Ano, Český volič. Opět se vyznamenal a nesmazatelně zapsal do učebnic politologie katastrofálním nezájmem, který předznamenává další etapu ve vývoji soudobých demokracií (snad na cestě k faktické oligarchii?). Důvody už tady byly rozebrány, originálně i výstižně, vtipně i vážně. Ovšem musíme být k sobě, my Češi, tentokrát upřímnější - není to jen náš problém. Podle výsledků ostatních členských zemí jsme vlastně jen průměrem, takže nic světoborného se u nás asi nestalo.

Problém asi nebude tentokrát lehce odbyt jen načrtnutím naší tradiční "národní povahy" v konfrontaci s neobvyklou situací; zasáhl všechny zúčastněné evropské státy stejnou měrou. Své nevím neřekli nesvorně nevoliči ve všech nedemokraciích. Někdo by řekl v jednotě je síla.. tady spíše v nejednotě a nečinnosti. Asi tedy bude záhodno hledat nějaké univerzálnější vysvětlení, takové, které neztratí význam, jakmile překročí hranice státu. Skoro se mi chce říci "euroverzálnější"...

Výsledky voleb vlastně nejsou svou strukturou nijak překvapivé, proporce stran většina prognostiků odhadla správně a nepotřebovali k tomu nakonec nic víc než pověstný selský rozum. Váha se kyvadlově přehoupla od vládnoucích k ODS, komunisté mají stále to své jisté a outsideři zůstali sami sebou. Také celebrity potvrdily svou specifickou životnost. Co ale překvapilo, je účast. A to tím více, že ani zhruba poloviční propad návštěvnosti u uren s pořadím nijak překvapivě nezamíchal (samozřejmě vycházím z toho, že vládnoucí struktury se postupně na výsluní spíše diskreditují a stínoví zneuznanci spíše sympatie získávají). Asi je za tím něco, co se táhne napříč našimi voličskými preferencemi. Něco, co je společné všem skupinám a rozděluje je to symetricky na dvě části; něco, co dělá z voličů nevoliče.

Odpověď samozřejmě neznám, ale hypotézy nabízím. Každý z nás máme určitý práh pro vnímání detailu, podstaty a kontextu. Někde shledáváme věci banálními a nadhodnocenými, někde podstatnými a přesto nedoceněnými. Bez ohledu na to, jak jsme orientováni hodnotově, máme každý svou hranici pro zpracování informací, jejich obsahu a rozsahu. Běžný občan zakusí mnohé odpírání a útrapy, než pronikne do tajů státního aparátu a vytvoří si pracovní obrázek o formální a skutečné podobě realizace veřejné moci v podmínkách demokratického právního státu. Proč se tedy divit jeho vzdorovitosti, když mu z ničehož nic přibude další sféra veřejných věcí, k níž má opět zaujmout aktivní postoje. V našich podmínkách došlo záhy po sametové revoluci k důležitému zjednodušení - rozdělení federace. Mnohé politické otázky se staly neřešitelné a rozdělení se chtě nechtě stalo nejschůdnější cestou jejich rozřešení. Tím z nás všech bylo sejmuto břímě federálního státního uspořádání, které klade vyšší nároky na všechny subsystémy společnosti, které se musejí vyrovnat se složitějším a rozsáhlejším státním aparátem, kolektivní odpovědností a rozhodováním v politice, sjednocovanou ekonomikou a třeba i dvojjazyčností.

Kromě jiných aspektů rozpadu federace je pro nás důležitý ten, že jsme slovy P. Pitharta "rezignovali na projekt společného státu příliš brzy". Zda jsme to byli my, Slováci, nebo jen skupinka tehdejších politiků, toť otázka.

Tím jsme se ovšem připravili o dosti důležitou zkušenost, která nám teď chybí. O schopnost voličů docenit něco více než jen aktuálně prováděnou politiku v malém státečku, který programově postrádá programovost a smysluplné vize. Rovněž pro takový, pro který je nyní Evropská unie deus ex machina stagnující myšlenkové obrody a vítané řešení pro oživení naší společnosti, politiky a ekonomiky zvnějšku.

Jenže cosi nám chybí, co by umožňovalo se do nové role položit s patřičnou razancí a zájmem. Zjevně to ale není jen naše trauma, s nepochopením evropských institucí se marně utkali všichni politikové. Otázka je, zda vůbec měli šanci na úspěch. Narážím na to, že ústavní uspořádání institucí a působnosti v EU je aktuální otázkou, která nevypadá jako snadně vyřešitelný problém. Uspořádání se teprve připravuje a mimo jiné to implikuje, že Evropský parlament vůbec nemusí být parlamentem ani nadále. V našich podmínkách chápeme parlament jako Parlament s velkým P, tedy nejvyššího zákonodárce, primární instituci, na niž lid přenesl mocenský výkon své svrchovanosti ve svobodných volbách. Evropský parlament se naproti tomu teprve rodí, jako sekundární instituce, která má ale budoucí potenciál EU více zdemokratizovat. Ten ovšem může a nemusí zůstat nevyužit.

Stále platí, že jsme vstupem do EU v poslední chvíli nastoupili na poslední evakuační vlak z potápějící se lodi evropské ekonomické izolovanosti (tak nám to alespoň bylo podáváno..) a nyní se z posledního vagónu snažíme ovlivnit rozhodnutí o dalším směřování celé soupravy. Důležité ovšem je, aby se náš hlas také dostal až ke strojvedoucímu a přitom nesmíme zapomenout, že nakonec přece jen všichni jedeme po kolejích, takže variant a alternativ příliš není. A pár výhybek už jsme projeli!

Evropský parlament reprezentuje obrovský konglomerát národů, obtížně uchopitelný a představitelný celek všeho, čemu odevzdaně dáváme "euro-" předpony. Není tedy jen vinou našich politiků, kteří nedokázali zjistit, natož přesvědčit pracující veřejnost, že Evropský parlament stojí za sobotní námahu u volebních uren. Přispěli k tomu i svým typickým chováním v kampani, kde oprášili pouze své staré agitační vyprázdněné formulky a ještě je zředili, aby neurazili ani nikoho s odlišnou "koncepcí". Na fráze a bezmála politické idiomy jsme už jako občané poměrně citliví a aktuálně vládnoucí strana se s tím musí vypořádat jako první, pakliže sama neshledá, že už není pozdě.

Naši politici tedy nedokázali ani tentokrát přesvědčit, že vědí co v EP počít. Ani nás, ani sebe samé. Nepomohli ani odkazy na "volební koláč" a to už je co říct. Ani jedna strana nedokázala ospravedlnit fakt, že je třeba volit velmi jednotně a vyslat na pendlování mezi Bruselem a Štrasburkem koherentně vystupující tým. Ani druhá možnost nezůstala využita - volba osobností "evropského formátu", které se mohou prosadit i jinak, než jen počtem hlasovacích kartiček. Ovšem ani já sám příliš takových neznám... Ve spojením s faktem, který všichni voliči instinktivně pochopili, že se význam jejich hlasu ještě mnohokrát zředil v hlasování dalších 24 států, tady máme ostudnou neúčast, kterou by ani náš pomyslný ústavodárce nepovažoval za potřebné množství pro přijetí legitimního rozhodnutí (v našem Parlamentu je to třetina pro rozhodnutí, která vyžadují jen prostou většinu). Ten už ovšem institut potřebné minimální účasti raději systematicky vynechává, aby z voleb vůbec vycházely mandáty.

Upřímně věřím, že lidé v celé Evropě spíše vycítili selhávání evropských institucí a politiků při projektování jakési dostatečně fungující evropské demokratické federace a že to není jen sobotní syndrom slunečného dne. Byl to dobře mířený políček od těch jinak věrných voličů těm, kteří nepochopili, že zatím nevyužili kladného potenciálu nadnárodního společenství, který EU přeci jen skýtá.

Politikové tyjí po svá volební období z naší aktivně projevené důvěry a zaštiťují se jí, kdykoli je to třeba. Snad proto se ještě občas cítí být vázáni svými sliby, protože techniky předvolební agitace již propracovali tak dokonale, že dokáží kandidovat třeba i s trestním stíháním na krku. Tentokrát se ale rozmáchli naprázdno tam, kde čekali věrné přívržence. Místo toho budou zřejmě pět dlouhých let hledat nějakou legitimitu a vlastní identitu v EP. Určitě ji nakonec najdou - a stanou se ze sirotků pravými evropskými politiky. Protentokrát od nás dostali carte blanche, příště už před nás předstoupí jako jediní správní a vyškolení europoslanci, k nimž asi opět budeme postrádat alternativu.