V jedné londýnské galerii nyní probíhá výstava "jedenácti nezajímavějších mladých umělců z nových členských zemí EU". Jsou to díla nepřesvědčivá, většinou vypadají jako záběry pro turisty a jsou bezbarvá, banální. Podle autora je to typické zklamuání, týkající se kultury ze střední Evropy za poslední dobu. Přitom do roku 1989 vévodila potlačovaná střední Evropa světové kultuře.

Od příchodu demokracie nevznikly v těchto zemích žádné tvůrčí hvězdy, píše autor. To je úmyslně brutální poznámka, dodává: Nemíním tím, že se ve střední Evropě nepíšou dobré knihy či netvoří dobré umění. Ale kde jsou ty knihy, které působí naléhavě pro mezinárodní čtenářskou obec?

Nepíšu jako odborník na středoevropské záležitosti - a to je právě můj argument, pokračuje autor. Kniha Michela Houellebcqa Atomised mě sice od poloviny docela nudila, ale věděl jsem, že je důležitá, takže jsem ji dočetl. Totéž se týká Norského dřeva Harukiho Murakamiho. Kde jsou takto naléhavé knihy ze střední Evropy, odkud přicházelo jedno klasické dílo téměř každý týden?

Autor dále cituje známý a zavádějící výrok amerického spisovatele Philipa Rotha, který se za komunismu v Československu setkal s útlakem Stb, a napsal, že závidí středoevropským spisovatelům, protože cokoliv napíší , dostává to politickou naléhavost, protože je to potlačováno: "Tam není nic dovoleno a všechno má význam: zde je všechno dovoleno a nic nemá význam."

(Víme, že to není pravda: i na dnešním Západě je nesmírně významné kritické zpravodajství a dokumenty televize BBC: co třeba americké filmy Michaela Moora?)

Autor usuzuje, že protože je nyní i ve střední Evropě "svoboda", kreativita už nic neznamená. Britský literární časopis Granta, který vždy stojí v čele literárního vývoje, ve svých posledních sedmi číslech nepublikoval jediný text ze středovýchodní Evropy.

Trochu lepší je to v oblasti filmu. Autor se zmiňuje o filmu Werkcmeisterovy harmonie od Bély Tarra, o "fantasticky absurdní" historce o cirkusu, který přijede do města s mrtvolou velryby, a o Švankmajerově Otesánku, jsou to "dvě mistrovská díla, jejichž pesimismus je v nejlepší tradici středoevropské melancholie.

Není však pochyb o tom, píše dále autor, že mladí tvůrci ve východní Evropě pracují pod obrovským tlakem nedávné tradice. Jestliže je obtížné pro mladé britské dramatiky vyrovnat se s Haroldem Pinterem, - jaké by to bylo, kdyby byl prezident?