Hned na první straně měl střelnici Michal Horáček a jeho podnik věru dokázal vytvořit tu správnou pouťovou atmosféru. V článku "SuperStar -- důkaz, že jsme normální" nabízí celou paletu papírových růží na špejli a vzduchovku se správně ohnutou hlavní a opilovanou muškou.

Zkrátka, M.Horáček se během jednoho jediného den dozvěděl to, co mu zatím celý život pořád unikalo. Na atletickém stadionu, u pumpy či na poště, tam všude se nemluvilo o ničem jiném, než o tom, kdo se stane první opravdovou českou superstar extra speciál de lux (něco mezi bavičem a prezidentem). A protože i autor zmíněného článku je celý nedočkavý, jakže to celé drama dopadne, usoudil při svém exkurzu mezi prostý lid, že zájmy všech vrstev jsou společné (od podnikatele, přes světovou rekordmanku až po pošťačku) a jal se tedy postulovat světu zákon normality, jakožto správného vkusu.

"Bylo to silnější než já" říká o neodolatelné touze být účasten tomu napětí osobně a tajně doufat, že jeho, duší a sázkovým kurzem hýčkaný favorit vystoupí na další stupínek, blíž k ráji. A moci až do smrti dětem vyprávět jaké to bylo, když vypadl Julián Záhorovský, je přece něco jako podělit se o zjevení Panny Marie na nebesích. A ačkoli dříve sledoval soutěž sice se zaťatými půlkami, ale rezervovaně, nyní se ta naprosto přirozená vášeň projevila ve své kráse a čistotě naplno. A to je správné.

Vždyť není možné neustále z ptačích výšek intelektuálního nadhledu po lidu prostém neustále vyžadovat, aby se věnoval své vlastní minulosti či hledání léku proti rakovině (doslova), je třeba se s ním přirozeně bavit a sdílet ty nezkalené prameny radosti z krásného zážitku. Zavalený tou potopou radostně vzrušeného očekávání, vzpomněl si na chvíle vlastního mládí (doslovně) a uvědomil si, jaký kulturní pokrok udělala česká společnost od nástěnek, chozrasčotu a devizových příslibů (ten byl pro M.Horáčka jistě obzvláště nepříjemný) k dnešnímu, takřka athénskému stavu.

Rázem mu vytanuly na mysli filosofické kategorie, jako donucení a spontaneita, moc a bezmoc, štěstí a smutek. "Radujeme se z blbostí..." (tak tady nelze parafrázovat, všechna čest k upřímnosti, jen mám dojem, že věta měla být původně v sedmém pádu) a jsme tedy normální. To je přece logické.

Nevím, co na to říct. Dozvěděl jsem se, že nejsem normální. Já bych si asi fakt radši udělal cvičně jednu nástěnku k VŘSR než se takto "radovat, protože radosti je v naší krvi hrozivý deficit". Kriste pane, Horáčku, textaři a podnikateli, máte dojem, že musíte obhajovat své záliby před intelektuálním publikem, když už jste byl viděn a odhalen? Koneckonců, to bych ještě pochopil, ale co ta ideologická omáčka okolo? Mám snad věřit tomu, že díky Superstar už dnes nepotřebujeme vězně svědomí a děti jdoucí proti ozbrojencům?

Já vám nevím, ale tomu se nedá říct přitažené za vlasy, první co mě napadlo bylo My letci máme ocelové ptáky. Vy chcete opravdu tvrdit, že díky Superstar začnou Češi fandit Romům a Arabům?

Já sice uznávám, že Jarmila Kratochvílová dosáhla na tartanu značných úspěchů, ale estetická (nebo snad etická, či co jste tím chtěl říct) arbitráž není hladká půlka. Ale vy jste si ten nejtěžší kalibr nechal nakonec. Jó. když už i Jarek Nohavica...tak to musíme být už ale skutečně všichni normální. Ó Baníčku, my tě neopustíme....

Vystřelil jsem si pugét a vyrazil dál. Opravdu velkou pozornost upoutával protřelý lodičkář Milan Knížák se svým houpajícím se, až létajícím zázrakem. Šel jsem třikrát a výsledek se dostavil - celá tisková strana plodného rozhovoru s národním ředitelem Národní galerie mi vskutku pořádně zdvihla žaludek. Kdoví proč politicky laděný rozhovor (o NG padla zmínka dvakrát, zejména při otázce, proč dnes zve k prohlídce expozic místo instituce NG občan MK) přinesl plno jímavých informací.

Chvilkový kandidát na europoslance si údajně myslel, že do Štrasburku a Bruselu se jezdí jen jednou za měsíc (a tak by mohl vedle tolik toužené politické funkce dál ředitelovat), protože mu to nejrůznější lidé vykládali. S jinými lidmi (tentokrát s řadou) zase konzultoval nedostatečnou pozornost ze strany médií vůči prezidentovi. A to i přesto (nebo právě proto), že Václava Klause jako českého prezidenta neumí český národ docenit. A je tedy podle M.Knížáka tristní, jak málo jsou prezentovány prezidentovy státnické činy. Houpy hou.

Zkoušel jsem si představit, jak je to s informovaností dotazovaného. V praxi to vypadá asi tak, že před Veletržním palácem stojí řada lidí, aby mohli referovat řediteli o nejrůznějších záležitostech. Žel, někdy jsou tyto informace mylné nebo zavádějící.

Ale co na tom, za všechno stejně můžou nedostatečně inteligentní novináři, kteří kladou idiotské otázky a rozhovor by měl být o tom, pořádně jim to vysvětlit, aby to už konečně pochopili. Je-li M.Knížák ortodoxní klausovec, zde je patrná inspirace u jiného velikána dějin českých, minulých i současných. Tady fouká z Vysočiny. Ale nešť, mezi velikány jsou přece takové konotace obvyklé.

Je však nutno dodat, že ani dvorní tazatelka LN se nijak zvlášť nevyznamenala, i když dělat rozhovor s takovým "materiálem" je jistě nelehké. Přesto, pokud někdo někoho přivře do dveří (jako M.Knížák jistého kameramana) , pak je jistě agresivní, ale jistě ne militantní. Na štěstí pro novinářku chápe M.Knížák militantnost stejně zvláštně.

Měl jsem toho už dost, hlava se mi točila a žaludek se stabilizoval jen velmi pomalu a tak jsem se vyhýbal všem stánkům s občerstvením a přece jen jsem se rozhodl risknout tu kavárnu. Znal jsem jednu příjemnou, Orientace (příloha LN) se jmenovala, a tak jsem zašel. Jenže jsem tam dlouho nebyl a podnik mezitím změnil provozovatele. Místo uměřeného funkcionalismu lesklé plochy, zrcadla a blikající žárovičky. Tedy recenze osmi set šedesáti stránkové knihy odhalující kořeny všech důležitých historických událostí v působení záhrobních sil na svět živých. Naštěstí to byl jen štít, uvnitř to zatím zůstalo stejné. Zatím.