Pro mě byla nejcharakterističtějším znakem života v komunismu neustálá přítomnost strachu. Režim každého občana znejisťoval a terorizoval. Nebyla přesná psaná pravidla a mocipáni si rozhodovali, jak oni chtěli - trochu jako za středověku (samozřejmě, museli dodržovat pravidla vlastních mocenských struktur, jinak by z nich vypadli, takže projevy moci vypadaly neosobní).

Když se mi poprvé podařilo uskutečnit krátkou cestu na Západ v roce 1973, byl jsem nesmírně překvapen, jak luxusní, "čokoládový" pocit člověk zažíval na Západě tím, že zmizel pocit strachu. (Při cestě lodí z Hamburku do Calais jsem se dal do řeči s příslušníky jakési britské vojenské jednotky - tak jako pan Baláč jsem jim tam zplna hrdla líčil útlak za komunismu. Vzal si mně stranou jejich velitel a řekl mi, abych to nedělal, protože západní vojenské jednotky za přesunu jsou často doprovázeny východoevropskými špiony a že mohu mít po návratu domů průšvih. Tedy: strach se snažil proniknout z východní Evropy i za mnou na Západ.)

Všichni za komunismu věděli, že je režim nemorální a měli dilema: mají-li se existenčně a kariérně prosadit, musejí se sami, dobrovolně poplivat a zprostituovat. Vadilo mi to. Dodneška mi vadí, že jsou na tuto "nutnost" lidé v současných Čechách stále zvyklí a přijímají ji i v dnešní "demokracii" jako něco normálního. Člověk se samozřejmě vždycky musí do určité míry sociálně přizpůsobit svému prostředí, ale zásadní je ta hranice.

K druhému výroku pana Baláče: Potíž samozřejmě je, že Haló noviny nebrání sociálně slabé a možná ani moc nevyjadřují "nesouhlas se současným kapitalistickým (morálním?) statem quo". Na svědectví Tomáše Koloce bylo cenné právě to, že ukázal, že Haló noviny jsou spíš psychickým postižením (jak jinak charakterizovat lidi, kteří vzývají Stalina jako velkého vůdce) než novinami, které prosazují nějaké politické myšlenky. Samozřejmě si nemyslím (to jsem napsal) že je toto psychické postižení neetické.