(2) Policista je oprávněn vyzvat osobu,

1. přistiženou při spáchání trestného činu nebo přestupku,
2. od které je požadováno vysvětlení podle §12 odst. 1,
3. která odpovídá popisu hledané nebo pohřešované osoby,
4. která se bezdůvodně zdržuje v bezprostřední blízkosti chráněných objektů nebo v blízkosti státních hranic,
5. která má na místě veřejně přístupném zbraň (17 odst. 2) a je důvodné podezření, že zbraně může být užito k násilí nebo pohrůžce násilím,
6. která se zdržuje v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu, k dopravní nehodě, požáru nebo jiné mimořádné události, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět.

(3) Policista je rovněž oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu,

1. která má být předvedena na žádost příslušného orgánu podle zvláštních předpisů,
2. která je oznamovatelem,
3. na žádost jiné osoby, jestliže tato osoba má na zjištění totožnosti právní zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti žádá; osoba je povinna výzvě vyhovět.

Pokud tedy policista vyzve k předložení dokladů občana za jiných okolností, nedopouští se ničeho menšího než porušení zákona. Takovému nezákonému jednání má podle našeho právního řádu občan právo čelit.

S tímto vědomím jsem loni 28. října na shromáždění, které mělo vystoupit proti pochodu fašizující Vlastenecké fronty, přistoupil k policistům, kteří kontrolovali účastníky protestu. Na mé dotazy po důvodech kontroly odpovídali, že k ní dochází v místech s "vysokým nápadem trestné činnosti". Tomu se nedalo než vysmát, přestože by takový důvod mohl hypoteticky odpovídat § 13 písmenu e., kdyby se v něm ovšem nehovořilo o konkrétním trestném činu, v jehož blízkosti jsou policisté oprávněni kontrolovat občany.

Protože jsem byl neodbytný, byl jsem posléze sám vyzván, abych se legitimoval. Pochopitelně to nepřicházelo, po tom, co jsem v přítomnosti policistů vyzýval jiného demonstranta k odmítnutí kontroly, vůbec v úvahu. Po vzrušené výměně názorů a vzájemném slovním i nonverbálním zastrašování, jsem dostal výzvu, abych se s policisty odebral na stanici. To jsem samozřejmě také odmítl, jakkoli má policista právo předvést občana, který odmítá uposlechnout jeho výzvy. Výzva totiž musí být v souladu se zákonem.

Na ulici ovšem platí, že policista je zákon (děkuji za potlesk, čtenáři z řad policie) a tak jsem za chvíli ležel na zemi s pouty na rukách. Že jsem se snažil pádu zabránit uchopením policisty, který mě napadl, okolo ramene, měl jsem v tu chvíli již jisté odsouzení za napadení veřejného činitele.

O to se postarala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr.Helena Králová. V jeho odůvodnění (v příloze ZDE) se musela vypořádat s otázkou zákonnosti policejního zákroku, což ji činilo jisté potíže, kterými se však nenechala odradit. Prozřetelně vynechala pasáže, kde policejní svědkové opakují svůj nápad s vysokým nápadem trestné činnosti. Místo toho se zaměřila na dodatečný důvod, který při samotné kontrole uveden nebyl. Mělo jít o údajnou podobu mojí osoby s jakousi hledanou či pohřešovanou osobou (§ 13 c.). Když jsem se při výslechu svědků dotazoval, o jakou osobu se mělo jednat, policisté si již nemohli vzpomenout. Paní soudkyni přesto připadalo jejich tvrzení věrohodné, snad protože nekontrolovali všechny shromážděné, ale jen některé. Přesto udivuje vysoká koncentrace občanů podobných hledaným osobám zrovna na politickém protestu.

Možná proto se JUDr. Králová rozhodla pustit do ještě odvážnějších konstrukcí a rozhodla se, že podle § 34 a) trestního zákona lze demonstraci označit za událost vážně ohrožující veřejný pořádek, život a majetek. S hrůzou nad nedemokratičností českého právního systému jsem nahlédl do příslušného zákona... a podivil se:

Žádnou souvislost s mým případem zde nelze dohledat. Při pohledu o něco níže, jak mi bylo doporučeno, jsem se dopátral paragrafu nikoli § 34 a), nýbrž § 34 d), kde se říká, že:

Když pominu, že dotyčný paragraf, u něhož se tak pletou písmena, řeší naprosto jinou problematiku, než jsou důvody, které opravňují perlustraci občanů, ani potom tam nenacházím nic, co by po stalinsku kvalifikovalo demonstrace jako ohrožení veřejného pořádku, jak se ve své podivné analogii domnívá paní soudkyně.

Té se přihodila ošklivá věc, když se ve snaze hájit delikt policejních ranařů rozhodla dát všanc svou profesionální čest - zesměšnila se. Její výrok a jeho odůvodnění však zároveň ukazují na velmi nebezpečnou tendenci, která se stává vlastní české justici. V politicky zabarvených případech nerozhoduje, kdo co udělal, ale kdo kým je. A když to komplikují zákony přijaté v období rané demokratizace, tak stačí přijít s výkladem, který je popře, ať už pak diletantismus čouhá z úřední obálky, jak chce. Nyní jen čekám, kdy nás pražští ochránci zákona začnou legitimovat coby osoby, které se bezdůvodně zdržují v blízkosti státních hranic (§ 13 d.) - vždyť z Petřína lze za jasného počasí dohlédnout až na Šumavu.

Dvanáctistránkový rozsudek JUDr. Heleny Králové v plném znění

Autor je studentem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy