Případy jejich nespravedlivého pronásledování a věznění se zabýval jak Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, tak Charta 77 (viz dokument 50/1987 ze 7.8., dok. 63/1987 z 27.10., dok. 4/1988 z 22.1., dok. 26/1988 z 3.5., dok. 28/1988 z 10.5., dok. 29/1988 z 11.5.).

Po návratu z vězení na jaře 1988 byl již nemocný Pavel Wonka 5. 4. 1988 - dříve než stačil obstarat si lékařské potvrzení - znovu zatčen, obviněn a poté obžalován pro neplnění pravidel policejního dohledu.

Těsně před jeho posledním zatčením jsem ho navštívila v bytě jeho matky G. Wonkové ve Vrchlabí a měla jsem s ním dlouhý rozhovor. Varovala jsem ho před neplněním podmínek policejního dohledu, on však byl plný optimismu, protože předvídal brzký konec komunistického režimu a příchod svobody.

Dne 28. dubna 1988 Pavel Wonka zemřel v královéhradecké věznici poté, co byl - už těžce nemocný, na invalidním vozíku - se souhlasem vězeňského lékaře MUDr. Radima Peka odsouzen k dalšímu nepodmíněnému trestu vězením. Zúčastnila jsem se občanských protestů proti krutému zacházení s P. Wonkou, jež skončilo jeho smrtí, i prosazení požadavku, aby byla provedena druhá pitva těla Pavla Wonky nezávislými americkými lékaři. Ta se opravdu a kupodivu uskutečnila. Bylo potvrzeno, že P. Wonka zemřel na následky rozkladu metabolismu po nekontrolované hladovce, kterou na protest proti svému uvěznění držel. Někteří spoluvězni později vypověděli, že byl i týrán.

Dokument Charty 77 číslo 50/1987

Presidentu ČSSR

Ministerstvu spravedlnosti ČSSR

Dne 7.8.1987 vynesl nejvyšší soud ČSSR rozsudek ve věci Jiřího a Pavla Wonkových z Vrchlabí, kteří byli odsouzeni městským soudem za to, že se kriticky vyjadřoval k politickému, sociálnímu a hospodářskému stavu naší společnosti. Pavel Wonka byl odsouzen za pobuřování a za útok na veřejného činitele k 21 měsícům ztráty svobody nepodmíněně ve II. NVS a následně ke třem letům ochranného dohledu. Jeho bratr Jiří Wonka byl odsouzen rovněž za pobuřování k jednomu roku ztráty svobody nepodmíněně v I. NVS. Tato rozsudky byly nejvyšším soudem potvrzeny.

Pavel Wonka se na jaře 1986 přihlásil jako nezávislý kandidát k volbám do Federálního shromáždění a svůj program zaslal redakci Krkonošské pravdy. Z jeho programu citujeme: :Nesdílím stanoviska orgánů Národní fronty, které jsou plně spokojeny se současným stavem. Z naší společnosti se vytratila jakákoliv dialektika a polemika se státními úřady, nezbývá nic jiného než projevovat pocity uspokojení. Já osobně se domnívám, že současná politická realita vyžaduje předstoupit před lid s pravdivým hodnocením daného stavu společnosti a s programem, jak tento stav zlepšit. Dospěl jsem k závěru, že ČSSR a celá společnost dospěla do závažné lidské a hospodářské krize, jejíž existence není přiznávána."

Řada formulací Pavla a Jiřího Wonkových připomíná současné diskuse v sovětských sdělovacích prostředcích i některé výroky předních sovětských a dokonce i čs. politiků. Jak je možné, že vystoupí-li s podobnými názory řadoví občané, jsou kvalifikovány jako trestné, stanou se předmětem policejního vyšetřování a soudního jednání?

Seznámili jsme se s předmětem soudní pře, s výroky obžalovaných, obhájce, soudce i prokurátora a důrazně protestujeme proti celému postupu soudu.

Obvinění proti občanům, kteří si dovolili kriticky vystoupit proti zlořádům obecně přiznávaným, byla uměle rozmnožována o trestné činy, které nebyly prokázány. Soud odmítl vyslechnout jejich obhajovací řeči a prokazatelné bití a mučení, kterému byli podrobeni a jehož následky soud viděl, byla ignorována.

Znovu opakujeme, co jsme řekli při různých příležitostech již dříve: celá vyhlašovaná přestavba u nás zůstane jen na papíře, zůstane-li pouze záležitostí byrokratů, pokud u nás nebude vytvořeno demokratické společenské klima, pokud nebudou moci vyjádřit své mínění takoví lidé, jako jsou bratři Wonkovi a mnozí jiní.

Praha 7. srpna 1987

Jan Litomiský, mluvčí Charty 77

Libuše Šilhánová, mluvčí Charty 77

Josef Vohryzek, mluvčí Charty 77

Dopis Charty 77 číslo 63/1987

(Dopis prezidentu ČSSR)

Pane prezidente,

dne 9. října 1987 Vám byla zaslána žádost o propuštění Pavla Wonky (nar. 23.1.1953, bytem Vrchlabí) z věznice v Minkovicích. Žádost byla podepsána 86 československými občany. Od její odeslání uplynuly bezmála tři týdny. Za tuto dobu se špatný zdravotní stav Pavla Wonky nijak nezlepšil a také hrubé zacházení s ním se nezmírnilo. Při návštěvě matky paní Gerty Wonkové ve věznici mluvil trhavě, neustále plakal a mluvil o smrti, což neodpovídá jeho psychickému ustrojení a chování před uvězněním. Opět si stěžoval na kruté zacházení. Nápravně výchovný ústav Minkovice je určen pro pachatele násilných trestných činů, zatímco Pavel Wonka je vězněn zejména za to, že se přihlásil jako nezávislý kandidát v minulých volbách.

Zprávy, které máme k dispozici, nasvědčují tomu, že Pavel Wonka je v důsledku krutého zacházení ve stavu psychického zhroucení. Další pobyt ve vězení může ohrozit jeho život.

Pane prezidente, upozorňujeme na naléhavost řešení situace Pavla Wonky a žádáme znovu o jeho propuštění ze zdravotních důvodů.

Pokud nedostaneme v blízké době odpověď z Vaší kanceláře, budeme se muset obrátit na Mezinárodní červený kříž, případně na některou z institucí mezináordního hnutí na obranu lidských a občanských práv, aby vyslaly své lékaře k přezkoumání zdravotního stavu Pavla Wonky.

Praha 27. října 1987

Jan Litomiský, mluvčí Charty 77

Libuše Šilhánová, mluvčí Charty 77

Josef Vohryzek, mluvčí Charty 77

Dokument Charty 77 číslo 4/1988

Americký lékař požádal o návštěvu u československých politických vězňů

Dne 17. ledna t.r. přijel z USA do Československa na třídenní návštěvu americký lékař prof. dr. Robert S. Lawrence, ředitel Davidsonovy společnosti, člen sdružení Lékaři za lidská práva, aby s československými úřady projednal možnost své návštěvy šesti čs. politických vězňů v nápravně výchovných ústavech Valdice a Minkovice. Jeho návštěva se udkutečnila z podnětu mezináordní organizace Helsinki Watch po dohodě mezi její zástupkyní a mluvčími Charty 77 již v roce 1987.

Prof. dr. R.S.Lawrence navštívil v posledních letech politické vězně v řadě zemí a počátkem roku 1987 jednal o této problematice i se sovětskými představiteli. Krátce po jeho návštěvě byl propuštěn z osmiletého vězení dr. Anatolij Korjagin, který posléze dostal povolení vycestovat ze Sovětského svazu.

Již 19.11.1987 požádal prof. Lawrence dopisem prezidenta republiky dr. G. Husáka, aby směl navštívit politického vězně Pavla Wonku. Po měsíci, když nedostal od prezidenta žádnou odpověď, se obrátil s podobnou žádostí na čs. velvyslanectví v USA. Požádal je o vízum, o možnost navštívit některé čs. politické vězně i o pomoc při svém poslání. Dne 29.12.1987 obdržel odpověď vedoucího konzulárního oddělení, jíž mu bylo sděleno, že velvyslanectví sice může zajistit vízum, ale povolení k návštěvě čs. věznic už vydat nemůže, neboť podobné záležitosti se řídí zákonem o výkonu trestu odnětí svobody a dalšími instrukcemi ministerstva spravedlnosti ČSR a SSR. Počátkem t.r. se pak prof. Lawrence obrátil telefonicky na dr. Miroslava Houšteckého, československého velvyslance v USA, který mu doporučil, aby celou záležitost projednal přímo v Praze, s příslušnými pracovníky ministerstva zahraničí ČSSR, jimž bude jeho žádost předána.

Po příletu do Prahy jednal prof. Lawrence se zástupci velvyslanectví USA a poté s dr. Josefem Houžvičkou a dalšími dvěma pracovníky ministerstva zahraničí. Jeden z nich, dr. Kanda, prohlásil, že v Československu nejsou političtí vězňové, ale jen osoby odsouzené za kriminání trestné činy. Řekl by, že příprava takové návštěvy NVÚ by si vyžádala alespoň dva měsíce. Současně sdělil, že od čs. velvyslanectví v USA žádné informace o jeho návštěvě nemají. Jak ale víme, obdržel prof. Lawrence od čs. velvyslanectví ve Washingtonu dopis se sdělením, že celou záležitost postupují čs. ministerstvu zahraničí v Praze.

V závěru svého jednání prof. dr. R.S.Lawrence prohlásil, že on sám i organizace, kterými byl vyslán, neopouštějí plán navštívit čs. vězně a trvají na svém záměru. Pracovníci ministerstva to vzali na vědomí a přislíbili, že se celou záležitostí začnou zabývat.

Behem pobytu v Praze se prof. Lawrence několikrát sešel se signatáři Charty 77 Libuší Šilhánovou a Janem Urbanem, dále se zástupkyní VONS Annou Šabatovou a rovněž s příbuznými vězňů. Jednal s nimi o situaci čs. politických vězňů, zvláště o jejich zdravotních problémech, zejména pokud jde o Jiřího Wolfa, ing. Petra Hauptmanna, Josefa Romera, Waltera Kaniu, Františka Veise a Pavla Wonku a informoval je o své misi. Nakonec vyjádřil naději, že v blízké době bude moci návštěvu vězňů uskutečnit. Jiřímu Wolfovi věnoval několik dávek velmi účinného léku proti jeho těžkým žaludečním potížím.

Panu prof. dr. R.S.Lawrencovi patří náš dík za jeho intenzívní zájem o osudy našich politických vězňů a za jeho náročnou práci v této humanitární záležitosti.

Praha 22. ledna 1988

Stanislav Devátý, mluvčí Charty 77

Miloš Hájek, mluvčí Charty 77

Bohumír Janát, mluvčí Charty 77

Charta 77/26/88

Za Pavlem Wonkou

Pavel Wonka byl dělník a laický právník. Byl to obhájce lidských práv. Už v tomto minulém slovesném tvaru je tragika těchto chvil a dnů, které jeho blízcí i obec, k níž patřil, prožívají s úděsem a nesmírným zármutkem.

Jaký člověk byl Pavel Wonka? Jaký byl jeho život?

Narodil se 23. ledna 1953 ve Vrchlabí v rodině německého dělníka a české úřednice. Jeho otec záhy zemřel, matka zůstala sama se dvěma syny a cele se věnovala jejich výchově a obživě.

Pavel už jako malý chlapec těžko snášel nespravedlnost, o níž se dovídal v rodině a kterou tak často prožíval ve škole při hodnocení žáků i při posuzování vlastních výkonů. Velmi záhy začal projevovat zájem o elektrotechniku a elektroniku, spolužáci mu říkali "elektronický Wonka". Po skončení základní školy nastoupil do pětiletého učebního poměru pro automechaniky, který zakončil úspěšně maturitou.

Poté se třikrát pokusil o přijetí na právnickou fakultu Karlovy univerzity, ale negativní posudek z Komunálních služeb města Vrchlabí (v jehož pozadí hrál svou roli i Pavlův česko-německý původ) vážil více než výsledky zkoušek.

Jako dělník-středoškolák prošel Pavel Wonka asi čtyřmi zaměstnáními, ale všude narážel na nepravosti. Když se ve vrchlabském závodě Mileta stal mechanikem a dopravním referentem s určitou hmotnou odpovědností, stanul před dilematem: mlčet anebo upozornit na vážné nepořádky? Rozhodl se pro otevřenou kritiku. Od té chvíle začaly jeho velké nesnáze, které už nikdy neskončily. Jak prohlásil jeho dobrý přítel: "Takového kritika nemohli v Miletě potřebovat, a tak ve spojení se známými z příslušných orgánů dali dohromady trestní stíhání." Dne 22. dubna 1982 byl Pavel Wonka poprvé zatčen, v jeho a matčině bytě byla provedena domovní prohlídka a na základě zcela falešných důkazů a tvrzení byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Po čtrnácti měsících věznění byl propuštěn na svobodu, věci z domovní prohlídky byly postupně vráceny. Protizákonný postup v něm jen prohloubil bytostný smysl pro spravedlnost. Stále soustavněji studoval právnickou literaturu a získaných poznatků využíval k tomu, že pomáhal svým spoluobčanům v jejich právních sporech, a později i k vlastní obhajobě. Stále více přátel a známých žádalo Pavla o radu a pomoc a on jim vždy ochotně a nezištně pomáhal. Řadu občanů při soudních sporech také zastupoval. V jeho bohaté právnické knihovně čteme v latině zlatý nápis: "Jsme služebníky zákonů, abychom mohli být svobodni."

Postupně se seznamoval s vážnými vadami a deformacemi československého právního systému, s nezákonnostmi, jimiž byli a jsou postihován mnozí občané, napsal několik kritických dopisů úřadům, a posléze dospěl k rozhodnutí přihlásit se v roce 1986 jako nezávislý kandidát ve volbách do Federálního shromáždění. Napsal kritický program a snažil se ho rozšířit. Spolu s bratrem Jiřím Wonkou byl zatčen a v nezákonném procesu pak odsouzen k 21 měsícům ztráty svobody. Případ trestního stíhání Pavla Wonky byl od počátku sledován Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Rovněž Charta 77 vydala k nezákonné perzekuci Pavla Wonky svá kritická stanoviska.

Po potvrzení rozsudku nejvyšším soudem ČSR byl Pavel Wonka převezen do jedné z nejhorších věznic - do Minkovic. Rozhodl se považovat rozsudek za nezákonný a neplatný od samého počátku a podle toho jednal. Již při převozu do Minkovic byl pro tento postoj libereckou eskortou krutě zbit a vážně zraněn. Odmítl nastoupit do nucené práce. Marně žádal odborné lékařské vyšetření. Byl šikanován a týrán. Poté zahájil protestní hladovku. V ohrožení života byl po protestech rodiny a spoluobčanů převezen do pankrácké nemocnice, potom přemístěn na zvláštní 5. oddělení věznice Plzeň-Bory a nakonec na vězeňské oddělení nemocnice v Praze 8.

Odtud se vrátil 26. února 1988 domů, ke své matce, tělesně značně ochablý, neschopný chůze. Byl rozhodnut nepodrobit se ochrannému dohledu, protože ho považoval za nezákonný. Přes mnohá strádání byl po návratu z vězení duševně čilý. V dlouhých hodinách samovazeb mu v hlavě zrály plány na hlubší právnické úvahy. Den co den ho pak přátelé zastihovali doma píšícího. Napsal řadu rozkladů svého a bratrova procesu, žádal obnovení soudního řízení, poukazoval na hrubé porušení zákonů. Mezi jinými napsal i Poselství propuštěného vězně Pavla Wonky Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a esej O právní kultuře.

Poznal však, že se v zápase o spravedlnost pro sebe a svého bratra dostává na pokraj svých sil a rozhodl se vystěhovat z ČSSR. Dne 5. dubna odjel do Trutnova vyřídit si cestovní doklady. Byl tam zatčen a od toho dne nedostala rodina o jeho osudu žádnou zprávu. teprve 22. dubna přišla informace od obhájce, že Pavel byl 20. dubna v Hradci Králové odsouzen pro maření výkonu úředního rozhodnutí na dalších 5 měsíců nepodmíněně. Obhájce zároveň uvedl, že sám nemohl rodinu informovat a také sdělil, že Pavel je ve velmi špatném zdravotním stavu. Pět dní nato obdržela paní Gertruda Wonková telegram, že její syn 26. dubna náhle zemřel.

Ať již byla příčina jeho smrti jakákoliv - a měla by být pravdivě zjištěna - je Pavel Wonka nesporně obětí nezákonné soudní a vězeňské praxe.

Jeho smrt - možná nepochopitelná mnoha lidem ponořeným do konzumního způsobu života - se musí pro všechny, jimž není lhostejný osud bližního, stát mementem, že pozornost k osudům nespravedlivě stíhaných není nikdy dostatečná. Především by se ale smrt vězně přesvědčení Pavla Wonky měla stát mementem a apelem pro nejvyšší politické orgány v Československu: aby nedopustily další nespravedlivé stíhání a věznění, aby konečně začaly radikálně měnit právní řád, soudnictví a vězeňství v naší zemi v souladu s mezinárodními pakty, na něž přistoupily.

Smrt Pavla Wonky, důsledného zastánce občanských práv, nesmí být zapomenuta.

Praha 3. 5. 1988

Stanislav Devátý Miloš Hájek Bohumír Janát

mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77

Charta 77/29/88

Alarmující smrt Pavla Wonky

České národní radě

vládě ČSR

V pátek 6. května jsme se ve Vrchlabí naposledy rozloučili s Pavlem Wonkou. Vytrvalost a neohroženost, s níž tento právník samouk bojoval proti všem druhům a projevům bezpráví a nespravedlnosti, sklízela už dlouho náš respekt. Nenávist, kterou jeho práce vyvolávala u různých institucí jeho kraje nás přitom vedla k obavám o jeho osud.

Tyto obavy se teď nečekaně tragickým způsobem naplnily: Pavel Wonka zemřel, přičemž spoluodpovědnost justičního a vězeňského aparátu za jeho předčasnou smrt ve vězení je naprosto zřejmá.

Nesmyslné a nezákonné bylo už Wonkovo odsouzení v roce 1986 za jeho pokus kandidovat do Federálního shromáždění. Wonka prokázal, že při tomto odsouzení bylo bezpočtukrát porušeno právo, považoval proto svůj rozsudek za neplatný a odmítal se mu podrobit. Ve vězení, kde byl za svůj postoj vystaven vystupňované perzekuci, bylo vážně podlomeno jeho zdraví.

Celý případ Pavla Wonky byl tehdy podrobně sledován a dokumentován v mnoha sděleních Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Koncem roku 1987 požádal americký lékař prof. R. S. Lawrence ve svém dopise prezidentovi republiky, aby směl Wonku ve vězení zdravotně vyšetřit. Avšak ani na výzvy VONS a Charty 77, ani na žádost amerického lékaře, ani na petice, řetězové hladovky a žádosti o milost mnoha československých občanů žádný příslušný úřad náležitě neodpověděl. Když se Pavel Wonka koncem února letošního roku z vězení vrátil, byl značně nemocný, zesláblý, téměř neschopný chůze.

Ale ani tím nemělo jeho utrpení skončit. Součástí rozsudku byl i tříletý ochranný dohled, jemuž se Wonka z principiálních důvodů odmítal podrobit, nehledě na to, že z něj vyplývající nelidské podmínky by vzhledem k zdravotnímu stavu byl jen stěží schopen plnit. A tak po pěti týdnech byl náhle znovu zatčen za maření výkonu úředního rozhodnutí, obviněn a uvržen do vazby. Dne 20. dubna byl odsouzen na dalších 5 měsíců nepodmíněně, a to zcela zjevně v rozporu se zákonem, který stanoví, že trestní stíhání je nutno přerušit, pokud obviněný trpí těžkou nemocí. V případě Pavla Wonky byla tato nemoc naprosto zřejmá: k hlavnímu líčení byl dopraven v pojízdném křesle a byl tak zesláblý, že hovořil jen šeptem.

Dne 26. dubna Pavel Wonka ve věznici zemřel. Bylo mu teprve 35 let.

Jeho rodina nebyla oficiálně vyrozuměna ani o jeho vzetí do vazby (v rozporu se zákonem), ani o konání hlavního líčení, kterého se tudíž nemohla zúčastnit. Dodnes nedostala ani opis rozsudku; o výsledku soudního líčení byla informována pouze písemně obhájcem, který zároveň upozorňoval na Wonkův vážný zdravotní stav. O jeho smrti byla rodina spravena toliko stručným telegramem, nikdo z vězeňské správy se nenamáhal uvědomit ji o Wonkově smrti a jejich příčinách osobně či dopisem. Rodina tak zůstala dlouho odkázána jen na útržkovité zprávy zahraničního rozhlasu. A aby snad cynismu nebyl konec, od smrti Pavla Wonky až do jeho pohřbu byli pozůstalí pod neustálým policejním dohledem.

Domníváme se, že i tento stručný výčet snadno doložitelných faktů podává otřesné svědectví o pokleslosti české justice, nelidskosti právních předpisů a marasmu českého vězeňského aparátu. Wonka na tento úpadek po celý svůj život upozorňoval a nyní ho musel dosvědčit i vlastní smrtí.

Jeho případ byl obecně známý a mezinárodně sledován. Otázkou však zůstává, kolik neznámých lidí, o jejichž utrpení se nikdy veřejnost nedozví, se už stalo a stále stává obětí této upadlé justice.

Žádáme proto Českou národní radu, aby okamžitě zahájila kompletní revizi soudobé české justiční praxe a českého vězeňství. Charta 77 v mnoha svých dokumentech podala v tomto směru už zcela konkrétní návrhy, na něž se tu odvoláváme. Některé kroky je však nezbytné učinit hned.

1) Jsme přesvědčeni, že vážnost svého úmyslu zabývat se stavem zákonnosti může prokázat Česká národní rada v tuto chvíli jediným možným způsobem: odvoláním ministra spravedlnosti ČSR JUDr. Antonína Kašpara, který nese za oba sektory - justici i vězeňství - přímou a ústavní odpovědnost a který se o jejich smutný stav nejednou osobně zasloužil. Bude-li ministrem on, lze se jen stěží nadít skutečné nápravy. Zatím musíme s politováním konstatovat, že jako přímý výsměch do očí celé naší veřejnosti jsme pouhý jeden den po smrti Pavla Wonky zaznamenali zprávu, že dr. Kašparovi byl prezidentem republiky propůjčen řád Vítězného února.

2) Znovu zdůrazňujeme, že je nezbytné do nejmenších podrobností vymezit osobní odpovědnost prokurátora, soudce i orgánů a příslušníků Sboru nápravné výchovy MS ČSR za tragicky osud Pavla Wonky a z jejich jednání vyvodit patřičné závěry. Zároveň žádáme, aby byla při České národní radě vytvořena komise nezaujatých právníků, která by objektivně posoudila opodstatněnost Wonkova trestního stíhání a věznění. Této komisi nabízíme svou spolupráci.

3) Žádáme okamžité propuštění všech politických vězňů na svobodu. Zvlášť naléhavé jsou případy Jiřího Boháče, Vladimíra Červeně, Viktora Dedery, ing. Petra Hauptmana, Dalibora Helštýna, Ondřeje Hocha, Waltera Kanii, Michaela Kellera, Petra Obšila, Kamila Petrovického, Ivana Polanského, Josefa Römera, Františka Veise a Jiřího Wolfa. Mnozí z nich jsou navíc ve velmi špatném zdravotní stavu. Je proto nezbytné, aby se okamžitě utvořila nezávislá komise složená z lékařů, zástupců Červeného kříže a dalších odborníků, která prověří soudobou zdravotní péči v českých věznicích. Současně žádáme, aby se skoncovalo se zneužíváním zákona o ochranném dohledu v případech propuštěných politických vězňů.

4) Dále žádáme, aby byla okamžitě vytvořena zvláštní nezávislá komise, která bude komplexně zkoumat celkový stav české justice a českého vězeňství a vypracovávat příslušné zprávy i zákonné podklady pro jeho důkladnou reformu a předkládat je České národní radě. I této komisi nabízíme spolupráci.

5) Je nezbytné, aby vězeňství bylo podřízeno veřejné kontrole a aby z věznic a tzv. nápravně výchovných ústavů bylo sňato ono tabu, kterým je obestírají orgány státní moci už od padesátých let. Jedině kontrolou veřejnosti, jejím zájmem o vězeňství, může být dosaženo nápravy. V tomto smyslu je třeba novelizovat zákon o výkonu trestu odnětí svobody a řád výkonu vazby.

Případ Pavla Wonky alarmuje.

Chce-li se Československo - sedmdesát let po svém vzniku - počítat mezi kulturní a civilizované státy, musí tento alarmující hlas slyšet a na jeho výzvu odpovědět.

Praha 11. 5. 1988

Na vědomí: ČTK, APN, AFP a další

Stanislav Devátý Miloš Hájek Bohumír Janát

mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77

Ladislav Lis - místopředseda FIDH