Samotná víra může být pochybnou investicí, jedná-li se o předem neověřitelný program pro zítřek. V politice se ovšem vždy chystá příští menu bez předběžných testovacích chuťovek pro případnou širší ochutnávací aklamaci. I ten "program" jako módní doplněk politického zevnějšku bývá především slohovým cvičením které má dobře vyznít. Je součástí celkové režie politické "hry", k vnější prezentaci vybraných osobností, jako jejich svého druhu kulisa, před níž a v jejímž duchu svou roli "hrají". Text musí být okamžitě působivý, nemusí být nikdy uskutečňován nebo být uskutečnitelný. Je vždycky dost času později voličům sdělit, že někde chyběla k realizaci "politická vůle". Snazší to vždycky má opozice; té stačí, že je jakkoli proti tomu, co dělá vláda.

Pokud jde o samotnou touhu po změně, ta je evidentním dědictvím už z mnohých poryvů časů před listopadem 1989. Pokud bychom uvažovali jen o České republice (od roku 1993), ještě nedávno se mohlo zdát, že dokonce v rámci postupně stabilizovaného pole politických stran lze najít aspoň mezi některými z nich viditelně artikulovanou potřebu spolupráce. Volební akcie tehdejší Čtyřkoalice ("4K") začaly rychle zcela závratně stoupat. Kupodivu jako alternativa nebyla vnímána "Opoziční smlouva" mezi ODS a ČSSD. Některé další potenciální "platformy", dříve než se mohly stát politickou silou, zakoply o problém, že "jedničkou" může být vždycky jen jeden. Anebo se nechvalně prezentovaly neuvážeností a naivitou svých nezkušených předáků. Nechci zde ale jmenovat.

Kdeže ty dávné naděje českého voliče jsou? Pokud se nakonec ověří, že účast v těchto volbách do EU byla zhruba pouhých 30 %, i to je zřejmě DOKLADEM REZERV DEMOKRACIE V ČR.

Je pravděpodobně teď možno nechat stranou, zda ti, kdož nakonec k volbám šli, měli na mysli především domácí problémy, anebo --- menšinově --- evropský horizont. Těch 70 % je zálohovaně připraveno se občansko-politicky zviditelnit, pokud by vycítili k té stávající celkové politické scéně účinnou alternativu. Jakmile média opakovaně signalizovala, že se do Evropského parlamentu nedostanou ani zástupci všech kandidujících parlamentních stran, natož nějaká hnutí mimoparlamentní (mimo celostátně mediálně nadmíru dobře známé uskupení vedené senátorem Železným), zájem o ty volby do EU setrvale klesal. "Teď již máme, co jsme chtěli," jak se zpívalo v jedné dávné písni? Své ve výsledku těch voleb samozřejmě způsobila organizačně a počtem svého členstva nejsilnější v ČR --- KSČM. Svůj relativně přijatelný procentuální voličský standard si uchovala (také díky mnohaleté tradici členské základny) KDU-ČSL. Postupně stále více bledla výchozí sláva odpadlíků z éry tzv. "Sarajevského atentátu" (Unie svobody); stačilo pak, že se stále častěji v médiích špitalo o tom, že US-DEU nepřežije příští parlamentní volby do PČR, a byla (jako strana bez silné členské základny) pro evropské volby odepsána. ČSSD jako většinový partner v koaliční Špidlově vládě samozřejmě nese svou kůži na trh za celou vládu a její opatření. (Přitom mnohé z toho, co teprve teď se začíná --- a opozice říká, že nesystémově nebo váhavě --- připravovat k uskutečnění, mělo být na programu, k naléhavé a odpovědné realizaci, hned prvých polistopadových vlád.)

ODS jako očekávaný vítěz voleb do Evropského parlamentu ztratila v pozemanovském období automaticky punc tichého spojence menšinové vlády. Jakmile se Václav Klaus přesunul z ODS na Hrad, "nový tým ODS" najednou byl jak bez "opo-smlouvy", tak bez architekta těch opatření, která byla předmětem kritiky "odpadlíků z ODS". ODS se mohla teď jevit jako jediná dostatečně silná opozice vůči ČSSD (a její koaliční vládě) zprava; přitom jakoby bez politických "restů" z minulosti. Navíc neměla v tomto ohledu "vpravo" od středu žádného dalšího přijatelně silného alternativního konkurenta.

Zbývající dvě očekávaně úspěšná uskupení nemohou okamžitě sehrát žádnou závažnou roli ani v EU, ani v ČR. (Zielencova skupina by snad --- a podmíněně --- mohla časem vystřídat na naší politické scéně postupně se rozkládající a "odpisovanou" Unii svobody; koneckonců svým způsobem --- několika svými představiteli --- prezentuje právě vůči ní, ale i vůči ODS, alternativní "nelevicovou" platformu.) Takže zatím žádné velké změny doma čekat nelze; copak tohle nebyly "jenom" volby "do Evropy"? I když jistá příprava na další rozmanité volby doma to již byla. Jen podmíněně je zajímavé, že se už nechal ministr Gross slyšet, že by mělo teď po těch EU volbách dojít k nějaké větší rekonstrukci vlády. (Ta naše mediální scéna čeká na každou podobnou "titulkovou" hlášku. Z tohoto obláčku nejenže nebude bouřka. Ani deštíček z toho nebude. Stačí, že ministerský předseda Špidla má už tak teď dvě místa ve vládě k projednávání; nedávno došlo navíc k výměně ministrů v obtížném resortu zdravotnictví. Ministr Gross má ovšem o jednu nezanedbatelnou, a přitom lacino získanou, medializační položku ve svůj příští prospěch navíc.)

A proč zůstala v tom předvolebním "boji" o místa v Evropském parlamentu samotná Evropská unie a její problémy kdesi v podpalubí? V rámci politických priorit většiny kandidátů na místa v Evropském parlamentu nemusely nutně být uváděny problémy EU, když o nich naléhavě a opakovaně nebyla nikdy moc vedena u nás řeč. (Člověk se rozpakuje připomínat některé kandidátky, jejichž problematická personální prezentace byla očividná.) Těch pár nadmíru obecných (a spíš mlhavých než adresných) floskulí o hájení zájmů České republiky v EU --- bez konkrétních předností a problémů, které s tím souvisí --- nemohlo vzbudit žádnou pozornost. Přitom nutnost adaptace našeho právního systému na "evropský" bude mít stále výraznější vliv na právní vědomí u nás. S jistým odstupem se to pak časem promítne také do větší korektnosti v ekonomických poměrech. V míře svým způsobem odpovídající našemu početnímu zastoupení v Evropském parlamentu (24 míst ze 732) budeme spolurozhodovat o záležitostech EU. Snad také po nějakou dobu budeme získávat z EU víc, než sami do ní vložíme. Automaticky ale žádná česká vláda nemá dnes patent na to, aby se rychle a účinně snížil počet nezaměstnaných v ČR; ani pokus o oživení drobného a středního podnikání nelze realizovat pomocí nějakých hesel a výzev (ani ne jen snížením daňového zatížení). Nelze tu ignorovat odvozenost zaměstnanosti od stále vyšších požadavků na produktivitu práce, spolu s nutností rekvalifikace pro nadbytečné; a spolehlivá vazba na mezinárodně silné korporace zajišťující finální výrobu je také nezbytná. Konkurence neslábne; naopak sílí. Je předpokladem pro levnější zboží na trhu. Samozřejmě že za tu cenu, že je vynakládáno na jednotku výroby stále méně živé práce. Tohle budeme pociťovat v životě stále naléhavěji. A nemluví se o tom. Psát o tom není "tržně" zajímavé a funkční.

O tomhle všem zatím u nás padlo zmínek jen velmi málo. Je politováníhodné, že se u nás stále víc zahnízďuje jako optimální informační prostředek obrázek, ať už televizní nebo fotograficky zprostředkovaný v novinách a časopisech. Přestáváme nejen číst. Sledováním nějakých scének či obrázků se spokojíme. Je to rychlé a nenáročné. Nabízí to iluzi bezprostřední informace. (A klást si otázky kvalifikovaně by znamenalo vynaložit nějaké úsilí navíc. Nemáme i tak starostí dost?)

V těchto intencích se také připravovaly volby do EU. Své měly jisté mediálně známé tváře z televize a z časopisů. Ti lidé nemuseli říkat, proč jsou "nejlepší" (jako hrdinové akčních a seriálových filmů, ovšemže!). Stačilo, že kandidát(ka) --- rozhodně ne zrovna adekvátně --- řekl(a), že bude hájit zájmy ČR; ani se ho/ji nikdo dál neptal, jak to bude dělat (zvláště u těch hůř jazykově vybavených). Volbu měli mnozí kandidáti na poslance EU jistou, když byli na předních místech těch kandidátek, které měly relativně masovou podporu zajištěnou už předem. Možná že také proto si mnozí potenciální voliči řekli, že na tomhle hřišti nemohou (skoro) nic ovlivnit.

Jiným problémem pak tu je důsledek svobody nevolit: možná právě v tom dramatickém rozdělení mandátů a těch, na které žádné mandáty nevybudou, ač nebyli zřejmě horší (jenomže neměli mediálně proslulou tvář!). Může však naše potenciální voliče naučit chodit k volbám osobní pocit zodpovědnosti za určitou alternativu do budoucna, která je voliči drahá? Jak mu ale má být cokoli v tomto státě "svaté", když samotní naši mnozí poslanci a senátoři neberou vždy svou činnost dost vážně a zodpovědně? (Také jste to slyšeli, že mnohým prý chybí k naléhavější prezenci v jednacím sále televizní kamery?)

V tom textu, který předchází, by mohlo uniknout pozornosti, že kromě všelijakých priorit domácích nebo evropských jsou také některé priority celosvětové. Už několik let se opakovaně objevují informace o tom, že globální oteplování je na postupu. Letošní chladnější květen ("Studený máj --- v stodole ráj!") nám zatím dává zapomenout, že počasí je jedno, a postupně se měnící klima --- druhé. (Kdo by v těchto našich končinách dříve hovořil o tornádu?) --- Britský vědec David King nedávno prohlásil, že problematika globálního klimatu je závažnější problém než --- přiznejme si, že nadmíru citlivý a krvavou daň málem teď denně nárokující --- světový terorismus.

Proč přišlo tak málo voličů k volbám? Možná také proto, že už předem bylo jasné, že ti "nahoře" rozehrají zápolení o nová dobře placená místa. Kdekdo se k tomu cítil povolán. (Také jedno ne zrovna úspěšně proběhnuvší působení na privilegovaném místě reprezentanta ČR ve vrcholných orgánech EU mohlo tu sehrát své.) Z této perspektivy viděno se nezdá, že kandidáti na místa poslanců v EU okamžitě a přednostně viděli v usilování o tento zodpovědný úřad SLUŽBU Evropě (a sekundárně své vlasti). I ten preferenční slovosled zodpovědnosti máme jaksi svérázně pomotaný. Pak se nedivme, že to dopadlo, jak to teprve dopadne. (Neboť jsem to psal ještě před zveřejněním výsledků voleb.)