Značně se divím tomu, co stále přežívá, píše Jaroslav Pokorný. Když náš syn (1970) měl ve 4. třídě v pololetí samé 4 a 5, sama škola nás poslala na vyšetření. Když donesl potvrzení, že je dyslektik, všichni učitelé, včetně náročné češtinářky to respektovali a syn v poklidu, byť s trojkami a čtyřkami ZDŠ absolvoval. V učilišti pak patřil mezi nejlepší žáky, následně dálkově udělal školu střední a ve 30 letech se rozhodl, že si udělá i vysokou. Až dosud úspěšně studuje VUT.

Z historie dyslexie je známo, že ji neodhalili učitelé, ale lékaři jako "specifickou neschopnost naučit se číst a psát při jinak výtečné paměti". Pro učitele byli, a jak vidím stále jsou, žáci, jako můj spolužák, který školu skončil v 6. třídě, kteří nejsou hloupí, ale líní se učit. Myslím si že by bylo účelné, aby v takovém případě byli kantoři potrestatelní. Na příkladě mého syna vidím, že jsou schopni způsobit nevratné škody, které by bylo možno i vyčíslit ekonomicky.