je i manželčina počáteční nevěra cizoložství. A pojem cizoložství je znám v Písmu už od knihy Exodus, kde je užit v Desateru, které dal Hospodin svému lidu na Sinaji (Ex 20,14). Pán si byl přitom velmi dobře vědom, že Bůh na Sinaji zakázal právě cizoložství, o tom svědčí Mt 5,27. Avšak v páté kapitole Matoušova evangelia se asi nejlépe dozvíme, co Kristus mínil smilstvem: myslel jím cizoložství srdce. Čteme tam, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Můžeme tedy nyní vysvětlit, proč Ježíš dává možnost manželům se rozvést v případě, že jeden z nich zesmilnil (fundamentalistický výklad Písma, že rozvést se může se ženou pouze muž, pokud žena zesmilní, avšak žena s mužem nikoli, pokud zesmilní on, ponechejme stranou). Všimněme si ještě lépe toho, co Ježíš říká. On neříká totiž, že rozvod je možný, pokud někdo zesmilnil, nicméně mluví o případu smilstva, tedy o určité vlastnosti srdce, jež se nemusí projevovat sexuální nevázaností daného partnera, ale i třeba jen citovou lhostejností, sexuálně-vlastnickými pocity, přístupem k druhému jako k pouhé věci na sexuální uspokojování, prostě ztrátou vztahu, který je teprve uskutečněním (a nikoli sexuální akt) toho, co Pán nazývá "a budou jedno tělo" (Mt 19,5-6). Případ smilstva je tedy, když si znovu v mysli projdeme, jak je pojem smilstvo v Písmu užíván, situací, v níž chtivost v sexuální sféře vítězí nad láskou, lidskostí a vztahem.

Proto také Ježíš mluví o tom, že rozvodem je žena uváděna do cizoložství. Uvědomme si totiž dvojí. Na jedné straně případ smilstva a následující rozvod: pokud je ona žena (nebo muž) již zasažena vnitřně smilstvem, potom pro ni rozvod nemůže znamenat uvádění do cizoložství, vždyť ona v něm už celým srdcem vězí. Naopak pokud je rozvod neoprávněný, pokud je jím odstrčena pryč žena (nebo muž) nezasažená smilstvem, potom nelze mluvit, že je vydána smilstvu, protože to je vlastností srdce, ale je vydána cizoložství, tedy přestupku proti vnějšímu Mojžíšovu zákoníku. V tom slově vydána je zároveň obsaženo vědomí o tom, jak obtížné je žít celý život sám bez partnera, aniž by si to člověk dobrovolně zvolil a měl k tomu dostatek sil. Skoro se zdá, že ten, kdo je takto vydán cizoložství, nenese za případný nový vztah vinu, protože mu byl vydán, protože prakticky nelze předpokládat, že by svou samotu nutně měl nebo mohl zvládnout. Zdá se tedy, že takto a ne jinak musíme pohlížet biblicky věrně na smilstvo a dávat ho do řady s chamtivostí a nezřízenosti, tedy s porušeností srdce.

Autor Listu Efezským ovšem nabádá k tomu, aby se o takových věcech mezi námi nemluvilo, i to tedy je třeba blíže promyslet. Jednak, striktně vzato, sám autor o nich mluví, vkládá je do listu určeného křesťanské obci a zařazeného později mezi kanonické spisy. Autor o nich mluví proto, abychom o nich nemluvili my... není to paradox? Vede ovšem sprosté, hloupé či dvojsmyslné řeči? To jistě ne! A právě takové řeči nám zapovídá. Znovu a opět tedy jde o to, že smilstvo jako vlastnost srdce se nějak projevuje, mimo jiné i určitým druhem řečí. A patrně velmi dobře víme, jak velkou roli pro rozvinutí sexuální nevázanosti hraje podpora okolí, zhýralost nejbližších kamarádů a s tím související dvojsmysly atp. Jistě právě před tímto nás autor pasáže varuje, jde mu, jak naznačuje, o to, aby naše srdce bylo upřené k Bohu, aby všechno v nás se dělo v následování Božího příkladu a v životu v lásce, jak píše v úvodní větě. Měli bychom se tedy učit pronikat k těmto hloubkám Boží pravdy a skrze ně se dívat na sebe i na své bližní. Naše srdce může být s tímto požadavkem mnohem více v rozporu než srdce lidí, kteří spolu mají předmanželský sex. Smilstvo, které zavrhuje Písmo, nemá nic společného s takovými vnějšími měřítky, jakými jsou právní kategorie "předmanželský sex", "hřích proti přírodě" atd. Člověk může smilnit, jak nám ukazuje Pán v Mt 19. kap., i v manželství se svou manželkou -- a může, pokud v jeho srdci zvítězila láska nad chtivostí, mít sex i před manželstvím, aniž by smilnil. Konečně první odstavec pasáže končí varováním, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím. Můžeme k tomu dodat jen to, že je-li smilstvo, prostopášnost a lakomství (toho stupně, že bohem daného lakomce jsou peníze) věcí srdce, potom jednoznačně odporují lásce... a právě v tomto jejich odporování lásce je kořen jejich odmítnutí Boha a pravdy. Přirozeně v této souvislosti vyvstává ještě jiná úvaha.

Apoštol Pavel v Listu Římanům mluví o tom, že pohanské národy mají ve svém srdci napsán zákon Boží a řídí se jím, pokud se řídí svým svědomím (Ř 2,15). Nyní to můžeme hlouběji pochopit. Zákony a zvyky jsou v různých zemích různé a nelze říci, že člověk se jimi musí slepě řídit, měl by především sloužit pravdě a Bohu, nikoli lidem. K tomu ho jistě sám Bůh mnohokrát v Písmu i ve svědomí volá. Tak i manželství, sexuální morálka atd. jsou v různých zemích a národech různé. Rozhodující nejsou dobové zvyky a mravy, nýbrž člověk sám, jeho svědomí a jeho srdce.

V druhém odstavci pasáže z Listu Efezským jsme nabádáni k tomu, abychom se od nikoho nedali svést prázdnými slovy, aby nás totiž nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho neposlouchají. Proto nemáme s nimi mít nic společného. S kým? Jsou to zjevně smilnící, prostopášníci atd., ti, které stíhá Boží hněv, protože Boha neposlouchají. Nemáme s nimi mít nic společného. To je pochopitelně ne celkem jednoznačný výrok. Máme se úplně stranit hříšníků, máme pro ně vytvořit ghetta, uvrhnout je do izolace od slušné společnosti? Ale vždyť my sami bychom se tam museli zavřít! Dále je třeba uvážit, že Pán chodil mezi hříšníky, že mezi nimi nacházel větší porozumění než mezi farizeji, proti kterým naopak tvrdě vystupoval. Když tedy nemáme mít s hříšníky nic společného, jistě to nemá znamenat pokyn, abychom se stali farizeji a abychom přestali následovat našeho Spasitele. To, co s nimi nemáme mít společného, je jejich způsob života, jejich řeči, jejich pohled na svět, jejich srdce, čímž se od nich nebudeme izolovat my, nýbrž oni sami nás vyhostí ze své společnosti -- nebo naopak budou naslouchat, jako kdysi hříšníci naslouchali Ježíši Kristu. Máme se bránit hříchu, máme se bránit špatnému vlivu společnosti, ale nemáme se bránit hříšníku, nemáme ho zavrhnout a izolovat. Dále nám pisatel připomíná, že i my jsme byli kdysi tmou, ale nyní nás Pán učinil světlem. Smysl je takový: není naší zásluhou, jestliže jsme nyní světlem. Pokud bylo na nás samých, byli jsme tmou, teprve Pán nás učinil světlem. Máme žít jako děti světla, přičemž ovoce světla -- jak říká autor Listu Efezským -- je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; máme také zkoumat, co se líbí Pánu. V dobrotě, spravedlnosti a pravdě máme jakýsi ukazatel, zda jsme dětmi světla, nakolik žijeme v souladu s Pánem. Přitom opět dobrota, spravedlnost i pravda nejsou něčím vnějším, nýbrž vnitřním. Nejzřejmější je to u dobroty, ale i spravedlnost je dána ne nějakým vnějším zákonem, nýbrž upřímnou touhou srdce jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí spravedlivě.

Ovšem lze říci také o pravdě, že je věcí nitra? Copak není pravda něčím zcela objektivním, není známa Bohu v tom, jak vskutku je? Jistěže. Ale právě tuhle pravdu nedovedeme poznat. Naše poznání je vždy omylné, tedy jediným napojením na pravdu, jež nám zbývá, je poctivá, upřímná touha po ní, cesta za pravdou -- hledání toho, co je vůlí Boží. A k tomu nás nabádá také autor naší pasáže, když říká, že máme zkoumat, co se líbí Pánu. Naším úkolem není teoretické poznání kosmu, proniknutí k podstatě věcí atd., naším úkolem je hledat vůli Boží a žít s ní v souladu. Hledat ji můžeme díky tomu, že Bůh k nám promluvil v Písmu a také mluví v našem srdci, neboť právě v srdci, jak říká apoštol Pavel, je zapsán Boží zákon. Zde se skrývá důvod, proč nám autor Listu Efezským prostě nenadiktoval, co je správné. Křesťanství není postaveno, aspoň pokud se týká jeho ježíšovské a pavlovské podoby, na nějakých kodexech, právních sbírkách, pozitivním sdělení vůle Boží, křesťanství udává směr a sděluje mystérium spásy, která člověka čeká, pokud tím směrem jde. Našim úkolem je hledat, nikoli jen přejímat, memorovat, nasávat předsudky a zvyky... naopak: teprve hledáním můžeme nacházet a chápat, vystoupit nad sféru poslušných robotů a stát se autentickými následovníky Ježíše Krista.