Každý represivní režim ke svému trvale udržitelnému rozvoji potřebuje nahnat lidem ještě jiný strach, než je ten obvyklý: totiž o zdraví, o život svůj i blízkých, o existenci atd. Ta totalitní bázeň je specifická, tajemná, dokonce bývá po prvním nutném období nahnání strachu masivním terorem už iracionální. Po první fázi (u nás v podstatě do začátku šedesátých let) nastupuje období "nedozírných následků".

Tak jsme se přeci v Čechách strašili navzájem při sebemenším pokusu o svobodně projevenou myšlenku, svobodně pronesené slovo. Nikdo přesně nevěděl, co ty nedozírné následky přesně znamenají, ale v tom bylo to kouzlo oné šeptavé ustrašenosti: jakýsi tajemný Někdo by nás mohl slyšet a informovat o tom Někde a s námi by se stalo Něco hrozného. Co, to nikdo netušil, aby bylo to tu, všudypřítomné, tajemné, hrůzné.

Vzpomínám na slova Jana Šimsy - ale byla to zkušenost mnohých - který, když se vrátil z vězení, řekl, že vězení je sice velmi trpká zkušenost, že však je tisíkrát snažší, než podřídit celý svůj život onomu přikrčenému, živočišnému, nedefinovanému strachu s velkýma očima.

V letech 1948-1989 žil ve strachu každý. Byly arci ty strachy různé: strach, abych nebyl špatně hodnocen že nemám prvomájově vyzdobená okna, strach o to, aby mne nevyhodili za politický vtip z práce, strach o děti, aby mohly studovat, strach se někoho zastat, strach z postihu za napsaný článek, strach nepodepsat proti někomu, kdo není Jejich, odsudek - proč podepisovaly tisíce lidí Antichartu?

Také ale strach samotných exponentů režimu, aby jiní exponenti je nezlikvidovali v cestě za mocí. To je strach, terý popsal spisovatel Procházka ve své geniální povídce "Ucho", stejně geniálně zfilmované. Ti, kdo se vydali cestou deklarované kritiky režimu, měli strach také, nebyli to žádní ufoni, jako křesťan připomínám, že sám Ježíš měl strach před svou smrtí, ale pozoruhodná byla zkušenost snad všech těchto lidí: totiž, že jejich strach byl mnohem menší, než strach jejich prorežimních bližních, všelijaké estébáky v to počítaje.

Pokud někdo tvrdí, že v oněch letech neměl strach, pak buď je duševně nemocný, nebo vědomně lže, nebo trpí ztrátou paměti.

Zdeněk Bárta, farář