Domnívám se, že české priority při formování evropské environmentální politiky by měly být stanoveny na základě důkladné analýzy současné situace. Osobně vidím tři specifika, z kterých bychom měli při stanovení priorit vycházet. Prvním je několikasetletá industriální tradice s dramatickými environmentálními dopady, zejména v období masivního rozvoje těžkého průmyslu během komunistické éry. Dalším specifikem je padesátiletá perioda vlády nedemokratických režimů, které oklešťovaly práva občanů, včetně faktického zbavení práva na informace a odepření možnosti účastnit se rozhodovacích procesů na všech úrovních. Třetím specifikem je malá rozloha a poloha uprostřed Evropy, z které pro ČR vyplývá vedení transevropských dopravních, energetických a jiných sítí, jakož i značný potenciál přeshraničních vlivů, např. dálkových transferů škodlivin či transportů nebezpečných chemikálií a jiných rizikových materiálů.

S ohledem na tato specifika považuji za naprosto klíčové posilovat v celoevropském kontextu právo občanů na informace a účast veřejnosti v rozhodovacích procesech (nejen ve vztahu k životnímu prostředí). ČR má v tomto ohledu řadu pozitivních i negativních zkušeností. Můžeme navázat např. na poměrně progresivní postoj v procesu přípravy Aarhuské úmluvy nebo protokolu o integrovaném registru znečištění (PRTR). Vlivné nátlakové skupiny např. chemického, jaderného či biotechnologického průmyslu nejen v ČR a jiných postkomunistických zemí, ale také v USA, Německu či Francii v posledních letech vyvíjejí rostoucí politický tlak na omezení již dosažené úrovně práva občanů na informace. U nás je obvyklou záminkou pro tento tlak údajná potřeba usnadnit příliv zahraničních investic a rozvoj infrastruktury, zejména dopravních sítí (dálnice, kanalizace řek). V USA a v zemích EU je stále častěji zneužívána jako záminka pro omezení práva občanů na informace hrozba terorismu a potřeba boje s ním.

S tím souvisí druhá priorita, kterou by měla být eliminace stávajících rizik chemických, biologických i nukleárních a prevence vzniku rizik nových na základě principu předběžné opatrnost. Každoročně jsme konfrontováni s důkazy, že stávající pokusy o hodnocení a tzv. "řízení" rizik opakovaně selhávají. Příkladem mohou být nálezy mnoha nebezpečných chemických látek (např. ftaláty, organické sloučeniny cínu, bromované retardéry hoření) v běžných spotřebitelských produktech (dětské oblečení a hračky, elektronika, podlahové krytiny, zdravotní pomůcky atd.) Jiným příkladem mohou být negativní zkušenosti zemí jako Argentina, Kanada či Mexiko či Brazílie s nekontrolovatelným šířením geneticky manipulovaných organismů (GMO). Z jaderné oblasti mohu uvést neslábnoucí snahu nejrůznějších režimů patřit si atomové zbraně, havárie atomových ponorek či skandály s utajováním technických závad jaderných elektráren. U nás byl médii téměř ignorován případ největší japonské energetické firmy Tokyo Electric Power, která vzhledem ke svému dluh 100 miliard dolarů zatajovala po léta trhliny v plášti 12 svých nukleárních reaktorů. Když na základě upozornění bývalého zaměstnance bylo prokázáno zfalšování minimálně 29 záznamů o inspekcích prováděných od roku 1990, propukl podobný skandál i ve společnostech Tohoku Electric a Chubu Electric.

Přitom na podobné problémy s tajnou opravou potrubí primátního okruhu rekatorové nádoby na 1. bloku jaderné elektrárny Temelín už 3 roky upozorňuje Státní úřad pro jadernou bezpečnost česká pobočka organizace Greenpeace.

Za třetí prioritu považuji nutnost implementace ekonomických nástrojů ochrany prostředí, včetně ekologické daňové reformy, spolu s zvýšením tlaku na převzetí odpovědnosti firem (corporate liability). Ačkoli v tomto ohledu bohužel Česká republika může ostatním členům EU sloužit spíše jako odstrašující přiklad, významnou pozitivní roli zde hrají nevládní neziskové organizace. Ty dobře zdokumentovaly případy firemní nezodpovědnosti, jak u stávajícího průmyslu (SPOLANA Neratovice), tak i investic na zelené louce (NEMAK v Havrani u Mostu, PHILIPS v Hranicích na Moravě). Právě nevládní organizace také formulovaly a prosazují návrh principů firemní zodpovědnosti, které byl v roce 2002 jako tzv. Bhopálské principy představen na globálním summitu o životním prostředí v Johannesburku. Neopominutelná je též velmi aktivní role akademické sféry a neziskových organizací v přípravě a propagaci tzv. ekologické daňově reformy.

Vzhledem ke stavu integrace EU není možné žádnou z výše uvedených priorit efektivně zajistit pouze na národní úrovni. Prubířským kamenem prosazování národních zájmů ČR v environmentální oblasti se stane projednávání návrhu reformy chemické politiky EU (REACH -- registrace, evaluace a autorizace chemických látek). Jeho schválení se očekává koncem roku 2005 či počátkem roku 2006. REACH se velmi významně dotýká všech výše uvedených priorit a má značný potenciál pro dosažení globálního pozitivní efektu v oblasti chemické bezpečnosti. Jeho osud budou mít v roku i první čeští poslanci Evropského parlamentu.

Autor je členem Mezirezortní komise pro chemickou bezpečnost a odborný konzultant Greenpeace ČR pro oblast toxických látek

Připraveno pro Občanské noviny a Britské listy