V padesátých letech nebyla občanská válka. To jen jedna strana uchopila moc, dala střežit hranice a vyzbrojila svou elitu. Vytvořila podivné zákony, podle kterých spoluobčanům ukradla majetek. Kdo nejásal, nešel s nimi, nevyznával jejich náboženství, byl třídní nepřítel. Obrovské aparáty (StB počínaje a věznicemi s popravišti konče) vybudovali soudruzi na likvidaci svých odpůrců. Občan měl na vybranou: buď republiku opustit a nebo se snažit přežít. Přežít znamenalo držet hubu a krok, doslova rýt držkou v zemi. Opustit republiku znamenalo přijít o všechno a riskovat, že vás na hranicích zastřelí bdělý pohraničník jako škodnou.

Miliony rezignovaly, tisíce emigrovaly, několik lidí vzalo do rukou zbraň. Skupina bratrů Mašínů se rozhodla proti násilí bojovat násilím. V našich dějinách výjimečný odpor hrdinů proti tisícinásobné přesile, proti zločineckému režimu, proti totalitní moci. Skupina se zmocnila zbraní, zmocnila se peněz, prostřílela se na Západ. Ze 6 lidí 3 žijí. Ti, kterým se útěk podařil. Ostatní byli komunisty popraveni.

Teď si každý může položit otázku: Co by stalo, kdyby Ctirad Mašín nepodřezal strážmistra Honzátka? Tady odpovídám na přiměřenost obrany. Kdyby se Mašínové zachovali neprofesionálně a nechali žít svědka, byli by odhaleni během několika dnů. Místo 3 popravených by dnes bylo popravených 6.

Při smrtelném ohrožení člověka je zabití protivníka přiměřenou obranou.