Karel Čapek rád říkával: Snadno hlásáme: jsme národ Husův. Ale jsi ty, člověče, ty sám a osobně, člověk Husův? Víš o něm vůbec něco a zavazuje Tě jeho věrnost poznané pravdě?

My lidé máme rádi zjednodušená klišé, propagandistická hesla a prázdné fráze, které v dílnách zručných demagogů dostávají často přímo opačnou intenci, než kterou sledovali ti, na něž se tato hesla odvolávají. Snad také proto už epištola Židům v našem dnešním základu kázání vyzývá: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží! Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Ostatně už on, Pán Ježíš, říkal: běda vám, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a přitom jste učenliví synové těch, kdo je zabíjeli!

Pojďme proto v tuto chvíli, v předvečer svátku Husova, s Mistrem Janem chvíli sledovat jeho víru a myšlení. Minulou neděli byla třetí neděle po Trojici, už v době Husově byly stejné perikopy, jako jsou dodnes a tak si pojďme převyprávět kázání, které nám Hus zanechal ve své Postile právě na tu perikopu minulé neděle. Převyprávíme si je, nebudu je citovat doslova, protože tehdejší čeština je nám dnes již na prvý poslech téměř nesrozumitelná, a také proto, že na naše dnešní schopnosti soustředění se je to Husovo kázání strašně dlouhé, jakkoli sám Hus v předmluvě Postily říká: ...umienil sem pro chválu boží, pro spasenie Čechóv věrných, kteříž žádají vóli boží poznati a plniti, čtenie nedělnie všecka kratičce s boží pomocí vyložiti, žádaje, aby ti, kteříž budú čísti neb slyšeti, byli spaseni, napřěd sě hřiechóv varovali, boha nade všechny věci milovali, spolu milosť držěli, v cnostech prospievali, a za mě hřiešného pána boha poprosili.

Protože nebyly dostupné české překlady perikop na jednotlivé neděle, Hus vždy před kázáním podává český překlad, aby lidé vlastně věděli, o čem se káže, Hus o tom říká: ...výklad netak sě brzy přijme bez založenie, protož chci vždy prvé čtenie položiti a potom výklad, aby našeho spasitele slovo vždy najviece vznělo, a tak věrným bylo k spasení oznámeno... Ostatně poslyšme, jak zní alespoň počátek Husova překladu naší perikopy: V ten čas přibližováchu sě k Ježíšovi zjevní hřiešníci a hřiešníci, aby ho slyšeli. A reptáchu mistři a zákonníci, řkúce, že tento hřiešníky přijímá a jie s nimi.

A nyní již tedy k samotnému Husovu kázání. Nejprve podává jakýsi obsah perikopy: Znamenati móžem ve čtení úžitečné obrácenie hřiešných, neb die: "Přibližováchu sě k Ježíšovi zjevní hřiešníci." Druhé, ukrutnú zlost zákonníkóv, že reptali sú na spasitele. Třetie, veliké milosrdenstvie našeho spasitele, že hřiešníky přijímá. Čtvrté, velikú radosť všech angelóv, pro pokánie jednoho hřiešníka.

Hus se nejprve v poměrně dlouhém pasu vyrovnává s překladem slova telonai. Překládal z latiny, tam je to přeložené publikanus, my to užíváme běžně, publikán, ale Hus se potřeboval otřít o tehdejší státní správu a tehdejší poměry vůbec a tak vykládá, že ti publikáni nemají název od veřejné služby, byli to jacísi berní úředníci, ale od jejich veřejného hřešení, neboť, poslyšme Mistra Jana: Zjevní hřiešníci jsú ti, kteříž držie úřady neb obchody, jenž nebrzo mohú býti bez hřiechu (nebrzo = zřídka kdy). A tak kupci neb trhovci, rychtáři, katie a biřici slovú zjevní hřiešníci, ač mohú býti dobří, když učinie vedlé božieho přikázanie.

Zjevní hříšníci jsou také, cituji doslova: kurvy, kostečníci, zjevní tanečníci, kněžie, jenž zjevně svatokupčie, obrokóv mnoho držie, stav kněžský prznie a hanbie, lid jiný příkladem svodie. A protože Hus není farizejský moralista říká: Nu hřiešníci! přistupte k Ježíšovi se mnú hřieným, nebť on hřiešníky přijímá.

Ti mistři a zákoníci reptáchu hlavně proto, že v dva bludy sú upadli: v prvý, že sú sě měli za spravedlivé, jsúce pyšní a jinak zlí, v druhý blud, že měli sú Ježíše za hřiešného, an nemóž býti hřiechem od hřiešných v duši zprzněn býti.

Hus si klade otázku, proč se vlastně Ježíš s hříšníky stýkal. Míní, že jednak proto, aby je zachránil, dále, aby zahanbil tehdejší moralistické náboženské autority, a konečně, aby dal svým následovníkům příklad. Nedbal na kritiku autorit a Hus výslovně zdůrazňuje, že nás Ježíš učí také neposlouchat mocné, pokud nemají pravdu. (Dodnes aktuální, není-liž pravda?) Hus dokonce říká: Milý Kristus najviece jest tresktal mistry, kněží a zákonníky, neb sú byli toho najviece hodni! A obě podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi říká Ježíš podle Husa vlastně jako poučení náboženským vůdcům.

Ve výkladu podobenství neprve dlouze Hus podává tehdy obvyklý a nám dnes již cizí alegorický výklad, totiž že 99 ovcí jsou zástupy andělské a ta ztracená je člověčenstvo, pak ale říká velmi moderně: ...očitě to každý den vidíme, že častokrát ti, kteří na sobě hřiéchóv těžkých nevědie, nic zlého nečinie, na cěstě spravedlnosti stojie, avšak k nebeské vlasti pilně nechvátají,...a často v dobrých skutciech léni bývají, že jisti jsú, že sú velikých hřiechóv sě nedopustili. A ti, kteříž pomnie, že sú co nehodného činili, z bolesti srdečné v milování božiem sě zapalují, u velikých ctnostech prospievají, všech těžkých pótek v svatém boji žádají,..že sě jim křivda děje, tiem jsú veselí, hořejí žádostí, k nebeské vlasti chvátají,...protož věččie z hřiešníka obráceného než z stojicieho spravedlivého radosť bývá v nebi. Neb i póvod (póvod = vojevůdce) v boji viece toho rytieře miluje, kterýž po utečení navrátě sě, nepřietele silně tiskne neb tepe, nežli toho, kterýž jest nikdy neutekl a také nikdy nic silně neučinil.

V podobenství o ztraceném penízi Hus zdůrazňuje vedle opět alegorických výkladů (žena je Kristus, svítilna moudrost Boží atd.) radost sousedů z nalezeného penízu. Zákoníkům říká: Vy by sě měli radovati se mnú, že já hledám hřiešníkóv zahynulých jako žena penieze ztraceného, a již sem mnohé nalezl: a vy pak jako zlé súsědy z toho závidíte a repcete.

Závěrem kázání Hus zdůrazňuje, že naše pokání se musí dít skutkem, nikoli jen slovem a připomíná Kristova slova o nutnosti pokání pro náš život.

Tak tolik Mistr Jan Hus a dnešní perikopa. Doufám, že se mi podařilo alespoň trochu vás vtáhnout do toho dobrodružství konfrontace našeho myšlení s myšlením před skoro již šesti sty lety.

A hlavně doufám, že se mi podařilo ukázat jedno nesmírně důležité: ta konfrontace dokazuje, že až na drobné jazykové a nevýznamné dobové zvláštnosti je zde pevná, nad slunce jasnější kontinuita myšlení, kontinuita spirituality, kontinuita ducha. V Husově svobodě, v jeho rebelantství, v jeho hlubokém spolehnutí na pravdu, která vítězí, i když na čas poražena bývá, v jeho pokoře a přitom v samozřejmém sebevědomí omilostněného hříšníka, v jeho demokratičnosti a odmítání prázdných autorit.

Opustíme-li propagandistická klišé a zneužití - vzpomínám, jak jsem vždy trpěl v minulém režimu, když milicionářům hrávali na Staroměstském náměstí komunisté chorál "Kdož sů boží bojovníci" - a pronikáme-li skutečně do odkazu předků a těch, kteří nás vedli a kázali nám slovo Boží, v tomto případě odkazu Husova, cítíme, jak to ryzí, to, co za něco stojí, to prověřené osobním nasazením a zkušeností staletí, jak je to je věčné. A jak nádherné je být součástí té nejlepší tradice našeho národa a jak osvobozující vůči dobovým, pomíjivým módám a ideologiím, jakkoli ty ideologie nám pohltily třeba většinu našeho života. Ale co je to proti věčnosti? To je to nejkrásnější na víře - a v tom je také Hus nejlepším učitelem - že ta poslední, nejvyšší hodnota není kolotání dějin, strach z dočasných mocipánů či úzkost z lidské zloby, ale že tou skálou, na které stojí naše životy je pevnost a stálost Božího království. Ať se děje cokoliv, ať čelíme smrti, věznění, šikaně, nenávisti - nikdy nejsme bez naděje, bez úběžníku našeho bytí, bez jistoty. A tak: mějme v paměti Mistra Jana Husa, který nás vedl a který nám kázal slovo Boží. Mysleme na to, jak dovršil svůj život a následujme ho ve víře. Vždyť Ježíš Kristus je tentýž na počátku, v době Husově, dnes, i na věky.

Amen