Honza mi naznačil, že by rád pomohl hledat odpověď na otázku, proč je to v Iráku právě tak, jak je, a ne jinak. Dlužno podotknout, že už tehdy to nestálo ani za....

Na FONTES RERUM nemluvím,ale tentokrát jsem upadl sám před sebou do podezření, že bych něco říci mohl a tak jsem o tom začal přemýšlet v bláhové naději všech přemýšlejících, že z nich nakonec po přemýšlení vypadne něco umnějšího než z ostatních. Dospěl jsem ke geniální odpovědi na to proč je situace v Iráku taková jaká je. Odpověď zní: NĚKTEŘÍ IRÁČANÉ NÁS TAM NECHTĚJÍ A JE JICH STÁLE VÍCE.

Řekl bych, že tato prostá pravda mne vrátila do mého dětství a malý dvorek, kde se scházeli lidé muži i ženy, kteří tady nechtěli za protektorátu Němce. Mluvili velmi otevřeně a tak i bez novin, televize, rádia a internetu mohu svědčit, že se jejich jednání nijak neodlišovalo od konání dnešních Iráčanů, snad až na to podřezávání před kamerou pro internetové stránky. Je třeba uvést, že na kameru tenkrát neměli a internet nebyl. Prostě, zatímco se Němci tak rádi exhibovali před fotoaparáty společně s pověšenými spolubojovníky těch lidí z dvorku mého dětství, těmto lidem by podobné filmy v poněmčených komunálních fotolaboratořích snad dokonce ani nevyvolali a do fotokomor Gestapa se jim nechtělo.

Říkám to proto, že o těchto lidech psal tehdejší český tisk neméně zavile a odpudivě, jako píše dnes o Iráčanech, kterým jsou z nepochopitelných důvodů popudliví, když jim nevěřící pes tlačí botou tvář do prachu jejich země.

Věty o banditech, teroristech, židobolševických hordách, ale také o zločinné aviacii z ostrovní říše zla, jsem si mohl nedávno připomenout, když můj soused doma vytáhl Národní politiky z roku 1944. Ti lidé z dvorku jsou už většinou mrtví, ale nad těmi novinami se ke mně všichni vrátili. Znovu jsem si připomenul jejich příběhy, osudy a činy.Znovu jsem s nimi kráčel na mnohdy zapomenuté hroby jejich spolubojovníků.

Když slyším dnešní bláboly kolem Ženevských konvencí, válečných zajatců a války vůbec, uvědomuji si palčivě, že za protektorátu se u nás Němci zabíjet podle mezinárodního, říšského i protektorátního práva nesměli. Naopak jejich genocida českého národa byla pod ochranou jejich práva a jejich přítomnost u nás byla garantována stále platnou mnichovskou dohodou. Postačily však konference velké trojky a z banditů byli hrdinové. Obecně by se dalo říci, že cesta k postu hrdiny či bandity vede nejlépe přes zabíjení lidí. Hranice mezi nimi pak kopírují hranice mezi vítězi a poraženými a tyto hranice určují právě politické summity. Prostě: "..bandita či hrdina, my jsme jedna rodina...", jak se praví v závěru Limonádového Joea. Bohužel, než se v reálném konfliktu objeví na světě přijatelně shnilý kompromis, nazvaný ve filmu Whiskola (dnes mimo jiné nápoj reálný a kvůli mládeži nazvaný obdobně), stojí to nekonečné zástupy mrtvých a násobné počty zbídačených a nešťastných.

Dnes jsem si přečetl, že Donald Rumsfeld řekl, že právníci Pentagonu, neshledávají na umělém nedostatku spánku, změnách jídelníčku a promyšleném stresování zajatců nic v rozporu s platnými úmluvami. Je to katastrofální stav, kdy nám je sdělováno, že hladovění, nucení stravy v rozporu s náboženským přesvědčením, nedostatek tekutin a spánku a neustálé znejisťování a vydírání je O.K. podle amerických předpisů. Pokud znám Ženevské konvence, troufnu si svědčit, že o ničem takovém tam není ani slovo a tentýž Pentagon to ve svých příručkách pro své vojáky pro případ zajetí také nezmiňuje. Ale zpátky na vesnický dvorek.

Je třeba říci, že válka je strašná věc. Je to hra o majetek a životy bez pravidel. Má své vítěze a poražené. Je odpovědností vítězů chovat se na dobytém území tak, aby nepodnítili lidový ozbrojený odpor. Pokud k němu dojde, jde stranou vše. Když se ponížení otcové rodin chápou zbraní a jdou spolu se svými ženami a dětmi vítěze zabíjet, je to strašná morální síla. Nikdo v žádné hře nemůže vsadit více a nikdo nebojuje tak strašně a nelidsky jako lidové povstání. Pokud se lidé rozhodnou pod hrozbou smrti svých blízkých zabíjet okupanty nelze je zastavit. Lze je jenom vyvraždit do posledního a i to je často marné. Dějiny nás učí, že dříve nebo později se každá moc před těmito bandity skloní a oni se stanou lidovými hrdiny a legendami. Někdy se i na pomník a sem tam na nějakou tu Nobelovu cenu dostane.

V naší zemi začal nedávno běžet šedesátý mírový rok. Budeme vzpomínat na tisíce a tisíce našich českých, slovenských,ale i evropských, ruských, amerických čínských a kdovíjakých ještě protinacistických banditů, kteří se stali našimi hrdiny.

Mějme to na paměti, než hodíme na hlavu iráckého bandity jedovatou slinu....