Bez ohledu na to, v jak obtížné životní situaci je odsouzená dívenka a na to, co si kdo myslíme o správnosti rozhodování soudu a spravedlivosti rozsudku, a jak celá věc nakonec dopadne, je zajímavý zauzleností vytvořených právních vztahů a následnou obtížností jejich rozplétání. Jejich spletitost založily pražské soudy tím, že nedbajíce ustanovení §20 trestního řádu rozdělily posuzování jednání Adélky Vražednice a jejího náhodného partnera z osudné červencové noci do dvou procesů, vedených sice v jedné budově, ale u různých soudů. Soudy jsou nezávislé a nemusely by se nechat ovlivnit výsledky "sousedního" řízení, pokud by je shledaly nesprávnými, zde ale k vzájemnému ovlivňování došlo. Zajímavý je nejen současný stav obou řízení a jejich vzájemný vztah, ale i budoucí postup řešení takto vzniklých rebusů.

Tentokrát si horkou kaši navařila justice sama, bez obvyklé pomoci policie. Té lze v tomto případu vytknout jen drobná zanedbání, která v zásadě nemají na výsledky soudního řízení vliv. Zanedbala povinnost ohledat místo činu a nechat odebrat podezřelé krev. Kdyby našla na místě činu stopy zápasu, mírně by podpořila věrohodnost vyprávění obžalované, která je dle mého laického názoru dostatečně podpořena tuctovostí příběhu a posudkem znalce o významu 1,8 promile alkoholu v krvi mladého muže. Kdyby se v její krvi našly stopy alkoholu a drog, Adélčin šílený útok na nevinného Erika by měl vysvětlení, které až dosud chybí a posouvá soudní rozhodnutí do polohy nesmyslu, vzpírajícího se zdravému selskému rozumu.

Nedbalost policie ale v tomto případě nemá vážné důsledky, protože příznaky opilosti na odsouzené neviděli ani svědci, ani poškozený, a z kombinování drog a alkoholu ji nepodezírají soudní znalci. Není proto důvod se domnívat, že by výsledek rozboru krve poskytl kýžený usvědčující důkaz. Případ je tedy zajímavý především jako typická ukázka myšlenkových postupů soudců, kteří si mnohdy předem vytvoří subjektivní obraz pravděpodobného průběhu souzeného děje, tomu "uvěří" a v řízení jej pak skládají jako puzzle z údajů, které do obrazu zapadají, odmítajíce nebo přehlížejíce ty, které se jim nehodí (mohu na přání doložit také na jiných příkladech). Dále podléhají omylu, že dokonalá znalost právních předpisů jim dovoluje věcně správně popsat a pochopit souzené skutečnosti, bez ohledu na to, že právo je nadstavbová kategorie a lidské jednání se prvoplánově řídí úplně jinými zákonitostmi. Křečovité lpění na liteře zákona a svůj subjektivní názor soudci nadřazují nad zdravý selský rozum, který považují za něco podřadného, vhodného k použití pouze nám nevzdělancům. Učeně pak hovoří o tom, že právo a spravedlnost jsou rozdílné pojmy, které se překrývají jen částečně; podle některých spolu dokonce nemají nic společného. Tento způsob výkonu soudní moci je možný proto, že soudce nelze za nesprávný rozsudek volat k odpovědnosti. Každý z nich může během své kariéry zmrzačit osud libovolného počtu obžalovaných mylným rozsudkem, aniž by se musel obávat, že bude odvolán z úřadu, trestán či odeslán do psychiatrické léčebny. Na této kauze nalézací soudy předvedly výše popsaný způsob rozhodování velmi názorně: na základě stejných poznatků o souzené události každý z nich "uvěřil" jiné z obou protichůdných vyprávěnek souzené dvojice.

Učebnicově zajímavý bude i další postup justice. Mezi konečnými rozsudky v obou souběžných procesech je zřejmá příčinná souvislost: jestliže odvolací soud ve věci poškozeného Erika ho zprostil obvinění z pokusu o znásilnění, nepřímo přiměl odvolací soud ve věci Adélky Vražednice, aby "uvěřil" v její bezpříčinný šílený vražedný útok na nevinnou oběť jejího svádění. Logicky vzato a také z hlediska právní čistoty řešení tak není možné zrušení rozsudku pro trestný čin vraždy, aniž by současně došlo k revizi řízení proti Erikovi pro obvinění z pokusu o znásilnění. A to se nemusí podařit. V obou případech byly podány návrhy na obnovu řízení, ale budou o nich opět rozhodovat dva rozdílné, na sobě teoreticky nezávislé soudy, a proti jejich subjektivním názorům "vlak nepojede." O tom, zda soud dá souhlas k obnově, bude rozhodovat pouze jeho subjektivní hodnocení naléhavosti důvodů, které byly v návrhu uvedeny. S přihlédnutím k známému nadřazování soudcovského požadavku "stability soudního rozhodnutí" nad smyslem pro spravedlnost a úctou k osobní svobodě jako jedné z nejvyšších hodnot, jimiž je lidská bytost nadána, považuji cestu k nápravě rozsudku nad Adélkou Vražednicí cestou obnovy řízení za zarostlou hložím a kamením, byť nikoli zcela neprůchodnou.

Na případu je dále zajímavé to, že nejvyšší státní zástupkyně pojala můj článek "Bojovná Marcela a svědomí soudců", zveřejněný pod pseudonymem Martin Stín 24.5.2004 v Literárních novinách, pojednávající o této věci, jako podnět k přezkoumání řízení. Taková reakce na novinový článek není obvyklá a ukazuje na to, že složitost právních vztahů této kauzy je velmi nápadná a podezření na chybnost postupu soudů podložené vážnými argumenty. Je o to zajímavější, že článek byl plytkým rozborem případu, který autor vytvořil jen na základě poznatků z výborné reportáže Marcely Sobotkové, kdy neznal ani odsouzenou, ani obsah trestního spisu a dokonce nevěděl, že mimo řízení proti Adélce Vražednici proběhlo také trestní stíhání její oběti. Nezávisle na kauze Adélky Vražednice je třeba si všimnout, že jeden z vrcholných justičních orgánů uznal za vhodné konat na základě veřejného vystoupení undergroundového psavce, jemuž publicisté Bohumil Doležal a Radko Kubičko nezávisle na sobě kdysi spílali do "drzých grafomanů". Pokud by jednání paní nejvyšší státní zástupkyně mělo být příznakem toho, že nastal posun ve vnímání hlasu neinstitucionalizované veřejnosti justičními orgány ve směru k jeho naslouchání, byl by to dobrý signál. Hlasy veřejnosti by mohly aspoň někdy prorazit hroší kůži na svědomí soudců.

Další zajímavostí jsou výsledky angažovanosti jistého občanského sdružení v kauze Adélky Vražednice (není zajímavý název sdružení, ale jeho zásahy a jejich výsledky). Jeho členové pomohli odsouzené podat návrh na obnovu procesu a žádost o odklad nástupu trestu ze zdravotních důvodů. Dále sami podali žádost o milost presidenta republiky, podnět ministrovi spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona a vyzvali nejvyšší státní zástupkyni, aby podala ve prospěch odsouzené dovolání a současně požádala soud o obnovu řízení v neprospěch Erika.

Pro úplnost uvádím, jsou přesvědčeni o nevině odsouzené, aniž by při tom považovali poškozeného Erika za zločince. Vidí celou věc jako velmi nešťastný souběh náhod. Nejvyšší státní zástupkyně shledala, že pro podání dovolání není zákonný důvod. Nicméně věc postoupila ke konečnému rozhodnutí ministrovi spravedlnosti a doporučila nalézacímu soudu, aby uvážil obnovu řízení proti Erikovi.

Přeloženo do "lidštiny", paní nejvyšší státní zástupkyně sdělila občanským aktivistům, že jejich podnět sice není věcně nesmyslný, ale "nevešel" se do velmi úzkých mantinelů zákonných důvodů pro podání dovolání; nicméně by jej mohl zužitkovat ministr spravedlnosti, jenž v obsahu stížnosti pro porušení zákona není ustanovením trestního řádu tolik svázán. V tomto směru má opět věc Adélky Vražednice obecný, přímo učebnicový význam. Rozpory a naopak shody mezi jednotlivými rozsudky, vynesenými v obou propojených řízeních, nasvědčují tomu, že konečný verdikt by mohl být sporný. S ohledem na jeho tvrdost a tragický vliv na celý další život odsouzené zasluhuje nové přezkoumání.

Není-li dovolání klíčem k jeho obnově, dokazuje to pravdivost názoru mnohých advokátů a občanských aktivistů, že zákonné mantinely přípustnosti dovolání jsou trestním řádem vymezeny tak úzce, že se vůbec vnucuje otázka, zda je tento nástroj skutečně odsouzeným užitečný. Ve vztahu k odmítání existence milosti presidenta republiky, jejíž odpůrci poukazují na dostatečnost řádných nástrojů k nápravě nesprávných soudních rozhodnutí, je třeba říci, že dovolání jako téměř samospasitelný prostředek existuje spíše na papíře než ve skutečnosti. Přesto po něm stále sahá řada zoufalců, aby pouze opakovali zkušenost předchůdců s odmítnutím pro nepřípustnost. A je špatné, že stát, který "Burešovou" novelou trestního řádu snížil použitelnost dovolání přísnějším vymezením hranic přípustnosti a jeho používání odsouzeným prodražil nutností podat dovolání prostřednictvím advokáta, na základě "Rychetského" zákeřné vyhlášky o odměňování tlumočníků a znalců ještě od odmítnutých nešťastníků vybírá náhradu nákladů marného řízení ve výši 10.000 Kč. Ostatně podíl pro nepřípustnost odmítnutých dovolání na jejich celkovém počtu je tak vysoký, že by měl ministr financí přezkoumat, zda není Nejvyšší soud ČR, financovaný z velké části za účelem odmítání předem beznadějných podání, nikoli užitečným a nezbytným úřadem, ale pouhou černou dírou, neužitečně pohlcující prostředky ze státního rozpočtu (prosím laskavého čtenáře, aby předešlou větu chápal jako přehánění, použité pro zvýšení názornosti výkladu).

Dalším zajímavým důsledkem rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně je přenesení odpovědnosti za další životní osudy Adélky Vražednice do rukou ministra spravedlnosti. Ten bude nyní rozhodovat na základě dvou téměř identických podnětů občanského sdružení -- jednoho, určeného přímo jemu, druhého, určeného nejvyšší státní zástupkyni -- doplněných názorem nejvyšší státní zástupkyně. Ministr má pro podání stížnosti pro porušení zákona lhůtu šedesáti dnů od doručení rozsudku státnímu zástupci. Z této lhůty již proběhla přibližně polovina. Občanské sdružení podalo podnět v poslední den mandátu exministra Čermáka, který již zřejmě nestačil rozhodnout. Právo stížnosti pro porušení zákona je osobním právem ministra jako ústavního činitele, nemůže je v jeho nepřítomnosti využít náměstek. Jenže ministerský stolec není obsazen, lhůta běží a v této chvíli není, kdo by rozhodl.

Další výjimečná osobitost kauzy Adélky Vražednice proto spočívá v tom, že její další osud se dostal do velmi těsné nemilé závislosti na vývoji v politice. Pád Špidlovy vlády by odsunul jmenování ministra do nedohledna. Je možné, že do konce lhůty pro podání stížnosti by úřad nebyl obsazen a spásný nástroj by zůstal nevyužit. V případě setrvání Vladimíra Špidly v úřadě by patrně nový ministr nastoupil ještě během lhůty. Je ale otázka, zda ve zmatku, provázejícím nástup nového šéfa na ministerstvo, by se ušetřil čas pro vyřízení věci bezvýznamné mladičké prodavačky (volit může i ve vězení). Ostatně ministr by byl v rozhodování silně ovlivněn míněním aparátu ministerstva, který se v minulosti důsledně snažil i v případech křiklavé nespravedlnosti odradit svého šéfa od angažovanosti ve prospěch obětí justičních nepravostí.

Folklorním rysem současného vývoje příběhu Adélky Vražednice je poměr zájmu a snaživosti osob a institucí, které se na jeho obsahu podílejí. Odsouzená měla do 18.6.2004 nastoupit výkon trestu. V ten den její obhájce ještě neměl založenu plnou moc v soudním spisu, natož aby požádal o odklad nástupu trestu či učinil jakýkoli další úkon. Samozřejmě se dosud nezačal seznamovat s obsahem trestního spisu. Ke cti obhájce je však třeba uvést, že se případu ujal z vlastní iniciativy a pracuje zdarma, což je úkaz neobvyklé šlechetnosti advokáta. Nejvyšší státní zástupkyně reagovala na můj článek v LitN článek z 24.5.2004 tak, že již 1.6.2004 byl soudu odebrán trestní spis k jeho přezkoumání Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR. Odsouzená podala žádost o obnovu procesu bez použití služeb obhájce 1.6.2004, 10.6.2004 se pokusila o sebevraždu a 12.6. poslala soudu žádost o odklad trestu.

Zmíněné občanské sdružení požádalo 7.6.2004 presidenta republiky o milost pro odsouzenou a 13.6.2004 poslalo svá patnáctistránková podání nejvyšší státní zástupkyni a ministrovi spravedlnosti. Nejvyšší státní zástupkyně odpověděla občanskému sdružení již 18.6.2004. Soud v té době samozřejmě nekonal, protože nemohl -- od 1.6.2004 nemá přístup k trestnímu spisu.

Tato část příběhu vyvolává obecnou úvahu o nedostatku peněz jako překážce průchodu práva. Náš právní řád zaručuje, že se právní pomoci dostane každému, kdo ji potřebuje, i když nemá peníze na zaplacení obhájce. Skutečnost je ale bohužel taková, že advokáti ex-offo nebo z milosrdenství přidělení advokátní komorou velmi často plní své úkoly podle přísloví "za málo peněz málo muziky."

Klient si sotva dovolí tlačit k větší pilnosti advokáta, jemuž nemůže platit. Bohužel neexistuje nadace, která by nemajetným účastníkům velmi složitých soudních řízení s osudovými dopady mohla přispět na úhradu palmare špičkového advokáta. Jsme tak svědky toho, že advokáti zvučných jmen a vynikajících odborných kvalit obhajují velké tuneláře, jimž přece jen "něco za nehty" z jejich ušlechtilé činnosti zbylo, zatímco nevinní chudáci, jejichž obhajoba by byla z mravního hlediska činem daleko záslužnějším, se ocitají v rukou neumětelů.

Kdo bude dále sledovat boj Adélky Vražednice s mlýny (bohužel ne větrnými, ale tvrdě reálnými, nicméně stejně slepými a necitelnými) české justice, určitě se nebude nudit. Zapadnou-li na konci příběhu za odsouzenou vězeňská vrata, bude to smutná zábava na její účet, za kterou odsouzená zaplatí krutou cenu.