Národ či stát navenek má své zahraničně politické zájmy, které jsou univerzální a nemusíme si je zdůrazňovat. Často rozpolcená a rozhádaná vnitropolitická situace dovede nalézt ve vztahu k zahraničí společný jazyk, neboť dosud žijeme v období pocitu jednotného národního zájmu se silným prvkem společenské sounáležitosti. Potud asi bez námitek. Svět se nám však změnil za přísného utajení či opomenutí medií a v prostředí naší nevědomosti. Bylo by asi vhodné ilustrovat skutečnost právě ve věci toho nejtvrdšího jádra "nedotknutelného" národního zájmu.

Zahraniční politika státu je ve vlastním národním zájmu svázána smluvními vztahy s jinými státními subjekty a příslušností k mezinárodním organizacím. Respektuje i mezinárodně právní ustanovení. Podporuje dále univerzální organizaci (OSN) s nadnárodní exekutivní pravomocí (Rada bezpečnosti OSN). To vše ve vlastním, ale i univerzálním zájmu, neboť podmiňuje sílu mocných. Proto od nich pramení soustředěné útoky na zastaralost mezinárodního práva s doporučeními o jeho revizi stejně jako OSN. V tomto směru není nesnadné odsledovat servilní přisluhovačství řady našich medií).

Mimo tendenci rozmělnit stávající systém existují již reálné kroky jak postupně měnit a organizačně vytvořit jiné mezinárodní a bezpečnostní prostředí. Nic není nedotknutelné.

Nedávno jsme prošli kampaní před volbami do parlamentu EU. Víme toho mnoho o platech poslanců, asistentů a díky bohu i o jejich exekutivní bezmocnosti. Nikdo neměl snahu vysvětlit co je posláním desetitisíců zaměstnanců spojených s EU. Příchod dalších se očekává ( jen z ČR asi 600).

Proč však neznáme nic o práci asi 1500 "odborných" komisí, které pracují za zavřenými dveřmi a usnášejí se o nařízeních regulujících prakticky veškerý život ve sjednocené Evropě a to s vyšší právní váhou než zákony národních států. Tento skutečně operativní mechanismus EU je přezdíván "mládežničtí byrokraté" (bývá jim do 35) a jsou objektem stovek lobbistických kanceláří. O ideálním korupčním mechanismu nemusíme dále ani hovořit. Příklady není třeba uvádět, jsou známy. Rozhodné je, že tento moloch ze své podstaty nemůže být operativní, ale je velmi účinný při demontáži národního zájmu. Nadále rozhoduje mocná lobby (peníze). EU je tak touto cestou důsledně privatizována.

S národním zájmem se předně pojí bezpečnost. Zůstaňme u ni. Vlastenecká povinnost mužů připravit se na obranu vlasti skončila. A je to dobře. Jsou vytvořeny jiné a mnohem účinnější vazby, které tuto bezpečnost mají zajišťovat. Armáda sama je profesionální, tj. sjednaná na základě kontraktu. Voják-odborník pracuje ve smluvním vztahu se státem a neměli bychom opomíjet jistý morální aspekt (je občanem ČR). Získaná odbornost je však dobře použitelná i při jiném smluvním vztahu. Ne sice přímo s jiným státem, zde existují jistá zákonná omezení, ale s jiným nestátním subjektem. Jde o privatizaci bezpečnostních kapacit. Nenechme se mýlit nám známou soukromou bezpečnostní službou, ochrankou či detektivními kancelářemi. Dnes se jedná o soukromé organizované vojenské (ne cizinecká legie), bezpečnostní, ochranné, analytické ale i zpravodajské služby (rozvědka), které pracují na mezinárodním základě. V těchto službách není rozhodující národnost či státní příslušnost. Pracují stejně jako náš voják na smluvním vztahu ke své organizaci a ta opět pracuje nejenom na základě kontraktu se soukromými subjekty, ale, a to hlavně, na základě kontraktu s různými státními autoritami.

Naše velmi skromná media se zmínila trochu o bývalých členech polské elitní jednotky GROM, kteří odešli od svého státu do soukromí a mnozí další je budou následovat (proč ne, pracují jen za peníze a stát je pro práci odborně dobře vybavil). Nejedná se o nic jiného než o privatizaci členů velmi výkonného orgánu zahraniční služby. Absurdně však nic nebrání tomu, aby si je zpětně najala třeba polská (nebo Čechy česká ?) vláda. V těchto nájemních smlouvách mají vlády, včetně naší, dlouhodobé zkušenosti, dokonce i ministerstvo obrany.

Pokud se zdají výše uvedené údaje trochu překvapivé, snad je to stručností mého podání a proto vyžadují hlubší zamyšlení, a nebo se neztotožňují s naší dosavadní přirozeností. Ano "dosavadní" - změníme se, přijmeme nastupující realitu a nebo budeme hledat oporu proti privatizovaným mezinárodním a bezpečnostním vztahům stejně jako jsme na obranu národních států přijali a formovali po staletí mezinárodní právo a organizace. Privátní sektor vždy hledá prostor pro nejefektivnější postup, ale nemá nikdy jiný zájem než zisk. Dnešní globalizovaný svět určuje, že nejefektivněji lze "podnikat" v mezinárodním bezpečnostním prostředí a pokud možno v krizové oblasti. Je to pochopitelné neboť se platí cena i za absolutní riziko - smrt.

Nebylo by od věci doplnit uvedenou analýzu ilustrativním příkladem.

V současné době probíhají bezpečnostní (slušně řečeno) operace v Iráku. Mimo amerických vojenských sil druhou "mocností", která pracuje v poli, není Velká Británie, jak se zpravidla uvádí, ale soukromé bezpečnostní společnosti "private military contractors" , které mají v Iráku již asi 20 000 mužů. Plní řadu vojenských, bezpečnostních, ale i analytických funkcí. Trochu konkrétněji. DynCorp ze Severní Virginie trénuje iráckou policii (naše parketa), britská společnost Global Risk Strategies (příhodné jméno) chrání prozatímní administraci, ArmourGroup chrání americké a britské specialisty, dozorci ve věznicích nejsou jen vojáci, ale i příslušníci soukromých služeb. Mnohé z nich čelí žalobám za mučení vězňů. Problém s přebíháním vycvičených vojáků do soukromých agentur nemají jen Poláci, ale i britské komando SAS.

Privatizace bezpečnostních a válečných operací je novým prvkem v mezinárodních vztazích. Vzhledem k masovému rozsahu jedná se o velice závažný aspekt. Organizace jsou v podstatě mimo kontrolu a jejich ztráty jsou ztráty z pracovní smlouvy a bez národní evidence.

Na mezinárodní scénu, jak jsem uvedl již výše, vstupují i soukromé zpravodajské služby. Ty sice na smluvním základě a s respektem k právnímu řádu zemí, kde jsou registrovány. Používají celou škálu pracovních metod (a pravděpodobně daleko širší než bývá nyní obvyklé) u zpravodajských služeb jednotlivých států. Jejich smluvní vztah je veden k jakémukoliv subjektu, (nejenom své vlastní-registrační země). Tradiční prvek "národního" utajení je touto privatizací zcela překonán a i utajení se stalo privátní hodnotou, něco jako pro nás obvyklé obchodní tajemství. Instituce jako náš Národní bezpečnostní úřad se do tohoto prostředí těžko zařazuje. V podstatě, aniž bychom mu to přáli, se z procesu obhospodařování a prověřování tajných informací a jejich nositelů vyřazuje.

Stojíme nyní před problémem nebo před nezvratnou skutečností? Musili bychom se vrátit na začátek. Kdo a jak definuje národní zájem. Ten se při pokračovacím transformačním trendu mechanicky vytrácí a to způsobem, kdy není možno identifikovat přímo subjekt či mocnost, která nám prostředky národního zájmu, kterými rozhodně zahraniční služby jsou, prostřednictvím privatizačního procesu odebírá. Jedná se o transformační proces, který jak se zdá je nezvratný.

Mechanizmus privátních aktivit ať komerčních či finančních je ošetřen zákonnými normami, kde i cesty prosazování zahraničního interesu mají své limity. Přenášení zahraničních výkonných aktivit na "soukromý" sektor je věc velmi závažná a vyžaduje zásadních opatření na univerzálním základě. Naléhavost řešení pro stát naší kapacity je nepochybná. Pochybné v tomto směru jsou však pravděpodobně naše profesní instituce.